Ve středověkých lesích střední Evropy jste se mohli setkat se dvěma vskutku úctyhodnými zvířaty. Jedním z nich byl divoký předek domácího skotu, pratur (Bos primigenius). Antracitově černí pratuří býci mohli vážit až tunu a jejich lyrovité rohy byly téměř metr dlouhé. Není divu, že lov na pratury býval oblíbenou zábavou šlechty - ulovení silného a statečného zvířete vyžadovalo odvahu i loveckou zdatnost. Bohužel středověcí lovci jaksi nepočítali, kolik praturů v lesích zbývá. A v průběhu šestnáctého století je vyhubili, aniž by si toho všimli. Úplně poslední pratur na světě zahynul v roce 1627 v Polsku.
Přesto se pratur neztratil úplně - skrytě přežívá v každé domácí krávě. Vždyť domácí skot je jeho přímým potomkem! Pečlivým výběrem a křížením některých primitivních plemen se tak zoologům podařilo zpětně vyšlechtit původní druh - pratura, i když už to není ono impozantní zvíře starověkých a středověkých lesů.
BIOKORIDOR SE PROPOJIL
Vysazování odchovaných nebo nalezených a zachráněných vyder přineslo skvělé výsledky. Největší množství - 22 zvířat - bylo v minulých letech vypuštěno na severní Moravě v povodí řeky Moravice. Vydry se zde úspěšně zabydlely, a dokonce už i odchovaly mláďata. Vzniklo tak propojení - tzv. biokoridor - mezi jihočeskou a polskou populací vyder, migrační cesta, po níž mohou vydry putoval svými vlastními vydřími stezkami a udržovat tak genetickou variabilitu populace.
Člověk nepoučitelný
Vyhubení pratura napomohla jedna nešťastná okolnost - zatímco ve starověku lidé přesně rozlišovali pratura a zubra, středověcí lovci i různí tehdejší vědci se domnívali, že jde o jedno zvíře. A protože zubři byli v té době ještě docela hojní, úbytek divokých turů unikal jejich pozornosti. Od vyhubení praturů tak trvalo ještě dalších dvě stě let, než si někdo vůbec povšiml toho, že šlo o dva odlišné druhy kopytníků.
Na nápravu však již bylo pozdě. Přesto se lidé nepoučili. Jednoho mohutného tura vyhubili, druhému stejný osud rychle připravovali. Zubr evropský (Bison bonasus) byl neméně oblíbeným lovným zvířetem, nevyhubili ho však jen lovci. Toto lesní zvíře obtížně snáší zmenšování svého životního prostředí (tedy úbytek lesů a jejich přeměnu v pole či pastviny) či rušení lidskou činností. Zubři proto ubývali i v důsledku civilizačního tlaku.
Záchrana na poslední chvíli
Vyhubení zubrů v přírodě naštěstí neznamenalo vyhubení definitivní - ještě zbývala zvířata chovaná v zoologických zahradách a různých oborách. V roce 1922 jich v zajetí žilo celkem (i s telaty) 56! Začal závod s časem. Zoologové a chovatelé nasadili veškerý svůj um a nejnovější genetické poznatky - a zvítězili. Již v roce 1952 byli první tři zubři vypuštěni zpět do přírody, do Bialowiežského pralesa. Dnes je zubr považován za zachráněný druh, ale do naší přírody se nevrátil, nejblíže se s ním můžete setkat v Bavorském národním parku v Německu nebo ve slovenských Topolčiankách. Naši ochránci přírody však plánují, že se národní park Šumava zapojí do mezinárodního projektu na záchranu zubra. A tak - možná za pár let (či spíš desítek let) - budete moci toho impozantního tura opět potkat i v našem lese...
Patří rys do našich lesů?
Již počátkem 19. století padl poslední rys (Lynx lynx) žijící v Čechách. Dalších téměř 150 let u nás rysové nežili. A možná by tomu tak bylo dodnes, kdyby se o jejich návrat nepostaral člověk. Začátkem sedmdesátých let 20. století vypustili bavorští ochránci přírody na německé straně Šumavy několik prvních rysů, kteří ovšem nerespektovali hranice a brzy se začali objevovat i na naší straně. O více než deset let později bylo rozhodnuto, že se k projektu přidáme a populaci rysů posílíme i na naší straně.
Rysové našli na Šumavě ideální podmínky a začali se úspěšně množit a šířit na další místa. Problém je, že rys je velká šelma, která loví i přiměřeně velká zvířata. Jeho kořistí se stává srnčí zvěř, ale i mufloni, divoká prasata či slabší kusy jelení zvěře. Za rok uloví přibližně 40 - 60 kusů. Myslivci proto vyhlásili rysům nesmiřitelný boj a nemilosrdně je střílejí. Ochránci přírody jsou bohužel na toto pytláctví krátcí - kdo zvíře zabil, nelze dokázat, policie nemá čas se tím zabývat.
