Američtí vojáci vstupovali do 20. století s opakovačkou M1892. Písmenem M se označovaly všechny pušky přijaté do výzbroje americké armády a číslo je v tomto případě letopočet, kdy byla zbraň nasazena do služby. M1892 byla dlouhá a přesná zbraň; její nevýhodou však byla velká hmotnost a zdlouhavé nabíjení po jednotlivých nábojích do zásobníku pod hlavní.
Výměnný zásobník
V roce 1903 byla v americké armádě zavedena puška M1903 Springfield. Slovo Springfield v označení zbraně je jméno města, v němž se pušky vyráběly. Tato opakovačka už se nabíjela výměnnými zásobníky na pět nábojů ráže 7,62 mm. Stejná ráže se používala i u předchozího modelu (pouze délka náboje se lišila) a v americké armádě byla zachována jako standardní náboj ještě více než šedesát let. M1903 byla také opakovačka, takže se musela po každém výstřelu nabít pohybem závěru zpět. Sloužila do druhé poloviny 30. let, ale některé modernizované modely se používaly ještě během druhé světové války jako ostřelovačky (M1903A4) s účinností na půl kilometru.
Poloautomat
V roce 1936 dostala pěchota poloautomatickou pušku M1 Garand (jméno získala po svém konstruktérovi Johnu Garandovi). Poloautomaty, které se po každém výstřelu samy nabijí, byly tehdy velikou technickou novinkou. Ráže zůstala stejná jako u M1903, jen kapacita zásobníku se zvětšila na osm nábojů. Ještě před vstupem USA do druhé světové války byla tato zbraň modernizována. Postupně bylo vyvinuto několik typů (M1 až M3) - poloautomat, automat, ostřelovačka, karabina s pevnou i skládací pažbou. Karabina je kratší a lehčí, použitelná na menší vzdálenost. Karabiny Garand měly zásobníky s kapacitou 15 a 30 nábojů ráže 7,62 mm. Všechny verze garandu byly velice spolehlivé, a proto patřily mezi nejoblíbenější pušky druhé světové války. M1 zůstala ve výzbroji až do roku 1957, kdy byla vystřídána karabinou M14.
1 - M1903A4 - ostřelovací verze
2 - M1 Garand - zbraň 2. světové války
3 - M1A1 - karabina se sklopnou pažbou
4 - M14 - byla používána do poloviny 60. let
Nedořešená M14
Poloautomatická M14 byla vyvinuta z pušky M1. Byla lehčí, měla kratší hlaveň a zásobník na 20 nábojů. Její konstrukce však nebyla pro útočnou pušku zrovna nejšťastnější. Bylo ji sice možné přepnout do automatického režimu, ale v tom případě se stávala nepřesnou kvůli příliš výkonným nábojům, které působily velký zpětný ráz a při střelbě zvedaly hlaveň. Tyto nedostatky se naplno projevily v prvním roce války ve Vietnamu. Lépe na tom byla M14 jako ostřelovačka, při jednotlivých výstřelech byla spolehlivá. V tomto odvětví její vývoj nadále pokračoval.
Mikrorážové střelivo
Rok 1966 přinesl další přezbrojení, které znamenalo doslova revoluci v pěchotní výzbroji USA, ale i jiných států. Tou revolucí bylo mikrorážové střelivo 5,56 mm a poloautomatická puška M16, v níž se používalo. Zbraně s touto ráží prodávala americká zbrojovka Colt už od začátku 60. let pod označením AR15. Největší odbytiště získala v armádách jihovýchodní Asie, kde se s ní paradoxně na začátku vietnamské války seznámila také americká armáda. Protože tato zbraň neměla nedostatky pušky M14, brzy ji nahradila a dostala armádní označení M16A1. Přechod na menší ráži byl zcela zásadní a dotkl se celého světa. Standardní náboj NATO měl do té doby ráži 7,62 a žádný z členských států se změnou přinesenou Američany nesouhlasil, protože by přezbrojení znamenalo velké finanční výdaje. Zpočátku panovala nedůvěra i k účinnosti samotného náboje, ale M16 se v boji velmi osvědčila, takže členové NATO museli dát Američanům zapravdu. Do počátku 90. let postupně všichni přezbrojili a standardní náboj Severoatlantické aliance má dnes ráži 5,56 x 45 mm. Na mikrorážové střelivo přešli v 70. letech i Sověti a jejich standardem se stal náboj 5,45 x 39 mm (článek v ABC č. 21, roč. 46).
