Osamocená včela toho moc nezmůže, skutečná síla spočívá ve spolupráci všech obyvatelek úlu. Není proto divu, že včela, která objevila bohatý zdroj potravy, dělá vše pro to, aby na něj upozornila ostatní.
Mapa a kompas
Rakouský vědec Karl von Frisch, nositel Nobelovy ceny, zkoumal včely celý život. Ve 40. letech 20. století pozoroval dění uvnitř úlu zaskleným průzorem a snažil se přijít na kloub včelímu tanci. "Řeč", kterou objevil, biology šokovala svou složitostí. Včela se při letu orientuje podle slunce, používá je místo kompasu. Zapamatuje si polohu potravy vzhledem ke slunci a tuto informaci potom v úlu svým kamarádkám zatančí. Činí tak na svislé ploše plástu, kde pobíhá v širokých osmičkách, různě se přitom vrtí a křídly vydává bzučivé zvuky. Na svislé stěně není možné jednoduše naznačit vodorovný směr, nehledě na to, že slunce není v úlu vidět. Plást proto včele slouží jako mapa. Je orientována jinak než mapy lidské - nahoře není sever, ale slunce. Takže úhel, který svírá vnitřní, přímý úsek zatančené osmičky se svislou osou plástu, odpovídá úhlu, který svírá směr zdroje potravy s polohou slunce. Rychlost tance je zase nepřímo úměrná vzdálenosti potravy - čím rychlejší pohyb, tím je potrava blíže. Včela přitom počítá i s tím, že se slunce po obloze neustále pohybuje. Její vnitřní hodiny jí řeknou, jak moc se slunce od chvíle, kdy vletěla do úlu, posunulo. Jinými slovy - předvádí-li včela tanec několik hodin, pomalu směr osmičky otáčí tak, aby úhel odpovídal skutečnosti!
Tančící robot
Stále zůstávalo záhadou, jakým způsobem počínání tanečnice ostatní včely "čtou". Tanec je totiž předváděn ve tmě, takže ho nemohou vidět. Jakou roli hrají bzučivé zvuky a skutečnost, že tanečnice dává po tanci ostatním ochutnat donesenou potravu?
V roce 1992 publikovali dánští vědci výsledky originálního pokusu. Zhotovili umělou včelu, miniaturního robůtka, který do nejmenších detailů napodoboval včelí tanec. Pohyby po osmičce řídil na dálku počítač, křídla z kousků žiletky ovládaná elektromagnetem vydávala stejný zvuk jako křídla skutečná a miniaturní dávkovač nakonec vystřikoval kapičky sladké šťávy.
Vědci postupně vyřazovali jednotlivé složky tance a sledovali, zda zjednodušené verzi ostatní včely porozumí. Někdy robot stál na místě, jindy nebzučel křídly nebo odmítal vydat sladký vzorek. Potvrdilo se, že o směru zdroje potravy skutečně rozhoduje úhel osmičky a svislé osy plástu. O poloze tanečnice přitom informuje bzučení křídel - včely směr pohybu vlastně slyší. Závěrečná ochutnávka už jenom upřesňuje, jak kvalitní slibovaná potrava je.
MILIONY LET EVOLUCE
Na první pohled se může zdát nepochopitelné, jak se složitý tanec vyvinul. Určitě vznikal postupně, po malých krůčcích. Včely kdysi nežily v temných dutinách a umělých úlech, takže se tanec zpočátku mohl odehrávat na vodorovné ploše a vztahoval se přímo ke slunci. Na začátku byl zřejmě jednoduchý rituál - naznačování odletu. Včela lákala ostatní za potravou tím, že opakovaně vyrážela jejím směrem. Osmička je nejjednodušší obrazec, který jednoznačně určuje směr. Také vztah rychlosti tance a vzdálenosti potravy má logiku. Včela, která přilétla zdálky, je vysílená a pohybuje se pomaleji, než kdyby dorazila plná síly z blízkého okolí.