Mimo to došlo k situaci, kterou zoologové odhadovali již před lety - zvěř si postupně zvykla na nebezpečnou šelmu a nenechá se jen tak snadno překvapit. Aby se rysové uživili, musejí zvětšovat své lovecké území a slabší jedinci jsou vytlačováni do nechráněných vnitrozemských lesů, kde na ně opět čekají nesmiřitelní lovci. Rysové se tak sice šíří na nová místa, ale početně jich ubývá: zatímco v letech 1996 - 98 jich u nás žilo až 150, současné odhady mluví o nějakých 70 - 100 kusech.
KDE VŠUDE ŽIJÍ RYSOVÉ?
Nejvíc jich je samozřejmě na Šumavě a v Českém lese. Ale letos v zimě byl např. rys spatřen i na Brdech. Další populace žije na Děčínsku, sem rysové pravděpodobně přišli (bez zásahu našich ochránců přírody) z Německa, zatímco rysové na severní Moravě (v Beskydech a Jeseníkách) mají zcela jistě původ na Slovensku, odkud se šíří na západ.
trvalý výskyt
náhodná pozorování
Vodníci to nemají snadné
Půvabná vodní šelma, vydra říční (Lutra lutra), měla hned dvojí smůlu. Jednak obratně loví ryby, čímž děsně štve rybáře, neboť oni tak schopní lovci nejsou, a jednak má nesmírně kvalitní cenný kožíšek. Obojí bylo dostatečným důvodem pro její pronásledování: bylo třeba vyhubit škůdce, stejně jako získat jeho kožešinku. Když se k tomu ve dvacátém století připojilo obrovské znečištění vod, regulace vodních toků a ničení pobřežní vegetace, bylo dílo zkázy dokonáno. Vydry byly na většině území Evropy vyhubeny.
S programem na záchranu vyder přišli v 70. letech minulého století zoologové v Anglii, kde vznikla první stanice pro odchov vyder. V roce 1990 byla stanice pro záchranu vyder založena i u nás - v Pavlově u Ledče nad Sázavou. Hlavním cílem všech těchto stanic je odchovávat vydry v zajetí a posléze je na vybraná místa vypouštět zpět do přírody.
Od devadesátých let se vydry šíří na nová území i samy. Podle zoologů se totiž začalo zlepšovat jejich životní prostředí, přibývá ryb a u nás pomohlo i obnovování rybníků na pozemcích vrácených původním majitelům. Vydry tak dnes můžeme potkat i na místech, kde by je nikdo neočekával - podle posledních pozorování žijí na jižní Moravě, v řece Ohři, jejich stopy byly spatřeny v okolí Orlice... Až 40 % našeho území skýtá vydrám vhodné podmínky, 30 % je jimi trvale obýváno.
Strach má velké oči
Vlky a medvědy člověk odjakživa pronásledoval, a tak není divu, že je již během 17. a 18. století na většině našeho území vyhubil. Velké šelmy nacházely útočiště pouze v horách na hranici se Slovenskem a Polskem. I tam byl ale poslední vlk zastřelen už v roce 1914.
V posledních letech se vlci i medvědi vracejí, a to opět hlavně do hraničních hor, které navazují na rozsáhlé lesnaté oblasti Slovenska. V poslední době byli vlci opakovaně spatřeni i na Šumavě. V Beskydech se vyskytují bez přestávky od roku 1994. Jejich počet podle odhadů zoologů kolísá mezi dvěma až deseti, možná i více jedinci. Obrovské lesnaté a hornaté území (přes 1500 km2) vlkům poskytuje ideální podmínky a má význam pro migraci šelem dále na západ. Medvědi se k nám dříve pouze náhodně zatoulávali, ale už minimálně druhý rok obsazují Beskydy trvale.
Ochránci přírody a zoologové se snaží tamní obyvatele přesvědčit, že velké šelmy do naší přírody patří a panika není na místě. Od loňského roku navíc platí zákon, který umožňuje vyplácet náhrady za škody způsobené chráněnými druhy. Ing. Ševčík z Okresního úřadu ve Frýdku-Místku říká: "Postižení chovatelé zrovna nejásají nad tím, že tady běhají vlci a občas jim zadáví nějakou tu ovci. Ale jestliže má vlk v nějaké ohradě potravu nachystanou jako chlebíček, tak se tam pochopitelně vrátí. Až lidé pochopí, že svá stáda musí zabezpečit třeba pasteveckým psem, pak snad názor na vlky změní."
Vlky lze snadno zaměnit se zdivočelými psy. Ani zkušený zoolog rozdíl na první pohled nepozná. Přesné určení umožní až pečlivé prozkoumání znaků na lebce a genetický rozbor. Některé ovce proto mohou mít na svědomí toulaví psi, kteří v sobě nemají vlčí plachost a odvažují se do bezprostřední blízkosti člověka. Ale podle Dany Bartošové ze Správy CHKO Beskydy jsou záměny spíše výjimečné a na stáda skutečně útočí většinou vlci. "Jsou jako vítr. Seběhnou z hor, strhnou někde jednu nebo více ovcí a ráno, když majitel zjistí škodu, jsou už daleko v horách. Proto se jim daří i v hustě osídlené krajině, pokud jsou v okolí nějaké hlubší lesy." To však neznamená, že by hrozilo nebezpečí útoků na lidi. "Vlci mají po mnoho generací zakódováno, že se člověka mají bát. A v tomto duchu vychovávají i svá štěňata," říká Dana Bartošová.
