Před lety jsem viděla velice silný film. V jedné z působivých scén byl hlavní hrdina - hodinář - přepaden ve svém domě. Útočník ve vzteku rozstřílel několikery hodiny na stěnách. Ale hodinář mu tenkrát s naprostou převahou jen řekl: "Nenič, co sám neumíš udělat."
V tomto čísle se dočtete o něčem podobném - ochránci přírody a zoologové navracejí do naší přírody vyhubené druhy zvířat, napravují dávné lidské chyby. Pak přijde "statečný" střelec, který si říká myslivec, a jedinou ranou zmaří mnohaleté úsilí celého týmu lidí. Přitom on sám se o návrat rysů či vyder do naší přírody nijak nezasloužil. Nejspíš by to ani neuměl. Práce ochránců přírody tak připomíná ono příslovečné sisyfovské úsilí - valí svůj kámen do kopce, ale ten jim vždy znovu a znovu někdo postrčí dolů...
Ničí-li někdo práci druhých, ať už se jedná o ochranu přírody nebo nějaké lidmi vyrobené předměty, nemohu to nazvat jinak než vandalismem. Z tohoto pohledu pak musím mezi vandaly, kteří poškozují omítky domů, rozbíjejí okna a výlohy, demolují náhrobky na hřbitovech či zaparkovaná auta, zařadit i ony myslivce. Myšlení lidí, kteří maří práci jiných, má však do jisté míry svou logiku. Vysvětlil mi to kamarád, který mi mnoho hodin čistil beznadějně zavirovaný počítač. Na otázku, proč vůbec někdo vyrábí počítačové viry, odpověděl, že je to mnohem snazší než vymyslet užitečný smysluplný program.
Je přirozené, že každý člověk za sebou chce něco zanechat. I ten, kdo nic neumí. A protože ničit je snazší, stává se vandalem. Ostatně - kdo nikdy nic nestvořil a nepoznal radost z podařeného díla, ten ani nemá důvod vážit si práce druhých. A tak - slepíte-li si jediný model z ábíčka, zasadíte-li jediný strom, zachráníte-li jediné zvířátko, udělali jste první krok k tomu, aby se z vás nikdy vandal nestal.
