Je ráno něco po deváté. Jsme v Malovicích, malé vesnici kousek od Netolic. Uprostřed louky na kraji vsi stojí statek, kterému se říká Švestkový dvůr. Je tu ticho a prázdno, všichni ještě spí, takže se tady můžete docela nerušeně projít. Stavení potřebuje opravu, ale ti, co tu bydlí, dávají přednost něčemu úplně jinému. Stačí se rozhlédnout. Bambus a nahrubo otesané smrkové tyče opřené o zeď, drátěné pletivo ve stodole, na dvoře schne čerstvě uplácaný kus laminátu, krabice od lepicí pásky na koberce se válejí po zemi, hrnec se škrobem vedle hromady starých novin, hrouda hrnčířské hlíny uprostřed plechovek s barvami. A ve veliké šicí dílně metry a metry všech možných látek. Co se to tu chystá?
KDO A CO
Herci se scházejí na snídani obvykle okolo desáté. Do půlnoci zkoušeli a pak ještě hrála ve stodole - jídelně - kapela. Spát se chodí okolo čtvrté ráno, proto se vstává tak pozdě. Že je to zvláštní společnost, je jasné na první pohled. Lidí je tu asi padesát, nejčastěji je jim okolo osmnácti dvaceti let. Sjeli se na divadelní dílnu divadla Continuo (jemu patří Švestkový dvůr) z celého světa. Jsou tu dva kluci z Venezuely, osm středoškoláků z Polska, dva Italové, dva Američani, kluk a holka z Turecka, Češi a Moraváci odkudkoli. Už jen ta paleta jmen zní docela exoticky: Matija Solce, Agata Tecl, Cagri Yilmaz, Silvie Sanža, Nikki Ulehla, Ksenja Kohek. Troufnete si odhadnout, kdo je odkud? Jen málokdo z nich se divadlu věnuje profesionálně, většinou jsou to studenti, kteří takhle tráví část prázdnin.
KOLIK TO DÁ PRÁCE
A tak se ze studentů stanou na tři týdny výtvarníci, herci, muzikanti, řemeslníci a organizátoři. Musejí si vymyslet, co budou hrát, navrhnout a ušít kostýmy, vyrobit rekvizity, všechno nazkoušet, nepohádat se při tom a naučit se usnout v každou volnou chviličku, protože poslední týden se finišuje a zkouší až do rána. Když si představíte tu spoustu práce, nepřipadá vám najednou měsíc divadelní dílny nijak dlouhý. Jen tak mimochodem, jak se všichni domluví, když je každý odjinud? Mluví se hlavně anglicky, ale k dorozumění tu nepotřebujete státnice z jazyka. Protože v představení místo slov zní hudba a nikdo tu není profesionální herec, který se umí přirozeně vyjadřovat pohybem, hrají nejdůležitější roli kostýmy a rekvizity. Jejich výrobou stráví všichni největší část těch tří týdnů do premiéry.
JAK SE TO DĚLÁ
Než jsme si to všechno vysvětlili, bude skoro jedenáct. Herci dosnídali a rozcházejí se po dvoře, každý ke své práci. A my se jim chvíli budeme dívat pod ruce. Protože se bude hrát ve velké zahradě a diváci mohou stát třeba i padesát metrů daleko, musejí být všechny rekvizity velké, aby bylo jasné, o čem se vlastně hraje. Proto také herci tak často používají chůdy, aby byli dobře vidět. A vyrobit dobré chůdy, které by vás unesly a zároveň se na nich i dobře chodilo, vůbec není jednoduchá věc.
Nejčastějším materiálem pro výrobu rekvizit je dřevo, novinový papír a lepidlo na tapety. Když například potřebujete vyrobit meč, kterým muž - hrdina zabije draka, nalepíte na dřevěnou kostru vrstvy novinového papíru, pěkně je vyhladíte a po vyschnutí (den i dva) to celé natřete stříbrnou barvou na kamna. Výsledek vám i divákům udělá radost. Potřebujete-li masku, musíte si nejdřív vymodelovat z hrnčířské hlíny lidskou tvář, na tu pak lepíte jednotlivé vrstvy novinového papíru, po vyschnutí masku sloupnete z hliněné formy, natřete několikrát latexem pro zpevnění a zase nabarvíte.
