Lidem je jedno, jestli byl spíš grafikem, kreslířem, malířem, filmařem, producentem, sběratelem nebo fotografem. Neřeší to. Warhol byl prostě Warhol - značka světoznámé firmy, pod níž se všechny obory, do nichž významně zasahoval, skrývají. Někomu se vybaví jeho obrazy krásné americké herečky Marilyn Monroeové, jinému zase portréty čínského diktátora Mao-ce-tunga, někomu třeba obrazy elektrického křesla či plechovek Campbellovy polévky.
Coca-cola jako umění
Andyho Warhola zajímali slavní i bezejmenní, věci obyčejné a také věci hodně zvláštní. Nebál se ukazovat to, co ještě v galeriích vystaveno nebylo. Proto je považován za hlavního představitele směru známého jako pop-art, který se v padesátých letech objevil v Anglii, ale největšího rozkvětu se dožil v šedesátých letech ve Spojených státech. Pop-art byl spojen právě s "populárními", tedy lidovými prvky hmotné kultury, a díky němu mohla být za umělecké dílo považována stránka z comicsového příběhu, lahev od coca-coly nebo krabice od pracího prášku.
Andy je v Praze!
Když se půjdete podívat do Veletržního paláce, budete se o tom moci přesvědčit na vlastní oči, protože právě tam probíhá výstava Andy Warhol: Umění a život. Jde o dobře načasovanou přehlídku. Warhol totiž zemřel před patnácti lety (22. února 1987), rok před dovršením šedesátky, ale o slávě a uznání nemusel jen snít jako třeba Vincent van Gogh, jehož obrazy se začaly prodávat až dlouho po jeho smrti. Mohl si jí užívat během svého života plnými doušky. Přitahoval pozornost médií a kolegů jako vosy cukrová vata. Jeho obrovský newyorský ateliér se stěnami potaženými stříbřitými foliemi byl nazýván Factory (česky Továrna) a práce, zábava a život v něm probíhaly v neřetržitém třísměnném provozu.
Nikdy bez paruky
Jako každý výjimečný člověk i on se vymykal běžným škatulkám. Byl považován za podivína. Dlouho se o něj starala jeho matka Julia. Pomáhala mu i coby asistenka a na výstavě si můžete všimnout jejích roztomilých kresbiček. Protože mu brzy zřídly světlé vlasy, začal nosit stříbrné paruky. Nikdo ho nikdy neviděl bez paruky, taková fotografie neexistuje. Ale slušely mu. Měl jich desítky, jednu jako druhou. Oblékal si pořád jedno sako, nosil tytéž džíny, jedl stejné polévky - ty od Campbella, hlavně rajčatové. Stačilo mu to ke štěstí. Opakování se mu stalo něčím jako náboženství. Rád zmnožoval stejné věci, ovšem s jemnými rozdíly. Dobře mu k tomu posloužila technika serigrafie, tedy sítotisku, a fotografie. Warhol byl jedním z prvních, který je začal ve vážném umění používat.
Elektrické křeslo na obraze
A proč ta posedlost opakováním? Možná nechtěl, aby se věci měnily, protože se bál neúprosně postupujícího času. Snad vytušil, že mu není souzena dlouhověkost jako Picassovi, který se dožil v plné síle devadesátky. Je-li každý den zdánlivě stejný i díky neměnným zvykům, jež si vypěstujeme, můžeme uvěřit iluzi, že zastavujeme čas. Andyho Warhola fascinovala smrt. "Poznal jsem, že všechno, co dělám, souvisí se smrtí," svěřil se jednou. Proto se její motiv tolikrát objevuje v jeho díle. Tento tvůrčí proud spustil obrazem nazvaným 129 mrtvých v proudovém letadle ve stejném roce, v němž se rozhodl pro sítotisk - ve dvaašedesátém. Na obraz přenesl titulní stránku z novin. Několikrát stejným způsobem zachytil tragicky končící automobilové nehody, jedna z nich je také vystavena ve Veteržním paláci. Potom smrt pojednal "nepřímo": jako elektrické křeslo, nejenom pro Američany výhružně působící popravčí nástroj, ale také jako atomovou bombu, nejstrašnější věc, jež se zrodila v minulém století. Umělec tyto neveselé záležitosti divákům předkládal věcně, bez vlastního komentáře, jenom je upravil svou oblíbenou technikou a zmnožil (jeden obraz se jmenuje Bílá autonehoda 19 krát). Neříkal, ba ani nenaznačoval, jak by to měli chápat. Nechával na pozorovatelích, aby si sami udělali úsudek, co mají jeho obrazy znamenat. Ať je to jak chce, lidem připadají pořád záhadnější a záhadnější, asi jako úsměv Mony Lisy od Leonarda da Vinciho.
Osmihodinový film
Warhol přinesl pořádný průvan také do filmového umění. První film (1963) se jmenuje Spánek a když na něj náhodou půjdete do nějakého klubového kina, připravte se, že trvá šest hodin. A vy se budete dívat stejnou dobu na spícího chlapíka. Film je přesně o tom, co naznačuje jeho název. Další Andyho kousek Empire byl ještě delší: osm hodin. Jde o pohled z jednoho mrakodrapu (Time-Life-Building) na druhý (Empire State Building). Důvodem takového počínání může být touha po "ukradení času". A co na to režisér osobně? "Moje první filmy, v nichž bylo použito stacionárních objektivů, měly mimo jiného pomoci divákům, aby se blížeji seznámili....Při sledování mých filmů se dalo dělat víc věcí než při sledování jiných filmů: Mohlo se jíst a pít, kouřit , kašlat, dívat se jinam a pak zase na film a člověk přitom zjistil, že mu nic neuteklo." I když to na první pohled všechno připomíná jeden velký nesmysl, filmy Andyho Warhola mají velké množství příznivců, kteří na ně nedají dopustit a při každé příležitosti se na ně dívají. Ty filmy z nějaké nepochopitelné příčiny nestárnou a takových tvůrčích počinů mnoho není. Podobně jako nestárnou Warholova filmová díla, tak neztrácejí na ceně jeho obrazy a grafiky. Andy Warhol prostě převrátil umělecký svět naruby.
WARHOL NA VLASTNÍ OČI
Jedinečnou příležitost vidět umění Andyho Warhola máte právě nyní. Až do 17. 3. 2001 probíhá v pražském Veletržním paláci rozsáhlá výstava tohoto světoznámého umělce.
TECHNIKA SÍTOTISKU
Způsob průtisku barvy přes šablonu na papír, kartón a jiné materiály nebo trojrozměrné předměty. Gumovým tříčem se přes napjaté síto - šablonu (z jemných přírodních, kovových nebo syntetických vláken) protlačuje pastovitá barva na potiskovaný materiál.
