Jako každý večer jsem za hluboké tmy podlezla ostnatý drát a rychle zamířila přes temnou a tichou pastvinu směrem k pralesu. Po paměti jsem se vyhýbala křovinám a hledala své orientační body - tmavé siluety nápadných skupin stromů, které jsem se během dne pečlivě naučila rozeznávat. Teprve na okraji lesa jsem se odvážila rozsvítit baterku, na otevřené pastvině jsem na sebe nechtěla upoutávat pozornost, ale v pralese jednak zaručeně nikoho nepotkám (tedy ani majitele pozemku), a navíc se v něm bez světla chodit nedá. Sledovala jsem klikatou stezičku vyšlapanou dobytkem a vyhýbala se rozbláceným kalužím. Začínalo období dešťů, prakticky každý den pršelo.
DUCHOVÉ STROMU
V Dominikánské republice žijí většinou drobné druhy gekonů, kteří dorůstají sotva několika centimetrů délky, gekoni rodu Sphaerodactylus dokonce patří k nejmenším na světě. Proti nim jsou stromoví gekoni rodu Aristelliger úplní obři, dospělí samci měřili téměř 25 cm. Vyobrazený druh, se kterým jsem se setkávala, je pravděpodobně největší zástupce tohoto rodu, A. lar.
Strom plný života
Obyvatelé nižších pater pralesa se skrývají ve spadaném tlejícím listí prakticky kdekoliv, není tu téměř žádné vodítko, kde je začít hledat. Jen jedno. Mezi poměrně útlými kmínky většiny pralesních stromů táhnoucích se vzhůru za světlem vynikají obrovské cejby s mohutnými kořenovými náběhy. Ty vytvářejí v 
kmeni o průměru často více než dvoumetrovém množství zákoutí a dutin. V kombinaci s dřevitými liánami, které se vinou po kmenech vzhůru, tak vzniká na každém z těchto pralesních velikánů obrovské množství úkrytů, které skýtají domov většině přízemních pralesních živočichů. Uprostřed pralesa, kam mě vedla klikatá rozblácená stezka, jsem měla vyhlédnuté dva takové mohutné kmeny.
Lákalo mě sem však ještě něco jiného. V nudném prostředí křovin a stromů, spadaného listí, kapradin a trnitých šlahounů se zde náhle zvedalo do výšky několik bizarně tvarovaných skalek. Skalky korálového původu byly plné dutin, jeskyněk a hlubokých puklin, dalo se tedy předpokládat, že budou bohatě obydlené pralesními živočichy, kteří se v noci vynoří z úkrytů a budou k zastižení na jejich povrchu.
Noc první
Pod padlým kmenem mě upoutaly nory vyhrabané v mokrém písku. Důkladný průzkum mě trošku zklamal, nory nebyly obydlené sklípkany, jak jsem se v prvním okamžiku domnívala, ale suchozemskými kraby, kteří zde ovládali všechna jen trošku příhodná místa. Byli to ovšem krabi velmi úctyhodní a krásní na pohled - fialový karapax (horní část krunýře), červenobílá klepeta, rumělkově červené nohy. Krunýř těch největších měřil přes deset centimetrů a jejich téměř pěticentimetrová klepeta by mi pravděpodobně dokázala rozdrtit a zlámat prsty. Nezkoušela jsem to, prsty mám proto celé...
Za nejzajímavější noční obyvatele pralesa jsem ovšem považovala gekony - žili právě jen na cejbách, na žádném jiném stromě jsem je neobjevila. Svůj domov si vybrali velice dobře - ve světle baterky se vždycky zjevili jako duchové, lesklá nehybná očka upřená na podivného návštěvníka odhadovala vzdálenost a míru nebezpečí. Pak se ještěr pomalu pohnul, nikdy nemusel spěchat, členitý kmen mu skýtal dostatek úkrytů, stačilo, aby se posunul o pár centimetrů a zmizel.
Chtěla jsem zjistit, zda tito gekoni obývají i skalky v pralese. Znamenalo to důkladnou prohlídku všech puklin, škvír a zákoutí. A tak jsem objevila nejtajemnějšího živočicha pralesa. Děsivě vyhlížejícího tvora, kterého jsem znala jen z obrázků a věděla o něm, že existuje. Nic víc. Krátké ploché článkované tělíčko na neuvěřitelně dlouhých nohách vzdáleně připomínalo velmi přerostlého sekáče. Ale úctyhodná klepeta se spíš podobala klepetům štíra, chyběl jen ocásek s jedovatým bodcem.