V jiné scéně muži - námořníci nesou nad hlavou obrovskou loď. Ta je z bambusu pospojovaného lepicí páskou na koberce. Jednoduchá kostra je potažená pružnou látkou a natřená obyčejnými vodou ředitelnými barvami. A máte několikametrový koráb s plachtami, který neváží víc než deset kilo.
Nebo jiný trik. Chcete, aby sukně vašeho kostýmu byla širokánská do kulata? Všijte do obruby umělohmotnou rouru používanou k izolaci trubek ústředního topení. Je lehoučká a pěkně drží tvar. Takových malých fíglů znají kostýmní výtvarníci desítky.
Ne vždycky ale všechno vyjde. Strašlivého draka udělali z drátěného pletiva, bambusu a papíru. Je opravdu veliký, ale hrůzostrašně moc nevypadá. Spíš legračně. Takže mu všichni herci důvěrně říkají Bobík. Zvlášť s anglickým přízvukem to zní vesele.
JAK SE TO HRAJE
Na rekvizitách pracují herci po všech koutech většinu dne. Odpoledne asi ve čtyři se začíná zkoušet. O hraní platí něco podobného jako o rekvizitách. Všechna gesta musí být veliká a zřetelná, aby je diváci viděli a pochopili i z dálky. Zkouší se na louce, někdo se učí chodit na chůdách, někdo žonglovat s kužely nebo šermovat. Když je scéna alespoň zhruba nazkoušená a jsou k dispozici všechny rekvizity, začíná se zkoušet v zámecké zahradě už za doprovodu kapely. Ta je maličká - kytara, flétna, buben, violoncello -, ale hudba je u divadla důležitá, dodává atmosféru. A zase se musí kontrolovat, jestli je všechno dostatečně srozumitelné, jestli jsou herci obrácení tak, aby na ně všichni diváci viděli, je třeba rozmyslet, kdy, jak a co bude třeba nasvítit. Když přihlížíte divadelní zkoušce, pochopíte, že divadlo zdaleka není jen poutavý příběh, že je svořené hlavně z gest, barev, zvuků a světel.
JAK JE TO PĚKNÉ
A pak přijde den premiéry. Všichni jsou nervózní, přenášejí rekvizity sem a tam, spousta věci ještě chybí, Bobíkovi upadne noha, u korábu se zlomí bambusový stožár. Ale pak se setmí, otevřou se zámecké brány, diváci se nahrnou do zahrady, rozsvítí se světla a představení začíná. Divadlo má něco společného s čarováním. I když víte, že tajemná tanečnice má sukni vycpanou izolací od topení a koráb drží pohromadě jen díky pásce na koberce, nijak to nevadí. Právě proto, že víte, jak těžce takové představení vznikalo, pohltí vás příběh poskládaný ze světel, kroků, gest, barev a melodie. Divadlo je tajemně obyčejná magie.
STOVKY DIVÁKŮ
Divadelní dílna trvá měsíc. Protože každý je odjinud a mluví jiným jazykem, nemůže být představení postavené na mluveném slovu. Dokonce se nehraje ani na jevišti. Na začátku totiž všichni vědí jediné. Že za tři týdny mají v rozlehlé zahradě zámku Kratochvíle sehrát sedm zhruba dvouhodinových divadelních představení, na něž každý rok přijde denně až pět set lidí.
AUTORY JSOU HERCI
Naposledy se představení jmenovalo Návraty bosých - Bosé návraty. Byla to série obrazů odehrávající se na různých místech zámecké zahrady. Jako by okolo zámku bylo hned několik divadelních scén, které se střídavě rozsvěcejí a zhasínají a diváci přecházejí od jednoho obrazu k druhému. Jednotlivé krátké příběhy na sebe navazují, jsou to němé scénky o přátelství, dospívání, lásce, mužském i ženském soupeření. Každý tenhle malý příběh si herci vymyslí sami a pak ho nazkoušejí s režisérem celého představení.
