Bobři žili ve svých hradech celkem nerušeně až do doby, kdy se o ně začal zajímat člověk. Toho lákala jak kvalitní bobří kožešina, tak castoreum - silně aromatické žlázy od kořene ocasu, které našly uplatnění v lékařství a kosmetice. Bobří maso bylo navíc řazeno k masu rybímu, tj. postnímu, a bylo prodáváno do klášterů. Od 12. století proto začalo bobrů ubývat a v polovině 18. století z volné přírody zcela vymizeli. Přežívali ještě nějakou dobu v umělých chovech, byli dokonce opět vysazeni na Třeboňsko, roku 1830 pronikli až do Prahy a žili na vltavských ostrovech, ale brzy byli opět vyhubeni. Od 80. let 19. století u nás téměř sto let nežil jediný bobr. První navrátilec se u nás objevil až koncem šedesátých let 20. století. Byl to sice jen osamělý poutník, ale začalo se blýskat na lepší časy.
POMOZTE S PÁTRÁNÍM
Spatřili jste někde bobra nebo stopy po jeho pobytu (okusy, hráze) a chcete pomoci "bobrologům"? Pak můžete poslat zprávu Jiřímu Šafářovi z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Nezapomeňte napsat jméno toku nebo vodní plochy a odhad vzdálenosti od nějakého orientačního bodu (obce, silnice, mostu apod.). Uveďte také, zda se jedná o levý, nebo pravý břeh (při pohledu čelem po proudu).
Adresa: Lafayettova 13, 772 00 Olomouc e-mail: safari@aopk.cz
Přísný vegetarián
Někteří rybáři bobra podezřívají z lovu ryb, a nemají ho proto rádi. Chudák bobr je v tom nevinně, patří mezi býložravce. Živí se jak bylinami, tak lýkem a větvičkami různých stromů, jež si na zimu opatřuje do zásoby. Nejvíce mu chutnají topol a vrba, ale nevyhýbá se ani jiným druhům. Mláďatům, která byla v umělém chovu v Polsku krmena větvičkami jabloně, zachutnalo její dřevo tak, že se po vypuštění do přírody chodila krmit do ovocných sadů a zahrad. Bobr nepohrdne ani řepou nebo kukuřicí, které chodí krást na blízká pole.
Dokáže porazit jakýkoli strom včetně jehličnanů, nerozhoduje ani síla kmene. Je pro něj samozřejmě pohodlnější kácet tenké, mladé stromky, nezastaví se však ani před velikánem majícím metr v průměru. Z padlého stromu okusuje tenké větvičky, ke kterým by se jinak nedostal. Místo, v němž bobr strom překousal, mívá typický tvar přesýpacích hodin a jsou na něm patrné otisky zubů ostrých jako řezbářská dláta.
Pilný stavitel
Ne všechny stromy bobr využívá jako zdroj potravy. Kácením si opatřuje i stavební materiál pro své okázalé architektonické projekty. V našich představách je neodmyslitelně spjat se stavbou hrází a obytných hradů. Obojí však buduje pouze tehdy, je-li to nutné. Hrad nenajdete tam, kde si bobr může zařídit pohodlný byteček v podzemí. V příliš sypké nebo podmáčené půdě by složitý systém nor obývat nemohl, a nezbývá mu tedy než hrad z větví, hlíny a drnů postavit.
Na místech s dostatečnou hloubkou a stabilní hladinou, kde je vchod do nory bezpečně pod vodou a kde si může dělat zásoby potravy, bobr nestaví ani hráze. Když už je ale k budování donucen, bývá velice šikovný, trpělivý a pracovitý. Rozboří-li mu člověk z nějakého důvodu hráz, během několika dnů vyroste na tomtéž místě nová, stejně pevná.
Spolupracující rodina
Bobři se páří ve vodě tváří tvář, což je v živočišném světě velmi neobvyklé. Ve vrhu bývá nejčastěji 2 - 5 mláďat. Kolonii tvoří vlastně jedna rodina tvořená rodičovským párem a různě starými mláďaty. Ta zůstávají 2 až 3 roky s rodiči a teprve potom odcházejí hledat štěstí jinde. Na své pouti mohou bobři překonávat i desítky kilometrů a nejsou vázáni na vodu. Při migraci přes Šumavu například přešli přes náhorní pláně tvořící rozvodí.
Členové kolonie společně udržují hráze a obydlí, na nichž je stále co opravovat a vylepšovat. Ne náhodou jsou bobři považováni za neúnavné pracanty. Rodičovský pár aktivně brání své teritorium před cizáky a hranice pachově označuje výměšky žláz. Hrozí-li nebezpečí, spěchají bobři do vody, kde se cítí bezpečně. Varovný signál ostatním členům kolonie dávají charakteristickým hlasitým úderem ocasu o hladinu.
Architekt krajiny
Bobr patří k těm živočišným druhům, které jsou schopny zásadním způsobem přetvářet své okolí. Hráze mění charakter vodního toku, v bobřích jezerech se usazují sedimenty a při dlouhodobém působení tak vzniká nová půda v místech, odkud by ji jinak voda spíše odplavila. V bobrem vytvořených stojatých vodách se objevují rostliny a živočichové, kteří by se v proudu neudrželi. Zanášením jezer spolu s kácením stromů vznikají "bobří louky", které potom pasoucí se zvěř chrání před opětným zalesněním. V minulosti se jednalo o jedny z mála travnatých ploch mezi hlubokými lesy. Bobrovi tak řada druhů organismů vděčí za příhodné podmínky k životu. Často se několik let po příchodu bobra na stejném místě objevuje i chráněná vydra.
