Různé živočišné druhy samozřejmě vymíraly dávno před tím, než se na Zemi objevil člověk - vymíraly však z přirozených příčin, většinou proto, že zaniklý druh byl nahrazen několika jinými, vývojově pokročilejšími. Dnes však většina živočišných (a rostlinných) druhů vymírá zásluhou člověka - tato zvířata za sebou nezanechávají žádné "náhrady", žádný nový druh nepokračuje v jejich vývojové linii. Příčin, proč určitý druh zmizí z povrchu Země, je celá řada. Jen některé druhy člověk vyhubil přímo bezohledným lovem a zabíjením. Mnohem víc zvířat vyhynulo v důsledku změn a ztrát životního prostředí - podepsala se na nich přeměna lesů či džunglí na pole a pastviny, kácení a vypalování pralesů, pronikání civilizace a lidského osídlení do nových a nových oblastí, stavby měst, železnic, dálnic... Úbytek tropických pralesů je přitom třeba uvést na prvním místě - tento biotop je domovem celé poloviny současných druhů rostlin a živočichů. Přesto je každoročně vykáceno území o rozloze přibližně 200 tisíc km2. Neméně škodlivé je zavlékání nepůvodních druhů do určité oblasti (např. krys, koček, prasat, koz apod.). Původní druhy zvířat jim většinou nemohou konkurovat - buď jsou pro ně snadnou kořistí, neboť se nedovedou neznámému nepříteli bránit, nebo vymírají hladem, protože přizpůsobiví a vývojově dokonalejší přistěhovalci je připravují o jejich přirozenou potravu. Zavlečení nepůvodních druhů (tzv. introdukce) má nejhorší dopad na ostrovech, kde se většinou díky mnohaleté izolaci vyvinula zcela specifická, a navíc úzce specializovaná fauna a flóra, která zde však vytváří populaci omezenou rozlohou ostrova. Rovnováha takového ekosystému je proto velice křehká a zranitelná a malé ostrovní populace mizejí rychleji než na pevnině, kde se zvířata mohou stěhovat za lepšími podmínkami. Původní druhy ohrožuje také rozšiřování pastvin a nárůst populace nepůvodních domácích zvířat: jednak proto, že stáda domácích zvířat připravují původní zvířenu o domov a potravu, a jednak proto, že jsou často přenašeči nemocí, vůči kterým nejsou místní zvířata odolná. 
Jatka na prérii. Až do začátku 19. století žily na amerických prériích desítky milionů bizonů - odhady mluví až o šedesáti milionech. Pak přišel bílý muž se svými střelnými zbraněmi, které mu umožnily doslova kosit celá stáda. O sto let později byli bizoni prakticky vyhubeni, po nekonečných pláních se potulovaly poslední samostatné skupinky mohutných zvířat. Doslova v minutě dvanácté zasáhli ochránci přírody, zřídili na ochranu bizonů první národní park (Buffalo National Park), do kterého přemístili zvířata z roztroušené populace. Bizon se postupně stal symbolem Ameriky a za jeho ochranu se začal brát celý národ. Jen díky tomu dnes není bizon na černém seznamu vyhubených druhů.
WWF
Světový fond pro ochranu přírody (World Wildlife Fund) je mezinárodní nadace, která finančně podporuje akce a programy na ochranu přírody a ohrožených zvířat (o akcích podporovaných touto nadací jste si mohli přečíst i v ábíčku, např. o výzkumu pandy velké v Číně nebo sledování tygra sibiřského apod.). Nadace byla založena v roce 1961, má sídlo ve Švýcarsku a ve znaku má pandu velkou.
Červená kniha ohrožených druhů
V roce 1966 vydala Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) seznam ohrožených druhů savců, o rok později stejný seznam ptáků. Dnes zahrnuje červená kniha ohrožených druhů nejen všechny skupiny živočichů, ale existuje i seznam ohrožených druhů rostlin. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o vázanou knihu, spíš je to jakási kartotéka, v níž lze jednotlivé listy různě přemísťovat. Listy mají rozdílnou barvu - černá barva náleží druhům vyhubeným, červená kriticky ohroženým, žlutá zranitelným, tj. takovým, které ještě nejsou bezprostředně ohrožené, jejich počet však neustále klesá, bílá druhům přirozeně vzácným a endemickým, zelená druhům zachráněným a šedá druhům, o jejichž existenci se ví příliš málo, takže je nelze zařadit do některé z předchozích kategorií. Z uvedeného je jasné, že jednotlivé druhy se mohou stěhovat - z červené části do černé (v tom horším případě) nebo naopak zelené, ze žluté nebo bílé do červené apod. Původní seznam se bohužel neustále rozšiřuje, přesto přibývají i druhy, které se z červené karty přestěhovaly na zelenou.
