Ne každý pes ale může sloužit jako vodicí. Jen pečlivě vybraní jedinci několika málo plemen mají potřebné povahové vlastnosti a jsou schopni podstoupit náročný výcvik. Ke svému poslání se připravují ve Středisku výcviku vodicích psů v pražských Jinonicích. Tamní odborníci dokáží každému zrakově postiženému člověku připravit psa doslova na míru.
Každý je jiný
V minulosti oblíbený německý ovčák se používá stále méně. Ukázalo se totiž, že pro roli vodicích psů jsou nejlepší kříženci labradorského a zlatého retrívra. Labrador je učenlivý, dobře cvičitelný a snadno se přizpůsobí různým lidem. Zlatý retrívr je mírnější a jemnější. Jejich křížením se docílí ideální kombinace vlastností. Ve středisku mají čtyři feny určené k odchovu štěňat. Zájemců o vodicího psa je ale tolik, že by jejich potomstvo stačilo uspokojit pouhý zlomek žádostí. Většina štěňat proto přichází od chovatelů, kteří se střediskem dlouhodobě spolupracují a už vědí, jaké vlastnosti musí budoucí průvodce nevidomého člověka mít. Pro výcvik se používají obě pohlaví. Feny bývají citlivější a vnímavější, psi zase větší a temperamentnější. Díky tomu má středisko pestrý výběr zvířat různé velikosti a povahových vlastností.
Štěňata poznávají svět
Zhruba do jednoho roku štěně vyrůstá v rodině dobrovolného spolupracovníka. Ten si ho bere domů s vědomím, že ho bude muset vrátit. "Nedělá to ani pro sebe, ani pro nás, ani pro psa, ale pro nevidomého člověka," říká ing. Jasenovcová, vedoucí výcviku v jinonickém středisku. Jedná se o nesmírně důležité období, během něhož by ze štěněte měl vyrůst slušně vychovaný městský pes. Někdy se ale zjistí, že to nejde. Projeví se u něj silný lovecký pud, agresivita, bázlivost nebo zdravotní problémy a musí se z výcviku vyřadit. Většinou pak zůstává v rodině, která ho měla na starosti.
Psí internát
Roční pes se z rodiny stěhuje na 6 až 8 měsíců do výcvikového střediska. Úkonů, které musí během výcviku zvládnout, je asi třicet. Učí se obcházet menší překážky, zastavit na kraji chodníku, jezdit hromadnou dopravou, nevšímat si nedůležitých podnětů. Trénuje chůzi na sídlištích, která jsou plná hrajících si dětí a pobíhajících psů. V centru města se učí zvládat všudypřítomný hluk, dopravu, opravy chodníků, eskalátory a spoustu dalších záludností, které na něj a jeho pána budou každý den číhat.
"Pes používá ke zkoumání okolí hlavně nos, uši a teprve potom oči. Tady musí na čich vlastně zapomenout. Nesmí se nechat vyrušit masnou, označkovaným sloupem nebo jiným psem. Jeho práce vypadá strašně jednoduše, ale od psa vyžaduje obrovské soustředění. Musí se chovat jako vůdce schopný samostatného rozhodování a zároveň jako poslušný pes svého pána," vysvětluje ing. Jasenovcová.
Poslední měsíc se už chodí bez zrakové kontroly. Cvičitel si nasadí klapky na oči a vydá se pod dohledem druhé osoby do města. Je-li vše v pořádku, nahradí ho cizí člověk. Většinou jde o jednoho ze dvou nevidomých asistentů, kteří se psem vyrážejí jako kaskadéři do ulic.
Nový pán
Bezvadně vycvičený pes sám o sobě nestačí. Na jeho příchod musí být připraven i jeho budoucí pán. Pracovníci střediska nejprve o žadateli zjistí základní údaje - jaké má o psu představy, jaký je jeho životní rytmus, zda má malé děti nebo nějaké domácí zvíře... "Ke každému člověku se snažíme vybrat nejvhodnějšího psa, aby dvoumetrový chlap nedostal malinkou čubičku a drobná dáma obra, na kterém by mohla jezdit. Sportovec potřebuje temperamentní zvíře, které zvládne třeba pochod Praha - Prčice. Starší člověk dostane pohodlnějšího psa, který bude spokojený s krátkou procházkou." Následuje návštěva v místě bydliště, kde instruktor poradí se spoustou maličkostí, aby bylo pro příchod čtyřnohého pomocníka vše připraveno. "Žadatel potom přijede k nám a alespoň týden tu se psem bydlí. První seznámení tak probíhá v prostředí, které je pejskovi důvěrně známé. Pes si zvyká na svého nového pána, hlavně na jeho hlas. Po týdnu odjíždějí domů, kde se za pomoci instruktora začnou učit konkrétní trasy. A už tam odjíždějí jako kámoši, už se znají."