Marná snaha
Vysoká pernatá - tak označovali lovci našeho největšího lesního kura, tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Lov na tetřeva vyžadoval trpělivost, střelecký um. Ale již ve druhé polovině minulého století nebylo v našich horských lesích, v nichž je tetřev doma, co lovit. Tetřevi zmizeli, vyhynuli, byli vystříleni. Vinu na tom nemají jen lovci, ale i znečištění životního prostředí, úbytek hmyzu, zmenšování lesních celků, turistický ruch...
Protože jde o kura, není velký problém množit a odchovávat tetřevy v zajetí. Zdálo by se tedy, že není nic snazšího než odchovat dostatečné množství ptáků a vypustit je zpět na místa, kde dříve žili. Úspěch se však nedostavuje... Již řadu let jsou tetřevi vypouštěni do lesů na Šumavě, v Krkonoších, dnes i na Brdech, v Českém lese, v Beskydech, v Jeseníkách či na Králickém Sněžníku.
Výsledkem je, že v lesích žije právě ten počet tetřevů, který tam byl vypuštěn. To v lepším případě. Častěji však nastane případ horší - např. na Šumavě během prvních měsíců po vypuštění padne 90 - 95 % tetřevů za oběť drobným šelmám, hlavně liškám. Odchovaní tetřevi nemají ty správné instinkty, které by je před šelmami varovaly. O rozmnožování vypuštěných tetřevů v přírodě pak si zoologové mohou nechat jen zdát. V Českém lese či v Jeseníkách byli sice spatřeni mladí ptáci, ale hnízdo dosud nikdo nikdy nenašel.
Další navrátilci
Příroda není neměnná, někde vodní plochy přibývají, jinde je krajina odvodněna, bývalé pastviny zarostou lesem, jinde je naopak les vykácen... Změny přináší i zřizování nových chráněných oblastí, jiné agrochemické postupy, ale i nenápadné celkové změny podnebí. Kolísají ostatně i počty zvířat - mají své populační vrcholy a minima. To všechno má za následek, že se zvířata stěhují na nová místa - buď zcela samovolně, nebo jim, v případě vzácných druhů, pomůže člověk. Na jihočeských rybnících už se zabydlel vysazený orel mořský, ale i rybáři nevítaní přivandrovalci - kormoráni (ty dnes můžete spatřit i v Praze na Vltavě). Již několik desítek let jsou na vzestupu divoké husy a labutě. Vodních cest využili k návratu bobři, zpočátku dokonce bez přičinění lidí (byl jim věnovaný článek v ABC č. 26, ročník 46), zatímco vyhubené krkavce začal člověk nejprve vypouštět, ale později se ukázalo, že by k nám objevili cestu nejspíš sami a dnes žijí prakticky v celých Čechách. Velkou péči věnují ochránci přírody sokolům, jejich osud v českých zemích je však tak zajímavý, že jim v budoucnu věnujeme samostatný článek. Stejně tak zajímavý osud mají losi či malý bratříček vyder, norek evropský (Mustela lutreola). Do jeho záchranného programu se zapojila i stanice v Pavlově a tak oběma druhům, tj. losům a norkům též věnujeme článek v některém z příštích čísel.
SMUTNÝ KONEC
Medvěd, který si troufne vejít do obce nebo vyplenit včelín v sadě, je jistě podezřelý. Nebojí se lidí a to je nebezpečné. Když se takové zvíře před dvěma lety objevilo v Beskydech, propukla panika. Zoologové nakonec usoudili, že medvěd utekl ze zajetí, proto se nebojí lidí. Aby zabránili neštěstí, odchytili ho a našli mu nový domov v jedné zoologické zahradě. Došlo však k nehodě, karanténní klec nevydržela jeho zvědavé pokusy a medvěd se vydal na procházku do města. Kritickou situaci bylo nutné okamžitě řešit - a tak medvěd, ač chráněný druh, zaplatil za svou zvědavost životem.
UDATNÝ BOJOVNÍK
Tetřeví kohout v toku je velice agresivní a za soka, kterého je nutno napadnout, považuje každého tvora, jenž se objeví v jeho blízkosti. Zoologové, kteří tetřevy sledují, s tím mají své zkušenosti - když se odváží (třeba kvůli fotografování) přijít blíž, kohout neváhá a okamžitě zaútočí. A ne vždy souboj s lidským vetřelcem prohraje. Vyprávět by mohl jistý cyklista: unavený spočinul pod stromem, žel vybral si k odpočinku nesprávné místo. Sotva usedl, na hlavu se mu snesl černý opeřený běs a zuřivými klovanci ho zahnal.