Zvířata vymírají stále rychleji
Mnohé druhy zvířat vyhynuly ještě dříve, než je člověk vůbec stačil zaznamenat a popsat, a teprve nyní podle kosterních zbytků a různých nálezů objevuje, o co se vlastně připravil. Celou řadu zvířat vyhubených i v minulosti zcela nedávné dnes známe pouze z ojedinělých zbytků koster, kůží a vycpanin, někdy dokonce jen neumělých kreseb cestovatelů, námořníků a dalších lidí, kteří se s těmito zvířaty setkali dříve, než byla vyhubena. Rychlost, s jakou mizejí jednotlivé druhy z povrchu Země, je závratná - vědci odhadují, že v současné době každoročně zmizí ze světa více než tisíc druhů živočichů a rostlin. A pokud se nic nezmění, budou ubývat ještě rychleji - na začátku příštího století už bude vymírat až sto druhů denně!
Proč je nutné zvířata chránit?
Dnes už lidstvo ví, že každý živočišný druh je stejně cenný jako např. katedrála v Salisbury nebo chrám sv. Víta na Pražském hradě. Kolik takových "katedrál a chrámů" člověk během uplynulých desítek let zničil, to dnes jen těžko spočítáme. Ale i zvířata, která dosud přežívají, nemají jistou budoucnost - ze všech současných druhů živočichů lze dnes až dvě třetiny považovat za ohrožené, mnohé z nich pak kriticky - přežívají poslední desítky či stovky kusů. Naštěstí už si člověk uvědomuje, jakou obrovskou ztrátu představuje vyhynutí každého jednotlivého druhu. Vyvíjí proto nesmírné úsilí, aby tato ohrožená zvířata zachránil. Není to jen proto, že je nesmírně důležité, aby se na Zemi uchovala co největší genetická rozmanitost, která je hlavní podmínkou života a jeho pokračování. Ale záchrana každého jednotlivého druhu se může v budoucnu ukázat jako nesmírně užitečná: o mnohých ohrožených rostlinách a živočiších zatím víme velice málo. Může se stát, že jednoho dne budou pro lidstvo nepostradatelní. Můžeme v nich objevit nové potravní zdroje nebo pomocníky v biologickém boji proti škůdcům, drobní bezobratlí či rostliny nám mohou poskytnout léky proti smrtelným nemocem... A to nemluvím o tom, že každý jednotlivý živočišný i rostlinný druh má v přírodě své nezastupitelné místo a vyhynutí jednoho obvykle znamená i ohrožení a vyhynutí dalších, na něm vázaných druhů. Záchrana ohroženého druhu není snadná - vždy se hůř napravuje to, co se jednou pokazilo. O způsobech, jak se člověk snaží přírodě pomáhat, už jsme v ábíčku mnohokrát psali, tak si to jen obecně zopakujeme. V první řadě je většinou nutné důkladně poznat způsob života ohroženého druhu - jeho nároky na prostředí, velikost teritoria, potravní zvyklosti, způsoby a rychlost rozmnožování atd. To je asi nejobtížnější část - vzácná a skrytě žijící zvířata jen nerada vyzrazují svá tajemství. Vědci dnes naštěstí mají celou řadu technických vymožeností, s jejichž pomocí mohou zvířata v přírodě sledovat, aniž by je rušili. Nejčastější je dnes využití tzv. radiotelemetrické metody - zvíře na sobě nosí miniaturní vysílač a zoolog pomocí příjímače sleduje jeho pohyb a činnost v terénu. Podle výsledků výzkumu pak lze navrhnout záchranná opatření - rozšíření rezervací, odchyt a přesídlení zvířat na vhodnější lokality či posílení vzdálenějších populací. U některých kriticky ohrožených druhů je však naděje, že se oslabená populace rozmnoží natolik, aby byla znovu životaschopná, tak nepatrná, že je lepší poslední jedince odchytit, pokusit se o jejich záchranný odchov v zajetí a následnou reintrodukci (opětné vypuštění) zvířat zpět do jejich prostředí. Někdy je nelze vypustit hned po úspěšném rozmnožení - například při záchranných odchovech ostrovních druhů, které zdecimovaly vysazené krysy a králíci, je nejprve nutné tyto ostrovy zbavit nežádoucích přistěhovalců, jinak by úsilí ochranářů přišlo nazmar. Těchto záchranných odchovů se ujímají specializované záchranné stanice, ale velkou roli zde hrají i zoologické zahrady, které už dnes zdaleka nejsou jen "cirkusem" pro diváky, většina z nich je zapojena do záchranného programu některého ohroženého druhu (např. pražská zoo má na starosti koně Převalského či leguána kubánského).
