Když jsem před časem zkoušela chytat nějaké motýly ve Střední Americe, překvapovalo mě, jak moc jsou všichni poškození. Prakticky každý větší motýl měl v okrajích křídel vylámané a vytrhané obrovské kusy, často bylo až s podivem, že ještě mohli létat.
Pak jsem jednou pozorovala velkého pestrého motýla poletujícího nad rozkvetlým stromem. Náhle se poblíž mihl smaragdový záblesk a zaútočil na nic netušícího, mnohem většího motýla. Ten poděšeně vzlétl a třepotavým letem prchal kamsi za řeku. Vytržený kousíček jeho pestrého křídla se snášel k zemi. Útočník, miniaturní, modře a zelenozlatě zbarvený kolibřík, motýla nepronásledoval - pátravě postál za letu nad květem, snad aby se ujistil, že ho motýl neodnesl s sebou, a pak ostražitě překontroloval i okolní květy.
VELKÝ JAKO ČMELÁK
Nejmenší pták světa není větší než čmelák - váží sotva dva gramy a od zobáku k ocasu měří pět až šest centimetrů. O čest nejmenšího ptáka světa soupeří ostrovní kolibříci rodu Mellisuga - jamajský kolibřík jemný (M. minima) nebo kubánský M. helenae. Oba druhy jsou na ostrovech, kde žijí, endemické a oba patří mezi ohrožené.
Můj květ - můj hrad
Létající drahokamy, tak se často přezdívá kolibříkům. Jsou něžní, maličcí - nejmenší ptáci světa -, živí se květním nektarem... Ale navzdory své křehkosti, slabému zobáčku a drobným nožkám jde o jedny z nejútočnějších ptáků vůbec. Jsou to zatvrzelí samotáři, kteří zuřivě útočí na každého vetřelce, jenž si dovolí přiblížit se k jejich květům. Kolibříci jsou totiž silně teritoriální a své území, a především svůj zdroj obživy, květy plné sladkého nektaru, statečně brání i před mnohem většími vetřelci. Většinou před ostatními kolibříky, ale neváhají útočit ani na motýly, dokonce i lidského vetřelce si bedlivě prohlédnou zblízka, zda náhodou nemá zálusk na jejich nektar v jejich květech, a nebylo by tedy vhodné dát mu na pamětnou a zahnat ho.
Něco za něco
Květy poskytují kolibříkům nektar, ale rozhodně to nedělají zadarmo. Využívají drobné ptáčky stejně, jako jiné květy využívají včely, či motýly - k přenášení pylu z květu na květ. Aby však nemohlo docházet k záměnám, to znamená, aby opylovač nepřenášel pyl jednoho druhu rostliny na jiný, jsou květy různě tvarované a kladou opylovačům rozmanité překážky. Jednotliví opylovači se proto museli přizpůsobit tvaru květu tak, aby se dostali až na jeho dno k nektaru. Když už se živočich přizpůsobil a specializoval na určitý tvar květu, má rostlina jistotu, že její opylovač bude přenášet pyl z květu na květ stejného druhu.
Této specializaci se nevyhnuli ani kolibříci. Rozdělili si květy v pralese a jejich tvarům a velikostem přizpůsobili hlavně svůj zobák. Někteří kolibříci proto mají zobáček kratičký, sotva centimetrový, jiní (např. kolibřík mečozobec - Ensifera ensifera) má zobák delší, než je sám, až 11 cm. Někteří kolibříci mají zobák dokonale rovný, jiní lehce ohnutý směrem dolů. Silně dolů zakřivený zobák kolibříka orlozobce (Eutoxeres aquila) umožňuje ptáčkovi získávat nektar ze dna květů s prohnutou trubkou, jsou však i kolibříci, kteří mají zobák prohnutý naopak směrem vzhůru (např. kolibřík guayanský - Anthrocothorax nigricollis).
Letečtí akrobaté
Neexistuje na světě mnoho druhů živočichů, kteří by byli tak obratní letci jako kolibříci. Podobné akrobaty najdeme už jen v říši hmyzu - jen hmyz (a ještě ne každý) dovede v letu zastavit na místě, bleskurychle měnit směr, létat pozpátku... Kolibříci jsou k tomuto způsobu letu mimořádně vybaveni. Mají v poměru k tělu velmi dlouhá křídla a pohybují jimi závratnou rychlostí. Křídly však nemávají jako většina ostatních ptáků, ale víří jimi tak, že konce křídel opisují ležaté osmičky či elipsy.
Tak rychlý pohyb křídel u tak malého živočicha představuje samozřejmě obrovský výdej energie - kolibříci proto musejí denně přijmout tolik potravy (květního nektaru, který však doplňují i drobným hmyzem žijícím na květech), kolik činí polovina jejich tělesné váhy. Ve srovnání s ostatními ptáky mají také třikrát až osmkrát vyšší spotřebu kyslíku na jeden gram tělesné váhy, přibližně třikrát větší srdce a dvojnásobné množství červených krvinek.
S energií se ovšem museli tito ptáčci naučit hospodařit. Ve dnech, které nejsou příznivé pro příjem potravy, by rychle uhynuli, kdyby nebyli schopni snížit svou energetickou bilanci. Za špatného počasí proto klesá jejich tělesná teplota, snižuje se frekvence tepu i dechu. Upadají tedy do stavu, který se vzdáleně podobá stavu klidu při zimování některých našich živočichů.
PODVODNÍCI
Někteří kolibříci mají poměrně krátký zobáček. Tak krátký, že jím na dno většiny květů nedosáhnou. V pralese sice rozkvétá plno květů, v nichž je nektar docela dobře dostupný, ale tito kolibříci, namísto toho, aby hledali květy s krátkou trubkou nebo jinak utvářené, se "naučili" podvádět. Ostrým zobáčkem proklovou trubku květu ze strany a dostanou se tak k nektaru zvnějšku. V tomto případě ovšem za nektar "nezaplatí" - nepřenesou pyl z jedné rostliny na druhou. Jedním z typických druhů, který si takto počíná, je kolibřík páskovaný (Eupherusa eximia).
KDE JSOU DOMA
Tvoří samostatnou čeleď Trochilidae, v níž dnes vědci rozlišují více než 320 druhů. Žijí pouze v Novém světě, jejich domovem jsou především tropické a subtropické oblasti Ameriky, jen několik druhů zasahuje i vysoko na sever - kolibřík zlatolesklý (Selasphorus rufus) hnízdí dokonce až v jižních oblastech Aljašky.
"HADÍ" JAZYK
Nektar z květů sají kolibříci za pomoci jazyka, který se nepodobá jazyku žádného jiného ptáka. Je totiž nejen velmi dlouhý, ale především je na špičce rozeklaný - podobně jako jazyk hadů. Od hadího jazyka se však odlišuje - špičky tvoří jakési úzké rourky, které vyúsťují prakticky až u kořene jazyka. Nektar je podtlakem nasáván do rourek, u kořene jazyka je z nich tlakem o patro vytlačován a odtud už stéká přímo do žaludku. A co víc - kolibříci jsou (spolu s kystráčky) jediní ptáci, kterým se na jazyku vyvinuly chuťové buňky. To jim umožňuje rozlišovat chuť nektaru z různých druhů rostlin, a hlavně se vyhnout květům, v nichž je nektar zkvašený.
