Lesní cesta, ještě před chvilkou široká, rovná a písčitá se během pár metrů stočila příkře do svahu a proměnila se v úzkou pěšinku s vymletou strouhou uprostřed. Přehodil jsem si popruh přes levé rameno a zabral. Kola jsem se snažil udržet tak, aby nesjela do strouhy. Já jsem táhnul, ostatní vzadu tlačili, vozík se kymácel, zdolával kameny i kořeny, ale cesta stoupala čím dál strměji. Asi po sto metrech jsme museli znova zastavit. Dál vedlo cosi mezi kamenitým korytem potoka a žebříkem na půdu. Tohle nezdolá ani náš vůz, i když jsme ho konstruovali tak, aby si poradil s jakoukoli překážkou. Nezbývalo, než se vrátit a hledat jinou cestu. Už druhý den pršelo, uprostřed zeleného lesa s mléčnými cáry mlhy svítila oranžová plachta vozu. V tu chvíli jsme si docela dobře dovedli představit, jak se cítili zlatokopové na cestě do Dawson City, když přenášeli zásoby přes neprostupné aljašské hřebeny.
Prototyp
Na jedné z fotek je první zkušební jízda ještě rozestavěného dvoukoláku. Všimněte si, že prototyp má úzké ráfky z horského kola. Ty se neosvědčily, kola musí být mnohem mohutnější.
OSÁDKA
Uznávám, že tahle úvodní scénka možná není nejvhodnější, pokud vás chci přesvědčit, jak zábavné je putování s vozíkem. Ale můžete si ji vyložit i tak, že se rozhodně nebudete nudit. Dvoukolák je ideální dopravní prostředek pro větší rodiny. Tatínek vůz táhne, a proto ostatním neutíká, nekárá je, že jdou pomalu, sbírají kamení, houby a vůbec, kde co potkají. Maminka občas v kopci pomůže tlačit a děti se mají čeho přidržet. My (tak, jak nás vidíte na fotografiích) takhle každé prázdniny vyrážíme už třetím rokem. Kam? Vlastně kamkoli, kde je dostatek malých silnic a polních cest. Pod Blaník, kde bydlíme, nebo do kopcovité krajiny středního Povltaví, kam je to od nás kousek, loni jsme byli v jižních Čechách a letos na Šumavě. Anně Marii je sedm, Vojtovi devět a Honzovi, kterému se říká Šejn, jedenáct. Putování s vozíkem už berou jako samozřejmou součást prázdnin, i když si občas stěžují, nohy je bolí, mají žízeň... A to je vlastně taky výhoda. Když prší, nebo je nesnesitelné horko, když je krajina samý kopec, nemáte jinou možnost, než se naučit takovou nepřízeň snášet. Nemůžete ujet autem do hotelu. Musíte najít jiný způsob, jak tu potíž obejít, jak se s ní vypořádat. A brzy zjistíte, že každá nepřízeň je vyvážena něčím příjemným. Když půl dne táhnete a tlačíte dvoukolák přes kopce, oceníte rovnou širokou cestu, po níž za vámi vozík jen zlehka poskakuje, jako by nic nevážil, a těšíte se, co vás čeká za nejbližší zatáčkou.
KDE SLOŽÍTE HLAVU
Tábořiště jsou tím nejlepším kořením každého putování. Někdo se bojí jet někam, kde nemá zajištěný nocleh, ale zkušenost říká, že se není čeho bát. Stačí mít s sebou stan a spacák a pak se řešení vždycky najde.
"No dobře, ale čím se vlastně liší prázdniny s vozíkem od běžného puťáku pěšky nebo na kole, který zažil skoro každý?" řeknete si.
Jiné je tempo. S vozíkem se cestuje o něco pomaleji, vozík je cosi jako pojízdná základna. Častěji se zastavujete a víc si prohlížíte, kudy vlastně jdete.
Do vozíku přece jen naložíte víc věcí než do batohu. Můžete si vzít svou oblíbenou knížku, věci na kreslení, dalekohled, nějaké nářadí. Vozík je pak něco jako putující výtvarná dílna, není to jen turistický batoh na kolečkách.
