Pocházel z Chřibské u České Kamenice, kde se 5. prosince 1761 narodil. Jeho otec Eliáš byl sice rolník, ale velice vážený muž, který dělal rychtáře, a navíc vesničanům radil v různých právních otázkách. Malý Tadeáš žil několik let u svého strýce faráře v Robči u České Lípy. Právě on se zasloužil o to, že bystrý, nadaný a pilný chlapec mohl studovat.
OBJEVITEL A HOROLEZEC
Roku 1804 se Haenke vydal do And, kde měřil horské hřebeny. Jako první také vystoupil na nejvyšší horu Ekvádoru, Chimborazo. Prozkoumal stříbrné doly v Potosí i četná teplá zřídla a prameny v oblasti. Mimo jiné objevil chilský ledek, který již tehdy vřele doporučil jako výborné hnojivo pro pěstování rostlin.
Během studií vypouštěl i balony!
V letech 1780 až 1782 absolvoval Tadeáš pražskou filozofickou fakultu, ve studiích pokračoval na medicíně, kde získal velmi mnoho poznatků zejména od profesora lékařství, botaniky a chemie J. Mikana. Ten mu také radil a pomáhal, když se jeho student nadchl pro lety montgolfiér. Haenke totiž 18. března 1784 vypustil náš první balon bez posádky (prvními vzduchoplavci u nás se o čtyři roky později stali hrabě Joachim Šternberk a Francouz Blanchard), v září pak pokus zopakoval v zahradě hraběte Dietrichsteina v Židlochovicích. Na balon nechal upevnit německý a český nápis, který sliboval odměnu tomu, kdo balon najde, vrátí a sdělí místo a čas jeho dopadu na zem.
Botanik a dobrodruh
Poznávání a sbírání rostlin v Krkonoších či botanický výzkum Berounska a Rakovnicka během studií byl jen jakýsi botanický trénink, ale z vědecké expedice do Alp už přivezl Haenke tolik výsledků a poznatků, že byl v roce 1789 přijat za člena Královské české společnosti nauk. Jeho vynikající znalosti a schopnosti mu pak zajistily účast ve velké vědecké expedici směřující na západní polokouli, která se pořádala pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Expedice vyplouvala ze španělského Cádizu roku 1789. Jenže vyřizování všech potřebných dokladů ve Vídni trvalo příliš dlouho - když Haenke přijel do Cádizu, expediční válečné fregaty Descubierta a Atrevida, jimž velel italský kapitán ve španělských službách Alesandro Malaspina di Mulazzo, byly dávno pryč. Houževnatý a rozhodný Haenke se však nevzdal a za přispění jednoho krajana se dostal na obchodní loď s poetickým názvem "Naše paní dobré cesty". Navzdory pojmenování však loď těsně před jihoamerickými břehy ztroskotala a Haenke se jen zázrakem s několika šťastlivci zachránil v člunu, s nímž dopluli do Montevidea. Tam se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. A tak se vydal na riskantní a obtížnou cestu přes Andy napříč kontinentem. V Santiagu konečně expedici dostihl.
Po moři do exotických zemí
Z prvního cíle expedice, Callau, se Haenke vydal s několika dalšími členy výpravy k hornímu toku Amazonky, aby prozkoumali její případnou splavnost. Po jejich návratu vyrazily lodě podél západního pobřeží Ameriky až k Aljašce a pak zase zpět. Na četných zastávkách (v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru aj.) prováděl vědec přírodovědné výzkumy a jejich výsledky stejně jako materiál z cest (rostliny, nerosty aj.) odesílal do Španělska. Když expedice plula Tichomořím, pracoval podobně. Výprava tak probádala Mariany, Filipíny, zamířila k australským a novozélandským břehům a nakonec na Tahiti.
V roce 1794 se loď vrátila do Jižní Ameriky. A tady už Haenke zůstal natrvalo. Po pětiletém cestování byl rád, že si může odpočinout, navíc ho sužovaly kurděje. Jakmile se zotavil, začal podnikat další výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V roce 1796 se na přání Španělů usadil v Cochabambě v dnešní Bolívii, kde si zařídil lékařskou ordinaci a koupil menší statek se zahradou, do níž přenesl řadu léčivých či nějak zajímavých rostlin ze svých cest.
Nejen viktorie královská
Na jedné výpravě roku 1861, na níž mimo jiné zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil v řece Mamoré dosud neznámou leknínovitou rostlinu s mohutnými listy a překrásnými velkými květy. Rostlina byla teprve několik desítek let po jeho smrti oficiálně pojmenována podle anglické královny Viktorie jako viktorie královská (Victoria regia). A to proto, že se ji roku 1849 podařilo poprvé s úspěchem vypěstovat v londýnské botanické zahradě Kew. Záhy se začala pěstovat i na dalších místech a dnes mohou viktorii obdivovat lidé i v řadě našich botanických zahrad včetně pražské. Objev viktorie nebyl zdaleka jediným význačným botanickým Haenkeovým úspěchem, na další, a bylo jich mnoho, se bohužel časem zapomnělo. Stejně jako na jeho cenné etnografické poznatky, jež shromáždil, když žil mezi různými indiánskými kmeny a sbíral jejich výrobky.
Uvězněn, možná i otráven!
Haenke pobýval v Jižní Americe v době, kdy se španělská koloniální moc již rozpadala a jednotlivé regiony postupně začínaly proti vykořisťovatelům a útlaku koloniálních vojsk bojovat. Haenke se původně chtěl vrátit do Evropy, když se však dozvěděl, že velitel expedice Malaspina byl po návratu v roce 1794 pomocí různých intrik obviněn ze spiknutí proti králi a uvězněn (propuštěn byl až roku 1803), zůstal raději v Cochabambě, aby neskončil jako on. A nakonec začal s vlastenci bojujícími za svobodu jednotlivých zemí sympatizovat a nejednou jim i pomáhat. Například radami, jak si ze síry a ledku vyrobit střelný prach. Byl za to zatčen, ale jeho zdravotní stav byl tak špatný, že ho věznitelé propustili. Haenke se pak zotavoval na své usedlosti v Buxacaxey a bral pravidelně léky. Pak jednou, přesně 31. října 1817, podala služka vědci lék, po kterém v křečích zemřel. Byl pochován v Cochabambě. Dávná úřední španělská zpráva uvedla, že se služka spletla a podala mu místo léku omylem jed. Mnozí ale tomuto vysvětlení nevěří a domnívají se, že byl otráven záměrně.
ZTRACENÝ VÝZKUM
Na souhrnné zhodnocení celé vědecké Haenkeovy práce stále ještě nedošlo, zejména na část písemností, kterou uchovává madridská Královská botanická zahrada. Materiál, který vědec poslal roku 1794 do Evropy a chtěl si ho vyzvednout, až se vrátí do Čech, se podařilo zachránit jen zčásti. Léta ležel v sedmi bednách v přístavech v Cádizu a potom v Hamburku. Roku 1821 jej odkoupilo Vlastenecké (dnešní Národní) muzeum v Praze. Indiánské předměty se dostaly do Náprstkova muzea a asi 4000 zachovalých druhů rostlin v 15 000 exemplářích utřídil a zpracoval botanik Karel Bořivoj Presl v díle Reliquiae Haenkeanae.
