Proč se k doručování zpráv používají právě holubi? Protože jsou výjimeční svou schopností najít i z obrovské vzdálenosti cestu domů. Samozřejmě, že se třeba čápi nebo vlaštovky každým rokem vracejí na svá loňská hnízdiště, aniž by zabloudili. Ale pokud byste je během jediného dne odvezli na jiné místo, vrátit by se nedokázali. Holubi ano. Všechna plemena byla vyšlechtěna z holuba skalního (Columba livia). Patří tedy ke stejnému druhu jako holubi, kteří žijí ve městech celého světa. Šlechtění pouze posílilo jejich schopnost orientace, rychlost, vytrvalost a houževnatost.
Holubí navigace
Jak to holub dělá, že v neznámém prostředí dokáže přesně určit, kterým směrem se nachází domov? Důležitá je schopnost orientovat se podle postavení kosmických těles, zvláště slunce. Vnitřní biologické hodiny holubovi říkají, aniž by o tom musel přemýšlet, v jaké poloze má být v ten který den a hodinu slunce nad jeho holubníkem. Dovede rychle vyhodnotit rozdíl mezi očekávanou a skutečnou polohou slunce a určit tak směr, kterým se musí vydat. Už v embryonálním stadiu holub vnímá silokřivky magnetického pole Země. Dovede vnímat pachové stopy, jistou roli hrají i zrakové vjemy.
Holubí navigace je stále tak trochu záhadou. Vracejí se holoubata, která nikdy předtím neviděla oblohu, stejně jako holubi, kterým vědci připevnili na hlavičky malé magnety znemožňující vnímání magnetického pole Země. Při jednom téměř neuvěřitelném pokusu žili holubi v holubníku umístěném na zakotvené lodi. Potom je odvezli na pevninu a loď mezitím odplula stovky kilometrů daleko. Přesto se na ni vrátili!
Slavná minulost
První zmínky o chovu holubů máme z Egypta, z doby před 5000 lety. V antickém Řecku přinášeli výsledky olympijských her, Římané a Číňané jim svěřovali vojenské informace, stejně jako Mongolové v době Čingischánova vítězného tažení. Bankéřská rodina Rothschildů se díky nim roku 1815 dozvěděla o Napoleonově porážce u Waterloo dříve než konkurence, což jí dopomohlo ke značným ziskům. Používala je i francouzská armáda, Prusové proti nim pro změnu cvičili dravé ptáky. Na holuby (v té době čtyřikrát rychlejší než železnice) spoléhal v polovině 19. století i Paul Julius Reuter, zakladatel tiskové agentury, která dodnes nese jeho jméno. Za první světové války holubi dokonce pořizovali miniaturními fotoaparáty snímky nepřátelských ležení. Za druhé světové války to někteří dotáhli až na hodnost kapitána, obdrželi významná vyznamenání a po smrti jim byl vystrojen vojenský pohřeb se všemi poctami.
Neobvyklý sport
První závod poštovních holubů se uskutečnil v Belgii roku 1818, masově se tento sport rozšířil koncem 19. století. Populární je hlavně v Belgii, Francii, Velké Británii a USA. Na holuby se sází jako na dostihové koně a věnují se jim speciální televizní kanály.
Ale i u nás mají závody mnoho příznivců sdružených do Českého svazu chovatelů poštovních holubů. Republika je rozdělena do oblastních sdružení, v nichž chovatelé soutěží mezi sebou. Podle délky se rozlišuje několik kategorií závodů. Nejkratší jsou na vzdálenost 100 - 400 km, nejdelší mohou měřit i přes 1000 km. Od května do konce července soutěží dospělí holubi a holubice. Začátkem září začíná druhá část sezony se závody pro holoubata narozená v tom roce.
Holubi jsou vypuštěni na jednom místě a jejich úkolem je vrátit se co nejrychleji do domovského holubníku. O konečném umístění rozhoduje průměrná rychlost, jakou holub letěl. Ta se určuje z přesné vzdálenosti mezi oběma místy a z doby letu. Výsledky republikových mistrovství a mezinárodních soutěží se určují pomocí koeficientů vypočítávaných z umístění v oblastních závodech. Holubi z opačných konců republiky spolu tedy nesoutěží přímo. Jinak to nejde. Holubi zkrátka létají pouze domů, nelze pro ně vytvořit univerzální trať.