Postupný návrat
Od roku 1988 je prokázáno trvalé osídlení na jižní Moravě. Bobři se šíří na naše území hned z několika směrů a jejich populace neustále roste. Pronikají od severu z Polska, od jihu z Rakouska, od západu z Bavorska a podél Labe. Pouze labští bobři jsou potomky původních zvířat, která se v malém počtu na německém území udržela i v nejkrizovějším období počátku 20. století. Za šíření všech ostatních vděčíme ochranářským snahám sousedních států, které na svém území bobry vysazovaly. Také u nás odborníci, kteří si sami v žertu říkají "bobrologové", v průběhu 90. let do Litovelského Pomoraví a bývalého vojenského prostoru Libavá opakovaně vysadili celkem 26 bobrů pocházejících ze severního Polska a z Litvy.
Rychlost šíření bobra je dána tím, že zde zatím nachází dostatek vhodných míst ke kolonizaci. Těší se přísné ochraně a kromě pytláků u nás vlastně nemá predátora. Navíc to není žádný rozmazlenec. Líbí se mu jak v naprosté divočině lužních lesů, tak v blízkosti lidských obydlí. V Děčíně se usadil pár metrů od hlavního silničního tahu, v Břeclavi žil jistou dobu přímo ve městě, jinde si vybral návesní rybník.
Může bobr škodit?
Vzhledem k tomu, že ještě před několika málo lety u nás nežil jediný bobr, je pochopitelné, že patří mezi zákonem zvláště chráněné druhy. Nicméně s rychlým nárůstem jeho početnosti začíná být na místě otázka, nehrozí-li od něj přírodě nějaké nebezpečí.
Bobr sice dokáže pokácet množství stromů, ale většinou se jedná o rychle zmlazující druhy, které si s jeho dřevorubectvím dokáží poradit. Bobr je navíc zvířetem, které do naší fauny historicky patří, a má proto právo se v krajině projevovat. Přesto je jedno nebezpečí poměrně značné: Jen si představte, co by se stalo, kdyby pronikl třeba na Třeboňsko nebo do mlýnských a elektrárenských náhonů, které vedou vodu nad úrovní okolní krajiny. Bobr totiž hráze nejen staví, ale dokáže je systémem nor také zcela zničit. Odborníci na ochranu přírody si proto stále více lámou hlavu s tím, jak toto sympatické zvíře chránit a umožnit mu návrat, aniž bychom ho pustili tam, kde by mohlo napáchat nedozírné škody.
Jak bobr ke svému ocasu přišel
Pohádka indiánského kmene Šošonů vypráví, že kdysi, kdy spolu zvířata ještě uměla mluvit, žili vedle sebe bobr s vydrou. Vydra si udělala bahnitou skluzavku a celé dny se na ní klouzala. Zato bobr pořád jen pracoval a přenášel sem a tam různé větve. "Bobře, bratříčku, proč tolik pracuješ? Pojď se bavit jako já!" Bobr odmítl: "Na zábavu je čas v létě. Teď na podzim si musím udělat zásoby." A pokračoval v práci. Vydra ho nepřestávala pokoušet, takže bobr nakonec souhlasil. "Ale moje skluzavka bude delší a lepší než ta tvoje," vychloubal se. Vylezl až na blízkou horu a sklouzl se z ní do řeky. Ostré kameny ho zraňovaly, proto si při druhé jízdě sedl na ocas. Bylo to mnohem lepší, a tak milý bobr jezdil na ocasu znova a znova. "Co tomu říkáš?" zeptal se s pýchou v hlase vydry. "Úžasné," odpověděla, ale nedokázala potlačit smích. "Podívej se přes rameno, jak vypadáš." Skutečně - jeho dříve nádherný ocas byl nyní téměř lysý a úplně placatý. Od té doby mají všichni bobři ploché a holé ocasy.
SEZNAMTE SE
Bobr evropský (Castor fiber) a bobr kanadský (Castor canadensis) jsou po jihoamerické kapybaře druhými největšími hlodavci světa. Dospělá zvířata váží až 30 kg. Evropský druh je rozšířen od severní hranice lesa až po subtropické oblasti jižní Francie. Má zavalité tělo, plochý, téměř lysý ocas a částečně protistojný pátý prst na přední končetině, což mu umožňuje podobně jako člověku uchopovat předměty, v jeho případě hlavně větve. Je dobře přizpůsoben životu ve vodě - má uzavíratelné nozdry i uši, zvláště na zadních končetinách dobře vyvinuté plovací blány. Jeden ze dvou párů žláz u kořene ocasu produkuje tukovou hmotu sloužící k impregnaci srsti, druhý (castoreum) výměšek pachově označující teritorium.
DVOJČE ZE ZÁMOŘÍ
Evropský druh má blízkého příbuzného v Severní Americe. Bobr kanadský sehrál výraznou roli v objevování amerického vnitrozemí, protože lovci při honbě za kožešinami pronikali do míst předtím neznámých. Za nimi přicházeli zemědělci a nacházeli na bobřích loukách pastvu pro svá hospodářská zvířata. Na první pohled ho není od našeho bobra možné rozeznat. Liší se pouze počtem chromozomů a znaky na lebce. Genetické rozdíly brání vzájemnému křížení, ale v přírodě se oba druhy chovají naprosto stejně. Bobr kanadský byl v minulosti dovezen do Evropy a nyní panují obavy z jeho šíření na úkor domácího druhu. Tvoří asi 90 % populace ve Finsku, hojný je i na území severního Ruska. Několik jedinců před lety vysazených v Rakousku bylo snad včas odchyceno, na našem území jeho výskyt zatím potvrzen nebyl.
