Jeho smutný osud (i když zpočátku to tak nevypadalo) započal před 80 miliony lety. Tenkrát se prakontinent Gondwana rozpadl a mimo jiné vznikl i Nový Zéland - izolovaný kus pevniny, na němž převzali nadvládu ptáci. Savci zde s výjimkou netopýrů nežili, ptáci se proto nemuseli obávat žádného pozemního nepřítele. Mnozí tedy upustili od namáhavého a energeticky náročného létání, spokojeně přibírali na váze a nekonečnými lesy Nového Zélandu běhali pěšky. Tak vznikl nelétavý kivi, slípka takahe a - kakapo. A protože je ve dne ohrožovali mohutní orli, zvykli si bezbranní papoušci (podobně jako kiviové) na noční způsob života - den trávili v úkrytu, probouzeli se za šera.
Mírumilovní a nikým neohrožovaní kakapové se množili, tloustli a nikdy se nenaučili utíkat před nepřítelem, natož se mu bránit. A to byla ta chyba. Na ostrovy přišli lidé - nejprve Maorové, kteří velké papoušky lovili pro maso, - pak bílí. S lidmi se přistěhovali potkani a krysy, kočky, později i kuny, lasičky, dravé vačice ap. Protože se však kakapo za celé ty miliony let s ničím podobným nesetkal, příroda ho nenaučila, jak se má chovat. Před takovou kočkou či podobným zvířetem jen sedí a udiveně si toho podivného tvora prohlíží. To k přežití nestačí. Časem by se asi našli kakapové, kteří zareagují rychleji a utečou, ale než se u nich pod tlakem změněných podmínek tyto vlastnosti vyvinou, bude pozdě.
NADĚJNÝ ROK 2002
V roce 1999 přinesl klimatický zvrat El Niňo velmi horké léto a tím i mimořádnou úrodu plodů podokarpů. Samičky kakapů houfně spěchaly za tokajícími samečky a přivedly na svět osm mláďat. Jak se však zdá, bude pro kakapy přelomový letošní rok. Na malém ostrůvku Whenua Hou nakladlo 18 samic 52 vajíček, z nichž je více než polovina oplodněná. Prvních sedm mláďat se vylíhlo již počátkem března. Mláďata jsou odchovávána uměle, nebezpečí, že je něco sežere, je totiž příliš velké. Teprve až počet papoušků přesáhne sto kusů, bude jejich přežití jistější a papoušci budou ponecháni sami sobě.
Pro papoušky i zabíjejí
Nejdéle se kakapové udrželi na jihu Nového Zélandu (ve Fjordlandu, což je dnes přísná rezervace) a na Stewartově ostrově. Jenže na těchto místech nelze důsledně vyhubit zavlečené savce, kteří plení kakapí hnízda. Poslední přežívající jedinci byli proto odchyceni a převezeni na Malý bariérový a Tresčí ostrov - zde jsou všichni savci vyhubeni a správce ostrovů důsledně dbá, aby se ani jedna krysa, kočka či jiný škůdce na ostrov nedostal. Nejsou zde vítáni ani turisté připlouvající z nedalekého Stewartova ostrova na lodích - každá loď znamená potenciální nebezpečí, každá může být obývána krysami či kočkami...
Aby vědci zachovali ostrovy v původním stavu, což je jediná možnost, jak kakapy udržet při životě, nemohou být příliš citliví. Nikdo není tolerován, všechno, co se pohybuje a není ptákem, je z ostrova vypuzeno nebo zabito. Papoušky nesmí nic ohrožovat, ztráta každého jedince je prohrou, která může rozhodnout o dalším osudu celého zbytku populace.