Strach má velké oči
Okamžitě jsem věděla, co mám před sebou. Zástupce podivné skupiny členovců, bičovce. V zoologickém systému patří tito tvorové do třídy pavoukovců (Arachnida), v níž tvoří samostatnou skupinu (řád bičovci - Pedipalpi). Ještě jsem bezpečně věděla, že na rozdíl od štírů, k nimž mají nejblíže, nejsou jedovatí. A to bylo všechno. Okamžitě jsem zatoužila toho podivného tvora získat a poznat blíž. Ale jak ho chytit a neublížit mu a zároveň se vyhnout jeho nebezpečně vypadajícím klepítkům?
Bičovec na skalce mezitím začal prodlouženýma předníma nohama, podle nichž dostala celá skupina jméno, pomalu a opatrně ohledávat okolí. Zdálo se, že mě příliš nevnímá. Pomalu jsem pod něj podsunula síťku - dost nešikovně, v tomto okamžiku bych potřebovala tři ruce - v jedné baterku, ve druhé dlouhou tupou pinzetu a ve třetí síťku. Takto jsem si svítila stejnou rukou, kterou jsem manipulovala se síťkou, abych mohla pinzetou ve druhé ruce uchopit živočicha a rychle ho shodit do sítě.
To se ovšem lehko řekne, ale hůř provede. Bičovitě prodloužené přední končetiny, které zvířeti slouží jako orgány hmatu, měly dosah téměř dvacet centimetrů na všechny strany, a tak odhalily blížícího se "nepřítele" mnohem dřív, než jsem se s pinzetou dokázala k jeho tělu vůbec přiblížit. Rázem bylo po pomalých pohybech - bičovec se bleskově napřímil na svých dlouhých končetinách, mihnul se ve světle baterky a byl pryč. Obešla jsem skalky a vyhledala několik dalších jedinců - ale výsledek byl stále stejný: bičovec citlivě zareagoval na blížící se pinzetu a zmizel. Noc mezitím pokročila, před půlnocí jsem usoudila, že je čas k návratu. Do hotelu to mám takové tři až čtyři kilometry.
Noc druhá
Soumrak mě zastihl na cestě k pralesu, a než jsem došla ke skalám, setmělo se úplně - v tropech se stmívá rychle. Zamířila jsem k místům včerejšího neúspěchu, bičovci tu byli a čekali na to, až je ulovím. Nemusela jsem se tedy zdržovat hledáním, jako všechna zvířata i oni obývají pouze určité nevelké teritorium, z něhož se nevzdalují. Přemýšlela jsem o tom, zda bych je neměla raději chytat rukou, ale pak jsem to zavrhla, klepítka stále ještě vypadala příliš nebezpečně. Včera jsem se naučila trošku lépe manipulovat se síťkou a baterkou v jedné ruce, dnes bych tedy měla uspět. Jen nesmím být příliš přecitlivělá.
Podsunula jsem síť pod prvního, pinzetu přiblížila, co nejvíc to šlo, aniž by ji zaznamenal, pak jsem prudce vyrazila a do sítě ho srazila úderem zavřené pinzety. Rychle jsem síť zamotala, měl by tam být, zřetelně jsem viděla, jak do ní padá... Položila jsem síť na prostranství uprostřed cestičky a začala ji opatrně rozmotávat a hledat svůj úlovek. (Síťka je z jemného bílého monofilu, téměř průhledného, proto ji při prohlížení nemusím otevírat a riskovat, že úlovek uprchne.) Ve světle baterky jsem prohlédla každý záhyb, nakonec jsem ji otevřela úplně a posvítila dovnitř. Byla prázdná, bičovci se nějak podařilo vyhnout se jí.
Zamířila jsem k jinému a pokusila se zopakovat stejný trik (je osvědčený, např. sklípkani se tímto způsobem dají chytat docela dobře). Bičovec se mnou chvilku laškoval - když jsem měla síť přesně pod ním, lehce poodběhl a já mohla začínat znovu. Podsunout síť pod zvíře, které sedí na členité skalce, obrostlé navíc šlahouny popínavých rostlin a kořeny stromů, není snadné, zvláště když se člověk snaží objekt svého zájmu nevyplašit.
