Když si má člověk představit něco tajemného, nejspíš se mu vybaví temný hrad třeba s Drákulou nebo alespoň s bílou paní. K tomu nejlépe systém tajných chodeb, do kterých se vchází pouze skrytým vchodem. Ten neodhalí nikdo, kdo nezná heslo nebo aspoň neví, kterým kamenným drakem má otočit o čtyři otáčky doprava. To bohužel většinou nezjistí ani geofyzik. Ten má ale přinejmenším možnost odhalit, kde je zeď natolik narušená, že by tam mohly být ony tajné dveře. Nebo přijde na to, kde má zeď metrovou tloušťku a kde jen třiceticentimetrovou. Pokud pak vezme pravítko a zjistí, že ode zdi vedlejší místnosti ho dělí mnohem větší vzdálenost, může snadno usoudit, že na tom místě je buď komín, nebo třeba právě ona tajná chodba.
VLNY PRO PONORKY
Všichni dobře známe pojmy jako dlouhé vlny, střední vlny a velmi krátké vlny. No samozřejmě, to přece patří k rádiu. Existují i vlny velmi dlouhé. Na těch nevysílá žádná rozhlasová stanice. Mají totiž tak nízkou frekvenci, že by se jimi jen těžko promlouvalo či zpívalo. Protože se ale velmi dobře šíří vodním prostředím, používají se jako radiomajáky pro ponorky. A co to má společného s geofyzikou? Signál těchto radiomajáků je akustický, a máme-li přístroj, který umí zachytávat jeho frekvenci, lze jím poznat, kudy se šíří lépe a kudy hůře. Tak zjistíme, kde je zemská kůra porušená, a můžeme tak najít geologické zlomy. To je důležité při hledání míst pro studny, voda totiž při svém proudění často využívá právě zlomů.
1 - georadar
2 - zdroj
3 - anténa
4 - podzemní chodba
5 - záznam z georadaru
6 - z "barevného zmatku" odborníci vyčtou spoustu informací
Jak na to?
K výzkumu takových zazděných dutin ve zdech je nejlepší použít zařízení, kterému se říká georadar. Funguje podobně jako radar známý třeba z letišť nebo jako ten, který používá policie. Jeho anténa ve velmi rychlém sledu vysílá řadu elektromagnetických vln. Ty se na rozdíl od známějších použití šíří nikoliv do vzduchu, ale do zkoumaného prostředí, kterým je třeba ona hradní zeď. Vlny policejních radarů se vracejí k anténě po odrazu od jedoucího auta, vlny georadarové se podobně odrážejí od cihly či kamene.
Policisté znají výsledek okamžitě, protože se zajímají pouze o rychlost návratu vlny od jediného odrazu (auta) a změnu této rychlosti v čase. S výsledky z georadaru je to trochu složitější. Vlna proběhne spoustou různých prostředí - od malty po kámen či cihlu - a probrat se odrazy od každého z nich, to je práce pro odborníky s kvalitními počítači. Ti na to mají různé druhy matematických programů, s jejichž pomocí odstraní různé falešné odrazy. Dostanou pak obraz, který pohlíží do útrob třeba právě takové hradní zdi. "Je to občas skoro jako detektivka," říká geofyzik Vojtěch Beneš ze společnosti G Impuls. "V místech, kde čekáte, že něco najdete, není nic a naopak se objeví dutina o dva metry dál." Jeho kolega Karel Hrubec doplňuje: "Jsou to zdi, které postavili lidé třeba před pěti sty lety, takže už dávno nikdo neví, co je za nimi. Kdybychom to chtěli zjistit a neměli radar, museli bychom je rozebrat."