Technické parametry M16
Jeden metr měřící M16 je velice lehká zbraň, což je dáno lehkými slitinami a plasty, z nichž je puška vyrobena, ale také výrazně lehčím střelivem. Prázdná váží jen 3,18 kg a s třiceti náboji v zásobníku necelá čtyři kila (tolik vážila M14 bez nábojů). Lze do ní použít vyměnitelné zásobníky na 20 nebo 30 nábojů. Její účinný dostřel je 550 metrů. Může střílet jednotlivé rány nebo dávkou (teoreticky až 800 ran za minutu); novější verze M16A2, používaná od roku 1985, pálí i v krátkých dávkách po třech nábojích.
Z pušky M16A2 byla vyvinuta karabina M4. Ta má o čtrnáct centimetrů kratší hlaveň a vysouvací pažbu a je určena posádkám vozidel, výsadkářům a speciálním jednotkám.
OICW - puška budoucnosti
Již několik let probíhají práce na vývoji nové pěchotní zbraně. Měla by se jí stát "inteligentní" puška, označovaná zatím OICW (Objective Individual Combat Weapon - účelná bojová zbraň jednotlivce), a v armádě USA by měla být nasazena kolem roku 2009. Jejím základem je automatická karabina kombinovaná s poloautomatickým granátometem. Zbraně jsou navrženy tak, že jsou vzájemně spojené v kompaktní dvouhlavňovou pušku. Obě jsou ovládány jedinou spouští na karabině, která se přepíná ovládacími prvky pro palec na levé straně zbraně u spouště (některé prototypy mají ovládací prvky na druhé straně). Zde se také přepíná režim střelby a nastavují roznětky granátů.
Karabina používá zásobníky s třiceti standardními náboji NATO ráže 5,56 mm. Má tři volitelné režimy střelby - jednotlivými ranami, dávkou po třech výstřelech a plnou dávkou.
Samonabíjecí granátomet má zásobník na šest granátů ráže 20 mm. Střílí náboje průbojné, tříštivé, plynové nebo i osvětlovací (světlice) či brokové. Počítá se i s použitím tzv. inteligentního střeliva, u něhož může voják načasovat, kdy má střela vybuchnout. Časovaná roznětka granátu se spouští elektromagnetickým impulsem při průletu střely hlavní zbraně.
1 - páčky závěrů zbraní slouží k nabití prvního náboje
2 - multifunkční zaměřovač s vestavěnou kamerou a noktovizorem
3 - granátomet
4 - baterie napájející počítač zaměřovače
5 - zásobník na 6 granátů ráže 20 mm
6 - pojistka
7 - přepínač spouště karabiny a granátometu
8 - přepínače režimů střelby
9 - zásobník na 30 nábojů ráže 5,56 mm
10 - útočná karabina
11 - úchyt na bajonet
12 - dva typy granátů
13 - náboj NATO ráže 5,56 mm
Technické doplňky
Technický pokrok se neprojeví ani tak na vlastní zbrani, jako především na jejím doplňkovém vybavení. Součástí OICW bude víceúčelový zaměřovač s televizní kamerou, dalekohledem, noktovizorem (přístrojem pro vidění ve tmě) a laserovým dálkoměrem. Zaměřovač bude propojen s přílbou opatřenou sluchátky a displejem. Na displeji se vojákovi budou zobrazovat základní orientační a bojové údaje a rozkazy. Díky GPS bude vždy znát svou přesnou polohu, speciální indikátor mu ukáže rozmístění vlastních i cizích vojáků, uvidí, zda je zaměřen nepřátelským radarem apod. Pomocí kamery na zaměřovači zbraně a obrazu přenášeného na displej přílby bude moci přesně pálit od boku či dokonce z bezpečného úkrytu pouhým vysunutím zbraně za roh. Vývojáři pracují také na systému rozpoznávání hlasu. Takovou zbraň by mohl ovládat hlasem pouze majitel zbraně a v nepřátelských rukou by byla nepoužitelná.
GRANÁTOMET
Součástí OICW bude také granátomet schopný střílet i náboje s brokovou náplní. Kombinace pušky s granátometem však není žádnou novinkou. Na útočnou pušku M16A2 je možné připevnit granátomet M203 ráže 40 mm. Také ruská puška AK-74 a jiné jsou uzpůsobeny pro připojení granátometu. M203 střílí jak náboje tříštivé či průbojné, tak i plynové, brokové a osvětlovací.