VAKOVLK
Dravý vačnatec zastupující v Austrálii a Tasmánii psovité šelmy, vakovlk (Thylacinus cynocephalus), vstoupil do učebnic přírodopisu jako příklad souběžného vývoje (díky stejnému způsobu života vypadá jako psovitá šelma, třebaže se psy a vlky nemá nic společného) a také nesmyslného vybíjení. Ve své domovině byl krutě pronásledován farmáři, kteří ho považovali za nepřítele číslo jedna svých stád a za každého zabitého jedince vypláceli odměnu. Konec na sebe nenechal dlouho čekat - poslední žijící vakovlk uhynul v zoologické zahradě v Hobartu v roce 1934 a od té doby lze tento druh považovat za vyhubený. Obávaný vakovlk se však stal legendou - neustále se totiž objevují nové a nové zprávy, že ho někdo někde zahlédl, našel jeho stopy, zbytky kořisti apod. Mnoho lidí proto věří, že vakovlci snad ještě někde v nepřístupných pralesích tasmánských hor přežívají. K jejich nalezení bylo uspořádáno několik výprav (jednu vedl dokonce i dobyvatel Mt. Everestu, sir E. Hillary), žádná však zatím neuspěla. To však nic neznamená - již několikrát v historii se objevil druh, který byl po celé desítky let považován za vyhubený...
SLÍPKA Z OSTROVA LORDA HOWEA
O překrásné bílé slípce Porphyrio albus z Howeova ostrova z Tasmánského moře se neví téměř nic. Byla vyhubena již v roce 1834, dříve než ji stačili vědci popsat. Její existenci dokládají pouze dvě (!) dochované kůže a několik kreseb, které vznikly ještě v době, kdy žila. Podle dobových popisů šlo o nelétavého ptáka, kterého bylo snadné ulovit. Nadměrný lov byl pravděpodobně i příčinou jejího vyhynutí.
SMĚJÍCÍ SE SOVA
Novozélandská sova Sceloglaux albifacies dostala přízvisko smějící se podle nezvyklého hlasu, kterým se ozývala večer po setmění, údajně před tím, než se vydala na lov. Lovila téměř výlučně na zemi, neboť měla poměrně krátká křídla a neuměla proto příliš dobře létat. Vyhynula na začátku tohoto století (v roce 1914). Příčinou jejího vyhubení se v tomto případě stala introdukce nepůvodních druhů - lasiček -, které sem člověk dovezl, aby hubily přemnožené (a rovněž zavlečené) králíky. Lasičky však daly přednost snadnější kořisti - špatně létajícím sovám.
CHOCHOLATÝ ŠPAČEK
Tento špaček (Fregilupus varius) z ostrova Réunion se od ostatních špačků nápadně lišil bílou chocholkou na hlavě a dlouhým zahnutým zobákem. Přestože uměl docela dobře létat, byl již někdy v letech 1850 - 1860 vyhuben. Podle dobových kreseb a popisů byl totiž velice krotký a dal se snadno chytit. Obyvatelé ostrova lovili chocholaté špačky pro maso, to však nebylo hlavní příčinou jejich vyhubení. Špačci z Réunionu jsou příkladem druhu, který vyhynul následkem odlesnění ostrova a zavlečení krys a dalších nepůvodních predátorů.
KLOKAN S NEHTEM NA OCASE
Klokan Onychogalea lunata patřil do skupiny tzv. hrotochvostých klokanů, kteří se vyznačují tím, že mají na konci ocasu rohovitý, srpovitě zahnutý výrůstek. Tento druh obýval blahovičníkové lesy na jihu Austrálie a vyhynul poměrně nedávno - teprve v roce 1964. Může za to především kácení lesů a jejich přeměna na pastviny, rostoucí počet domácích zvířat a také smečky zdivočelých psů, kteří malého klokana v otevřené krajině snadno dohonili a ulovili.
PRATUR
Až do šestnáctého století žil ve střední Evropě předek našeho domácího skotu, mohutný pratur (Bos primigenius). Oblíbené lovné zvíře však postupně mizelo, aniž by jeho ústupu někdo věnoval pozornost, neboť současně s ním žil v lesích i zubr, s nímž ho mnozí zaměňovali. Pratur tak zcela nenápadně vyhynul a teprve v posledním století se podle dochovaných kreseb a kosterních pozůstatků prokázalo, že šlo o jiný druh. Dnes se zoologové pokoušejí vyšlechtit pratura zpět z některých primitivních plemen skotu, což se jim téměř podařilo - v mnoha zoologických zahradách můžete vidět zvíře, které je s původním praturem téměř identické, bohužel, je to stále jen domácí skot.