Nakonec je vše připraveno - bičovec sedí klidně na převislé stěně, otevřená síť je necelých deset centimetrů pod ním. Mířím k němu pinzetou - prudký úder a živočich padá do síťky... Zdánlivě, opět se mu nějakým záhadným způsobem podařilo uniknout. Nevěřím vlastním očím a říkám si, že to není možné. Bohužel je, jak mě přesvědčilo několik dalších pokusů. Do hotelu se vracím hluboko po půlnoci, opět bez úlovku...
Noc třetí
Zítra odlétáme, nechytnu-li bičovce dnes, nechytnu ho už nikdy. Od moře se valí bouřka, obzor křižují blesky. Nechávám moře za zády a spěchám do nitra pralesa. Bičovci na mě čekají na známých místech. Skutečnost, že mám poslední šanci, mě zcela zbavuje strachu. Zavrhuji pinzetu a jdu po zvířeti rukou. Přes síťku ho otevřenou dlaní připlesknu ke skále a pak se ho snažím dostat dovnitř. Bičovec se zuřivě brání - mává klepítky, pokouší se mě kousnout. Protože mu nechci ublížit, držím ho příliš zlehka, takže se mu posléze podaří vykroutit se.
Ale nevadí, v tuto chvíli už vím, jak na to, a během následujících hodin mám v krabičkách tři živé úlovky. Noc opět pokročila a bouřka se z moře přesunula nad pevninu. V okamžiku, kdy mám sbaleno a jsem připravená na návrat, začíná pršet. Tedy - "začíná pršet" je termín, který se hodí pro naše poměry, tady se nade mnou prostě otevřela obloha. V prvních deseti vteřinách mě uchránila hustá koruna stromu, tento čas mi naštěstí stačil k bleskurychlému vybalení pláštěnky. Pak už jen stojím pod pláštěnkou a na hlavu se mi valí proud vody. Přemítám, zda strom, pod kterým stojím, je nejvyšší v okolí, nebo ho jiné převyšují. Ale blesky, zdá se, bijí z mraku do mraku a k zemi nesměřují. Kamarádi v hotelu zatím popíjejí lahodný místní rum, vždyť jsme tady poslední noc a máme rozlučkový večírek.
FIALOVÍ A ČERVENÍ KRABI
Nádherně vybarvení krabi rodu Cardisoma (až 25 cm velcí) žili nejen v norách vyhrabaných na pobřeží, ale i hluboko v pralese, kde se skrývali v dutinách tlejících stromů, pod pařezy či kameny, dokonce obratně šplhali po skalách, na nichž obývali různé pukliny a jeskyňky. Své úkryty opouštěli až za hluboké tmy a pokud jsem je zastihla na volném prostranství, výhružně proti mně mávali mohutnými klepety.
NEROZLUŠTĚNÁ ZÁHADA
Bičovci, tajemní tvorové, jichž žije v tropech celého světa několik desítek druhů a vzájemně jsou si velmi podobní, zatím unikají pozornosti zoologů, a jejich určování je proto značně obtížné. Když jsem se v Praze pokoušela zjistit jména těch "svých", narazila jsem na značné potíže. Ani odborníci za pomoci chytrých knih nebyli schopni určit je blíž než do rodu - a to ještě vymezili rody dva, které by v dané oblasti, tj. na Antilských ostrovech, přicházely v úvahu.
CO JSOU BIČOVCI
Obývají tropické pásmo Ameriky, Afriky a Asie, v němž se zdržují na vlhkých místech. Přes den se skrývají pod kameny, kládami, kůrou stromů či v různých puklinách. V noci za hluboké tmy vycházejí na lov drobných živočichů. Zoologové je dnes rozdělili na dvě velké skupiny: Uropygi - to jsou bičovci s dlouhým ocáskem, kteří se navíc vyznačují tím, že v sebeobraně vylučují ostře páchnoucí kyselinu mravenčí (Angličané, Španělé a další národy jim proto říkají octoví bičovci). A Amblypygi - to jsou bičovci, kteří postrádají onen ocásek, tzv. bezocasí bičovci. Někdy jsou tyto dvě skupiny dokonce považovány za dva samostatné řády.