Ochránce a kamarád
Vodicí pes je pro svého majitele něco mezi náhradníma očima a andělem strážným. Bezpečně ho provede cestou, která je pro člověka vybaveného jen bílou holí plná nástrah. Je i věrným přítelem, který zvláště osamělým lidem pomáhá bojovat s temnotou.
Paní Renatu Ringsmuthovou doprovází od září 2001 fenka Paty. "Mám zbytky zraku. Vidím postavy kousek od sebe, ale splývají mi chodníky, takže jsem s pejskem jistější. Na jedno oko vůbec nevidím a v druhém mám pigmentové skvrny. Stane se, že mi výhled zakryjí a nevidím nic. Pak mám Patynku úplně nejradši. Pozná, že se něco děje, stáhneme se k sobě a vedeme se. Nemusím už stále obtěžovat rodinu. I na obyčejnou procházku bylo vždycky lepší jít s někým, teď nejsem na nikom závislá. Můžu si vzít pejska a jít."
Nerušit!
Když lidé na ulici spatří hezkého psa, obvykle zvolají něco jako "Jé, ty jsi krásnej!" a začnou ho hladit nebo dokonce krmit. V případě vodicího psa by vás něco takového nemělo ani napadnout. Jakékoli odpoutávání jeho pozornosti ohrožuje bezpečnost nevidomého majitele. "Vodicí pes je tabu. Není na hraní, má své práce dost. Nerušte ho," nabádá ing. Jasenovcová. Někteří lidé ale podobných výzev nedbají. Dokládají to i zkušenosti paní Ringsmuthové: "Lidé se mnohdy nezeptají. Prostě jdou a psa pohladí. Třeba to nemyslí zle, ale na druhou stranu jsou bezohlední. Stává se mi také, že když v tramvaji na místě vyhrazeném pro nevidomé někdo sedí, nezvedne se. Obdivuje pejska, a přitom sedí jako bulík." Chcete-li nevidomému člověku pomoci, nejprve ho oslovte a zeptejte se, zda něco nepotřebuje. Ing. Jasenovcová říká: "Je naprosto nevhodné bafnout ho za rukáv a někam ho táhnout. A mluvte na člověka, ne na psa. Není přece hloupý ani mentálně postižený. Jenom nevidí a potřebuje pomoc."
HLEDÁ SE PĚSTOUN!
Výchova štěňat do jednoho roku věku probíhá v rodinách. Možná by to šlo i u vás. Musí o tom ovšem rozhodnout rodiče, protože pejsek může být svěřen pouze dospělému. Navíc je potřeba splnit přísné podmínky: Štěně musí vyrůstat ve velkém městě, a to v bytě, v neustálém kontaktu s lidmi. Rodina by ho měla brát všude s sebou, nesmí zůstávat celý den samo doma. Středisko hradí náklady na výchovu, ale pozor! Po roce si pejska vezme zpátky, i kdybyste o něj prosili sebevíc. Nezapomeňte, že jeho budoucím úkolem je pomáhat nevidomým. Zájemci se mohou informovat telefonicky (02/5161 1154, 0603/503 772, 0603/474 067), nebo e-mailem (info@vodicipsi.cz).
STŘEDISKO V JINONICÍCH
V pražských Jinonicích ročně vycvičí kolem třiceti psů. Od založení v říjnu 1997 jich nevidomým předali už 136. Středisko je jako jediné v republice členem Mezinárodní federace škol pro výcvik vodicích psů. Ta jeho činnost každoročně kontroluje a její dohled je zárukou vysoké kvality výcviku. Více informací můžete získat na internetové adrese www.vodicipsi.cz.