NESNADNÁ REINTRODUKCE
V pohraničních horách naší země ještě před několika desítkami let žili královští ptáci - tetřevi hlušci (Tetrao urogallus). Začátkem sedmdesátých let už tam nežil ani jediný. Tito kurovití ptáci se naštěstí velmi dobře množí v zajetí, zdálo se tedy, že nebude problém vysadit uměle odchované tetřevy zpět do lesů. Vysazení tetřevi se skutečně v přírodě (např. v Krkonoších nebo na Šumavě) dobře zabydleli a vypadalo to, že reintrodukce bude úspěšná. Bohužel, někde je háček - v zajetí odchovaní tetřevi se dobře přizpůsobí životu v přírodě, unikají nepřátelům, najdou si obživu i v zimě, ale ... nemnoží se. V horách žijí jen ti ptáci, které tam ochránci přírody vypustili, nepřibylo jediné mládě. Kde je problém, to zatím nikdo neví.
HUSA Z LÁVOVÝCH POLÍ
Berneška havajská (Branta sandvicensis), nevelká a špatně plovoucí husa obývající Havajské ostrovy, by se mohla stát symbolem druhů zachráněných doslova v hodině dvanácté. Jako většina ostrovních ptáků, kteří nemuseli vzdorovat žádným přirozeným nepřátelům, velmi špatně létá. Jenže s příchodem člověka přišli i noví nepřátelé a z původní mnohatisícové populace (uvádí se, že jich na ostrovech žilo až dvacet pět tisíc) zbývalo na začátku padesátých let posledních třicet jedinců. Zasloužil se o to člověk, který je zbavil jejich přirozeného prostředí - bernešky přišly o potravu a hnízdiště - a zavlekl na ostrovy nové nepřátele, zejména promyky, které plenily jejich hnízda. Naštěstí se podařilo bernešky úspěšně rozmnožit v několika zoologických zahradách - jednak přímo na Havaji, jednak v Anglii. O deset let později (v r. 1960) mohly být zpět do přírody vypuštěny první odchované husy. Dodnes jich bylo na sopečné svahy, které jsou jejich domovem, vysazeno přes dva tisíce, přesto však nelze reintrodukci považovat za stoprocentně úspěšnou - v současné době žije na ostrovech přibližně pět set bernešek a jejich populaci je nutné neustále doplňovat ptáky odchovanými v zajetí. Nicméně bezprostřední nebezpečí, že se berneška zařadí na seznam vyhynulých druhů, už dnes nehrozí.
OHROŽENÍ SKŘÍTKOVÉ
Drobná drápkatá opička - lvíček zlatý (Leontopithecus rosalia) dostala jméno podle nápadného zlatého zbarvení a bohaté "hřívy" kolem obličeje. Jejím domovem jsou jihoamerické pralesy, přesněji řečeno pás pralesů při pobřeží Brazílie v blízkosti Ria de Janeira. Tato oblast patří mezi nejosídlenější části země: celá polovina obyvatel Brazílie žije právě na tomto území - v domovině lvíčků. To, spolu s ničením pralesů, stavěním měst, silnic, zakládáním polí a pastvin a zároveň s odchytem žádaného a dobře placeného zvířete, přivedlo lvíčky na pokraj vyhubení. V roce 1970 odhadovali přírodovědci, že ve volné přírodě žije posledních 150 zvířat, dalších 70 jich napočítali v různých zoologických zahradách světa. Když vláda Brazílie zřídila v roce 1974 na území Poco das Antas chráněné území, bylo téměř pozdě. Přesto se lidé pustili do nerovného boje s přírodou. Po mnoha pokusech a omylech se začali lvíčkové množit v zoologických zahradách a o deset let později se první opičky odchované v zajetí vydaly zpět do pralesa, který mezitím správci rezervace stačili rekultivovat a obnovit - museli přitom vysázet více než 10 000 stromů. Dnes už je jisté, že celá akce přináší nadějné výsledky. Dokonce i když v roce 1990 vypukl v rezervaci požár, který zničil velkou část pralesa, dobře aklimatizovaní lvíčkové stačili utéct před ohněm do nezasažených oblastní a žádný z nich nezahynul. Dnes už se jejich počet prakticky zdvojnásobil, z toho více než polovina přišla na svět ve volné přírodě.