Nejen tajné chodby
Hledání zazděných chodeb radarem není zdaleka to jediné, co může geofyzika památkářům nabídnout. Často najde uplatnění detektor kovů (známější spíše pod vojenským názvem minohledačka), který snadno odhalí železné hřebíky nebo výztuže zdí a soch. K hledání zasypaných sklepů se zase používá gravimetr. To je velmi citlivý přístroj, který dokáže změřit i úplně malilinkaté odchylky ve velikosti zemské tíže. Umí tak rozlišit nehybnou zeminu, která je dobře ulehlá a těžká, od nasypaného materiálu, jenž je i po několika desítkách let ještě pořád trochu méně ulehlý, a tedy jakoby lehčí. V archeologii se zase často používá magnetometr. Ten dokáže rozeznat více a méně magnetické materiály. Díky tomu lze poznat, kde mohou být pod povrchem staré zdi, případně kde mohla být stará kovárna či jiné dílničky, v nichž se pracovalo s kovovými materiály.
Georadar vede
I přes široké možnosti ostatních geofyzikálních metod má v poslední době v průzkumu historických památek nejčastěji rozhodující slovo právě georadar. Jeho hlavní pole působnosti je průzkum v mělkých hloubkách, tedy těsně pod povrchem zkoumaných objektů. Právě to památkáře i archeology většinou zajímá nejvíc. Mívá to však háček: "Copak do hloubky, to my vidíme. Ale ta hloubka je občas v pořádné výšce," usmívá se geofyzik Michal Tesař. "Když jsme pomáhali s rekonstrukcí budov pro budoucí Senát ve Valdštejnské zahradě, měli jsme k dispozici alespoň vysokozdvižnou plošinu. Na mariánský sloup v Olomouci jsme se ale museli vyšplhat i s přístroji sami po žebříkách," vzpomíná. "Bylo to do výšky víc než 30 metrů. Jen jsme přitom obdivovali odvahu stavitelů tohoto krásného díla." Stejně jako v Senátu, i tady šlo především o posouzení stavu útrob starých soch i vlastního sloupu.
Pod vodou a v podzemí
Hluboko pod vodní hladinou probíhal průzkum, který měl najít pilíře starého pražského Juditina mostu. Do Čertovky se tehdy vrhli geofyzici společně s potápěči, aby ověřili, kde přesně kdysi stál předchůdce dnešního Karlova mostu. Pro tento výzkum bylo anténu georadaru zapotřebí chránit vodotěsným pouzdrem.
Georadar také několikrát účinkoval na televizních obrazovkách v seriálu Záhady a mystéria. "Jednou jsme v kostele sv. Salvátora hledali hrobky českých pánů popravených v roce 1627," vybavuje si Karel Hrubec. "Podruhé zase reportéry zajímalo, zda z pražského Proseka nevede podzemní chodba do Staré Boleslavi. Měřili jsme v kostele i na poli u malé kapličky. Netuším, odkud se dozvěděli, že by tam vůbec taková chodba mohla být."
Jak vidno, geofyzika je vědní obor, který pomáhá řešit ty nejroztodivnější problémy. Nebývají to jen otázky týkající se průzkumu památek. Geofyzika může být užitečná, kdykoli potřebujeme vědět, "co je tam, kam není vidět". Moderní přístroje nám umožňují nalézt odpovědi, aniž bychom museli brát do ruky krumpáče a sbíječky.
UMĚLÁ ZEMĚTŘESENÍ?
Při geofyzikálním průzkumu se používají i umělé zdroje seizmických vln, jejichž šíření zkoumanými materiály se potom sleduje. Možná jste se teď vyděsili, že kam přijedou geofyzici, tam začnou padat domy. Není se ale třeba ničeho obávat. V dnešní době jsou přístroje tak citlivé, že se jako zdroj vlnění (v místě, které se spíše z tradice stále označuje jako "bod výbuchu") nejčastěji používá kladivo, přesněji velká železná palice. Rozhodně se s ní ale nedá vyvolat vlna, která by udělala jakékoli škody na okolí. Problémy bývají spíše opačného rázu - detektory jsou dnes tak citlivé, že zaznamenají i průjezd blízkého auta či vlaku.