Průběh závodu
Na místo vypuštění holubi putují ve speciálně upraveném kamionu. Brzo ráno se naráz otevřou přepravní boxy a závod začne. Hejno, které mnohdy tvoří tisíce holubů, chvíli krouží a snaží se zorientovat. Jednotliví ptáci postupně nabírají směr a vyrážejí k domovu.
Když se holub vrátí, chovatel mu sundá závodní kroužek a vloží jej do předem zapečetěných speciálních hodin. Tím se jejich mechanismus zastaví a zaznamená se na vteřinu přesný čas příletu. O úspěchu proto rozhoduje i svědomitost, zkušenost a technické vybavení. Někteří chovatelé mají v holubníku zařízení, které jim dá zvukový nebo světelný signál. Profesionálové používají závodní kroužek s čipem. Holubův návrat automaticky zaznamená počítač, takže člověk u toho vůbec nemusí být a časové ztráty jsou nulové.
Co nejrychleji domů
Holubi mohou za příznivého počasí a s větrem v zádech letět i při dlouhých závodech průměrnou rychlostí přes 100 km za hodinu. Nesmíme přitom zapomínat, že se jedná o rychlost vypočítanou z přímé vzdálenosti mezi místem vypuštění a holubníkem. Holubi však nikdy neletí po přímce. Vyhýbají se oblačnosti i horám, sledují koryta řek, takže ve skutečnosti uletí mnohem více kilometrů. Většinu závodů lze absolvovat za jeden den, ale dlouhé trati (např. z Haagu nebo Ostende) si žádají delší čas. Holubi přespí v terénu a pokračují až ráno. Jen ti nejlepší jsou schopni letět i za jasné noci.
Pokud jde o rychlost letu, je dnes závodní pole velice vyrovnané. Při krátkých závodech proto hrají roli vteřiny. Čas se měří prvním 20 % holubů. To znamená, že při účasti 4000 jedinců se registrují výsledky 800 nejrychlejších. Ti mohou přiletět v rozmezí pouhých dvaceti minut. Proto je rozdíl, jestli holub určí správný směr během minuty, nebo nad místem vypuštění krouží pětkrát déle. Pro delší tratě se naopak hodí spíše odolná a vytrvalá plemena, i když jim na začátku závodu trvá orientace trochu déle.
Do roku 1989, kdy se otevřely západní hranice, se létaly závody z východní Evropy (červeně). Holubi se museli poprat se silným protivětrem. Když se přešlo na závody ze západních směrů, kde většinou fouká vítr do zad (příklady běžných tras modře), začala se používat jiná plemena. Ta jsou sice méně odolná vůči nepříznivým klimatickým podmínkám, zato jsou rychlejší
NEBEZPEČÍ NA TRASE
Čas od času se některý holub ze závodu nevrátí. Může se zranit hned při startu. Ten je nebezpečný, protože všichni musí být vypuštěni ve stejný okamžik. Při cestě mohou holuba napadnout dravci, hrozí mu zranění o elektrické vedení nebo zastřelení. Jiné nebezpečí na něj číhá, když se chce napít a usedne přímo na volnou hladinu. Pokud se splete a přistane třeba na nádrži s mazutem, slepí se mu peří na křídlech. Může se také stát, že se zatoulá a netrefí domů. Zůstane u jiných chovatelů nebo se připojí k hejnu městských holubů.
AŽ NA DNO SIL
O náročnosti závodů svědčí, že na těch nejdelších trasách mohou holubi ztratit třetinu, někdy dokonce až polovinu tělesné hmotnosti. To je úbytek, který jiné ptačí druhy ohrožuje na životě, i když k němu dochází postupně třeba během kruté zimy. Podílí se na něm spalování energie, ale hlavně výrazná dehydratace (ztráta vody).
