Cyklistika je v severním Pákistánu dobrodružná. Žádné opravny ani náhradní díly. Kola, která tu jezdí, pamatují lepší časy před padesáti i více lety. O přehazovačce si mohou jen nechat zdát. Cesty tu vedou jedině z kopce nebo do kopce, roviny tu nemají. Tam, kde končí asfalt a pokračuje místní cesta, začínají kameny. Od malých, které známe jako štěrk, přes valouny jako naše hlava až k ostrohranným žulovým kusům, přes které je nutno naložené kolo přenášet. Cesty jsou často vystřílené do kolmých skalních věží. Po jedné ruce máte skálu, po druhé bezednou propast. Při sjezdu je to stejné. Jen míň funíte a mnohem víc se bojíte.
Medvědi
Specialitou severního Pákistánu je náhorní planina Deosai ve výšce 4100 m n. m. Tak vysoko už nejsou žádné stromy ani vesnice. Jen zvlněná krajina obklopená ze všech stran pohořími Karákóram a Himálaj. Jeden celý den od časného rána až do setmění šlapete do příšerného kopce, čím výš, tím je cesta horší a kolo se dá už jen vést. Zato nahoře je krásně a čeká vás seznámení s medvědy.
Žije tu himálajský hnědý medvěd a pláně jsou jeho posledním útočištěm. Při posledním sčítání jich našli 39.
Seznámili jsme se bez přípravy. K ránu, ještě za šera, vylezete ze stanu, rozespalí a rozklepaní z ranní zimy, a proti vám ani ne 10 metrů sedí medvěd a zvědavě si vás prohlíží. V tu chvíli mě napadlo, že přemítá, jestli mě nemá ochutnat, zda jsem jedlý. Vůbec se nebál. Zato já úplně zdřevěněl. Huňáče za chvíli přestalo bavit zírat si vzájemně do očí a v klidu odkráčel. Když zahýbal za velký balvan, ještě se posměšně ohlédl přes rameno.
Kluci
Pákistán je plný dětí, vlastně kluků. Ti jsou všude a dávají o sobě náležitě vědět. Ženou se za námi v každé osadě, kterou projíždíme - jsme pro ně děsně zajímavá atrakce.
One pen! One pen! Tak zní jejich pokřik, když zahlédnou projíždějícího bílého cyklistu. Představuji si, že v dávných dobách jakýsi dobrák zastavil a podaroval tlačící se děcka propiskami se slovy: pro každého jen jedno pero! Tak si vysvětluji, proč tohle pákistánští kluci pokřikují na místech 600 i více kilometrů od sebe vzdálených.
Kluci za námi utíkají děsně rychle, šikovně si krátí cestu přes osadu a jejich křik vábí další. Seběhne se jich kolem padesáti. Skoro pravidelně je cesta přes vesnici rozbitá a do kopce, nedá se jim ujet. Pokřik je stále naléhavější, a čím je cesta přes osadu delší, tím víc kluků se seběhne. Jednou jsme to chtěli vyřešit pytlíkem místních bonbonů. To jsme si dali! Málem nás ušlapali i s bicykly. Ještě že se nás ujali dospělí a tu hordu rozehnali.
Holky
Islám je příčinou úplně jiného chování místních kluků a dívek. Kluci se v zásadě neliší od našich, jsou jen mnohem špinavější a otrhanější. Zato dívky jsou plachá stydlivá stvoření, která utíkají při pohledu na cizince a bonbon si od nich nevezmou ani za nic, i když je pro ně vzácný. Od malička chodí s šátkem na hlavě a s kluky se nikdy nekamarádí.
V horách je potkáte s velikou nůší na zádech, chodí mnoho kilometrů pro dřevo nebo pro píci. Ve větších městech se převážně zdržují doma, stejně jako všechny dospělé ženy. Teprve v poslední době se na některých místech začaly pro dívky otevírat školy, mezi ženami je v Pákistánu ohromující negramotnost - 93%!
Děti v Pákistánu pracují
Děti v Pákistánu tvrdě pracují od útlého věku. Pomáhají doma i při obdělávání kamenitého políčka. Pracují v restauracích i v obchodech.
Některé malé děti mají černě namalované oči. Je to ochrana proti duchům. V horských oblastech se to nadpřirozenými mocnostmi prý jen hemží. I pohled bílého cizince může malému dítěti údajně ublížit. Maminky je před námi skrývají pod oděv a utíkají se schovat.
PÁKISTÁN
Pákistán je 11x větší než Česká republika a žije v něm 15x víc obyvatel než u nás. Oficiálně se jmenuje Islámí džamhúríjad Pakistání, znamená to Země čistých - ve smyslu čistoty islámského náboženství. Je to po Indonésii nejlidnatější muslimská země na světě. 97 % Pákistánců jsou muslimové a jen 1,5 % křesťané. V zemi se hovoří více než 25 jazyky a mnoha nářečími. Úřední řečí je urdština a angličtina. Pákistán vznikl v roce 1947 rozdělením Britské Indie, původně kolonie Velké Británie, na islámský Pákistán a hinduistickou Indii. Až do roku 1971 byl Pákistán atypickým, úplně neobvyklým státním útvarem, skládajícím se ze dvou částí, oddělených od sebe na vzdálenost 1700 km územím Indie. Východní část (tzv. bengálský Pákistán) se v březnu 1971 osamostatnila a přijala název Bangladéš.
PÁKISTÁNSKÁ ŠKOLA
Když to jde, chodí děti do školy. V horách jen od časného léta do podzimu, skoro půl roku tam pak leží spousty sněhu a pro mráz nemohou daleko z domova. Škola bývá společná pro několik osad a děti chodí, samozřejmě pěšky, několik kilometrů.
V mnohých školách nejsou k dispozici žádné učební pomůcky ani učebnice, sešity nebo pera. Místo na papír se píše na dřevěné tabulky. V základní škole se vyučuje čtení a psaní místním "arabským" písmem, počty a islámská nauka. Vyučování probíhá v místním jazyce.