A konečně, vozík je atrakce. Pěších i cykloturistů jsou spousty, ale s vozíkem jste něčím výjimeční. Každý druhý si vás všimne a dá se s vámi do řeči. Pozve vás na čaj nebo nabídne nocleh. S vozíkem potkáte víc lidí, jste méně turisty a víc opravdovými cestovateli - objeviteli. I když třeba jen u vás za humny.
A KONEČNĚ VOZÍK
Doufám, že jste dostatečně navnaděni, abychom se alespoň na chviličku mohli věnovat samotnému vozíku. Ten náš jsme vyrobili ze dřeva, konstrukce na plachtu je svařená z obyčejného železného drátu. Kola musí být mohutná, se silnými ráfky, ideální jsou z obyčejného dvoukoláku. Vozík má dvě rukojeti, lze ho táhnout i tlačit, má tažný popruh, který se navléká přes rameno i brzdný popruh napjatý mezi rukojeťmi. O ten se opíráte, když vozík brzdíte cestou z kopce. Konstrukce se dvěma koly je výhodná do těžšího terénu, pokud jezdíte jen po asfaltových cestách, může vám dobře posloužit jakýkoli starší čtyřkolový žebřiňáček. Postavit vozík není nic složitého a pokud projevíte zájem, můžeme uvěřejnit návod na stavbu v některém z příštích čísel ABC. Vozík s nákladem váží někdy i sto kilogramů, cesty bývají hodně hrbolaté a konstruktér s tím musí počítat. Plachta by měla mít hodně kapes a poutek, protože slouží jako pojízdný sušák na prádlo a kapsář. To, že je oranžová, také není náhoda. Občas jezdíte i po frekventovaných silnicích a je nutné, aby vás řidiči viděli včas.
TAM A ZASE ZPÁTKY
A už vám dlužíme jediné. Kolik se toho s takovým vozíkem dá vlastně ujet? Naše letošní putování, které vidíte na fotografiích, trvalo osm dní. Vyrazili jsme z Těchonic, malé vesnice nedaleko Horažďovic, a jeli jsme přes Kolínec, hrad Velhartice směrem na Šumavu. Okolo řeky Křemelné jsme došli k Otavě a vraceli jsme se přes hrad Kašperk. Pak jsme údolím pod Nezdicemi došli až ke zřícenině Rabí. Celkem asi sto dvacet kilometrů. Hodně? Málo? Zážitky se počtem kilometrů změřit nedají. Zkuste to taky. Budou to prázdniny, na jaké nezapomenete.
Z palubního deníku
Pátek. Lesní cesta vedla po stráních nad řekou Křemelnou, kde se hnědá voda vaří mezi bílými kameny. Chýlilo se k večeru a žádné vhodné tábořiště na dohled. Ostré serpentiny začaly klesat do údolí. V jedné takové zatáčce vlevo od nás byl na skalním ostrohu malý plácek bez stromů. Museli jsme se rozhodnout. Spát tady, nebo jet až dolů a hledat místo u řeky? Rychle jsme vyměřili ty dva krát tři metry, které potřebujeme na postavení stanu. Zatímco jsme zatloukali kolíky a chystali večeři, Šejn balancoval ve větvích nad skalním srázem a pátral v údolí po jiném tábořišti. Ale vidět nebylo nic, k našemu "orlímu hnízdu" se od řeky neslo jen hlasité hučení peřejí. Sobota. Mělké údolí, malá asfaltová silnice s mostem přes řeku Blanici. Břehy zarostlé hustým olšovím a břízami. Nechali jsme vozík na silnici a vyrazili na průzkum. První louka posečená a podmáčená. To by bylo vlhké spaní. Ale stačilo projít lískové křoví a za ním byl palouk na vysokém břehu a pod ním tůň, kde se točila průzračná voda. Maličká pláž, hráz z kamenů, kláda převalující se v proudu. Z té klády pak byl příští dva dny (takové tábořistě je třeba využít do sytosti) pirátský koráb, kanoe i stíhačka. Místo, na jaké vzpomínáte ještě několik let.
Balení
Takhle vypadá vozík, připravený na cestu. Těžké batohy dáváme dozadu, lehčí věci dopředu, karimatky pověsíme pod plachtu. U dvoukoláku musíte pamatovat na vyvážení.