Díky milionové dotaci (novozélandští průmysloví magnáti konečně vzali na vědomí, že kakapo je národním pokladem a stojí za to do něj investovat) jsou dnes vědci z "Kakapo týmu" vybaveni nejmodernější technikou. Kakapí hnízda jsou střežena průmyslovými kamerami či světelnou závorou, která spustí gong, jenž informuje o příchodu a odchodu samičky. Když se matka při hledání potravy zdrží mimo domov příliš dlouho, převezme její úlohu vyhřívací dečka, aby vajíčka nezastydla. Zranění nebo nemocní ptáci létají k veterináři cessnou.
Láska prochází žaludkem
Kdysi, když ještě byl Nový Zéland ptačím rájem, obývali kakapové každé jen trochu příhodné místo. A tak, aby se nepřemnožili, naložila jim příroda těžký handicap. Zpomalila jejich rozmnožování a postavila jim do cesty k němu množství překážek. Dnes se to kakapům vymstilo - složité rozmnožovací rituály a nízký počet mláďat jsou jedněmi z faktorů, které bezprostředně ohrožují jejich přežití.
Samečkové na tom ještě nejsou tak špatně. Alespoň relativně. Každý rok, když přijde jejich čas, noc co noc po dobu dlouhých čtyř měsíců spěchají někam na vyvýšené místo pečlivě udržovanou cestičkou. Tam usednou do mělkého důlku, nadmou mohutné hrudní vaky, až vypadají jako opeřená koule, a začnou "zpívat". Zpěv je to ovšem podivný, hluboké temné tóny téměř pod hranicí slyšitelnosti se nesou do dolin a odrážejí se od strání, takže lze jen obtížně zjistit, kde zamilovaný papoušek sedí. Mají však jednu výhodu - toto nízkofrekvenční volání se nese na obrovské vzdálenosti, tokající kakapo je slyšet na pět kilometrů daleko.
Vyčerpávající výkon kakapího samečka se však jen málokdy dočká odměny, samičky jsou ochotny vyslyšet jeho volání pouze za určitých podmínek. Tou nejzákladnější je, že se musejí dostatečně napást na nezralých plodech podokarpů (jehličnaté stromy rodu Podocarpus, jejich šištice mají podobu dužnatých bobulí), které u nich vyvolají ovulaci - tedy nástup říje. Plodný rok podokarpů, přicházející ve tříletém cyklu, totiž znamená i dostatek potravy pro matku a mláďata. Pokud však nepříznivé počasí cyklus plodných a neplodných let stromů naruší, kakapí samičky nepřijdou do říje po řadu let.
Dalším problémem je hledání tokajícího samečka. Samička může být přecpaná plody podokarpů a sebevíc ochotná k páření, pokud se jí ale nepodaří v členité krajině najít ten správný důlek, v němž ji sameček očekává, je rok ztracený. Což u druhu, který se ocitl na pokraji vyhubení, může znamenat ztrátu navždy, definitivní konec. Další říje - dalšího plodného roku podokarpů - už se papoušci nemusejí dožít.
KAKAPO SOVÍ
Kakapo soví (Strigops habroptilus) je robustní, přes půl metru dlouhý a až 3 kg těžký papoušek, který se vyznačuje tím, že je aktivní za šera a v noci a prakticky neumí létat. Je výlučně býložravý, živí se hlavně bylinami, které tvoří podrost vlhkých, chladných horských lesů, v nichž žije. Obývá okolí vod - čistých potoků a říček - a v horách vystupuje až do výšek 1600 m n. m. Hnízdí na zemi, v norách, které si často sám vyhrabává.
PRVNÍ PŘIZPŮSOBENÍ
Na ostrůvku Maud, který byl také vybrán jako vhodná rezervace pro kakapy, a kde byla navíc zřízena jakási obora pro odchov nesamostatných mláďat, nerostou žádné podokarpy. Vědci vymýšleli, jak tuto důležitou složku papouščí životosprávy nahradit, ale ptáci je předešli - překvapivě popřeli svou pověst konzervativního, nepřizpůsobivého druhu a naučili se žrát jehličí borovic.
