Indiánští válečníci se zdobili čelenkami ze sněhobílých orlích per. Když si uvědomíte, že žádný orel vlastně není bílý, pochopíte, proč byla tato pera tak cenná - patřila totiž dnešnímu symbolu Ameriky, orlu bělohlavému (Haliaeetus leucocephalus). A ten je celý tmavě hnědý, bílou má právě jen tu hlavu a ocasní letky. Krycí peří na hlavě a krku je krátké a k výrobě čelenky nevhodné, použitelná jsou tedy pouze pera z ocasu - a těch má každý dravec jen několik. Cenu orlích per zvyšoval i obtížný lov tohoto krále vzduchu, neboť vyžadoval notnou dávku trpělivosti a loveckého umu.
OTESÁNCI
V zimě orli často hladoví, pouze jedinci, kteří se stahují do oblasti jezer či toků, jimiž táhnou lososi, mají potravy nadbytek. Nenasytní dravci jsou v takovém případě schopni přežrat se tak, že nemohou vzlétnout. Zoologové, kteří orly východní v přírodě posledních několik let sledují, již mnohokrát takového orla bez problému chytili do rukou.
Nevábný královský jídelníček
Orli rodu Haliaeetus mají několik společných znaků. Zmíněné bílé ocasní letky jsou jedním z nich. Mnozí však mají sněhobílým peřím kryté i další části těla - orel bělohlavý, ale nejen on, má, jak již bylo řečeno, bílou hlavu a krk, dalším orlům této skupiny např. přechází bílá barva až na hruď. Mimo to mají všichni nápadný, mimořádně velký a silný zobák, často žlutě nebo žlutooranžově zbarvený.
Pozoruhodné jsou jejich stravovací návyky - tito královští ptáci žijí v blízkosti vod a často se zcela nekrálovsky živí mršinami, a to těmi nejméně vábnými, mršinami ryb. Jejich mohutný zobák totiž není loveckou zbraní, je to především nástroj, který jim umožňuje trhat silnou a tuhou rybí kůži. Lovit samozřejmě umějí také, ale jejich kořistí se opět nejčastěji stávají drobné ryby či vodní ptáci.
Bratranec z východu
Zatímco americký orel bělohlavý je jedním z nejznámějších druhů tohoto rodu vůbec, na opačném konci světa žije jeho téměř neznámý, o to však vzácnější bratranec. Dravec, který váží kolem devíti kilogramů a do třímetrového rozpětí křídel mu chybí necelých čtvrt metru, patří k největším na Zemi. Úctyhodný, zářivě žlutý zobák budí zaslouženou pozornost a příslušnost k rodu Haliaeetus prozrazují i sněhobílé ocasní letky, bílé "kalhotky" nad silnými oranžovými pařáty a sněhobílá ramena křídel.
Kdybyste tohoto krále vzduchu chtěli pozorovat v přírodě, museli byste jet opravdu až na samý konec světa - od nás na východ, až kam to nejdál jde. Neboť tento orel, výstižně česky pojmenovaný východní (H. pelagicus), žije pouze na Kamčatce a při pobřeží Ochotského moře. Jeho hlavní potravou jsou, jak jinak, ryby, často i mořské. Velké zastoupení v jeho jídelníčku mají tichomořští lososi - král přece nebude žrát nějaké plevelné rybky. Stejně jako jeho příbuzní však sám loví nerad a spíš hledá uhynulé ryby vyvržené na břeh.
Výhodná spolupráce
Orli se nejen neobtěžují lovem, dokonce se ani nenamáhají s hledáním na břeh vyvržených ryb - to přenechávají drobnějším ptákům, jako jsou vrány, havrani či straky. Tito všeteční a bystrozrací ptáci nepřehlédnou ani jednu mrtvou rybu. Jakmile se k ní začnou sletovat, zamíří tam i orli. Straky trpělivě vyčkávají, svým slabým zobákem se jen obtížně dostávají k masu a vnitřnostem, zatímco orli rozpářou tuhou lososí kůži jediným trhnutím mohutného zobanu.
Z takto otevřené ryby vytrhávají a polykají velké kusy masa. Mezitím se opatrně ze strany přibližují původní nálezci a hbitě se na roztrhané kořisti přiživují. Orli si svých drobných souputníků nevšímají, běda však, když se poblíž objeví další orel, před ním majitel svou rybu zuřivě brání, přestože uhynulých ryb je všude kolem dostatek. Zoologové se domnívají, že je to proto, že i pro silný orlí zobák je roztržení lososí kůže náročným úkolem, jen ať si tedy kolega najde a zpracuje svou rybu... Ale možná, že se orli hašteří a vzájemně o rybu bojují jen tak, "ze sportu".
Na hnízdě
Orli východní žijí v trvalých párech a věrní jsou i svému hnízdu, ke kterému se každoročně vracejí. Ploché, mělké hnízdo, které má téměř tři metry v průměru, stavějí vysoko na stromě z větví, suché trávy a mechu. Poblíž obvykle mívají oblíbenou pozorovatelnu: větev, ze které mají dokonalý rozhled po okolí, výhled na hnízdo a také na vodu, kde nejčastěji loví. Protože v době hnízdění jsou lososi kdesi v moři a netáhnou řekou, loví pro mláďata různé drobné rybky v mělkých tůních v okolí. Nejčastěji tak, že brodí vodou a chytají vyplašené ryby, které pak odnášejí do hnízda. Zde je trhají na malé kousky a trpělivě, až překvapivě něžně je podávají do zobáku hladovým potomkům. Mláďata jsou celá tmavá a dospělí se o ně starají tři měsíce. Ale i poté, co se mladí ptáci osamostatní, trvá ještě dalších šest až osm let, než plně dospějí a než se u nich vyvine typické bílé zbarvení ramen, ocasu, nohou a čela.
ŽIJÍ I U NÁS!
Obr podobný orlu východnímu žije i u nás - a nejsnáze ho lze pozorovat právě v zimě na zamrzlých rybnících, když na ledě hledá uhynulé ryby. Není ale tak výrazně zbarvený: je celý hnědý, jen bílá ocasní pera a mohutný žlutý zobák prozrazují, že jde o orla rodu Haliaeetus. Orel mořský (H. albicilla) je však o něco menší než jeho východní příbuzný, v rozpětí křídel má sotva dva a půl metru a váží kolem pěti kilogramů. Způsobem života se však od něj neliší. Není ani vázán, jak by jméno naznačovalo, pouze na mořské pobřeží, k životu mu stačí i rozlehlé vodní plochy ve vnitrozemí, jako je např. rybničnatá pánev jižních Čech. Dnešní orli, kteří u nás žijí a hnízdí, byli ovšem do Třeboňské pánve vysazeni, původní populace těchto obrovských dravců byla dávno vyhubena.
