Taková zvířata vyzbrojená ostny žijí i u nás - a znají je už i nejmenší děti. Bodlinami se chrání docela "obyčejní" ježci. Ve skutečnosti vůbec nejsou obyčejní, jsou to nejen nesmírně zajímavá zvířata, ale v dnešní době také dost ohrožená. A jejich největším nepřítelem je, jak jinak, člověk. Navzdory tomu, že je má docela rád a považuje je za milá a užitečná stvoření.
Škodí jim ovšem nepřímo: tím, že chemicky hubí různé hmyzí škůdce a slimáky v zahradách a sadech a tak ježky zbavuje jejich přirozené potravy, likvidací neudržovaných křovin a remízků, v nichž ježci nacházejí úkryty, ale především výstavbou stále hustší sítě silnic a dálnic, na nichž každoročně hynou tisíce ježků. Ježci totiž na vyhřátých silnicích hledají potravu a před přijíždějícím autem se chrání obvyklým ježčím způsobem - svinou se do klubíčka. To je bohužel před autem neochrání, a pokud se jim řidič nevyhne, mají smůlu.
DOBRÝ ÚMYSL, ŠPATNÝ VÝSLEDEK
I dobré úmysly lidí mají někdy nežádoucí výsledky. V našich (ale i dalších evropských) zemích se objevuje stále víc pozdních ježčích mláďat, která se do zimy nestačí vykrmit tak, aby ji přečkala. Svůj díl viny na tom nesou lidé, kteří chtěli ježkům pomoci a pozdní mláďata brali do své péče, krmili je nebo jim poskytli na zimu útulek. V populaci tak neustále přibývá ježků, kteří opět rodí pozdní mláďata - tato vlastnost, místo aby byla přirozeným výběrem vyloučena, je lidmi naopak posilována. Ale je těžké odolat - kdo z milovníků zvířat dokáže ponechat ježčí mládě osudu, když je jasné, že přes zimu zahyne...
Těžké soužití
Ujmout se ježka, kterému hrozí, že nepřečká zimu, a poskytnout mu útulek v domácnosti není jen tak. Nejen že jde o chráněné zvíře, které vlastně doma mít nesmíte, ale ježci nejsou zrovna vhodní společníci do domácnosti. Jak takové soužití vypadá? O tom může vyprávět každý, kdo se o to někdy pokusil. Hezky ho popisuje jeden ochránce ježků, který jim poskytl úkryty a potravu na své zahradě a na čas i v domácnosti.
"Jedné noci jsem slyšel u našich dveří kočičí kroky, ale místo mňoukání naší kočky se ozývalo rozčilené funění. Byla to Lucy. Se zvednutým nosem prošla chodbou, tři mláďata v šiku za sebou, bodliny naježené. Dvacet minut zkoumala okolí, pak se uložila pod můj bar, břichem nahoru, aby mláďata mohla pít. V příštích dnech se pokoušela zařídit podomácku - přinášela listí a slámu, ze které si v mém domácím baru vybudovala hnízdo. Ježci navíc neznají toaletu, pozůstatky jejich trávení jsem proto nalézal na pohovce, mezi gramofonovými deskami či v hi-fi boxu... Na naše nervy i čichové ústrojí tak byly kladeny značné nároky."
Pomáhat může každý
Přesněji řečeno - každý majitel zahrádky, kterou si ježci oblíbili. Především tím, že přestane chemicky hubit hmyz a slimáky - tyto jedy dříve či později zahubí i ježky. (Ostatně, na zahrádce, kde žijí ježci, je těchto škůdců velmi málo.) Ježci si před zimou hledají vhodný úkryt, v němž zimu přečkají - pokud majitel v pozdním podzimu spálí zapomenutou hromadu klestí, hrozí nebezpečí, že v ní upálí i ježka, který se tam již nastěhoval. Ale pokud jim naopak na zimu připraví někde v koutě zahrady hraničku dříví, několik prken či hromadu větví a listí, ježek jí určitě nepohrdne. Na jaře a v létě se pak odmění lovem slimáků, housenek a dalších škůdců na zahrádkářově úrodě.
Nebezpečné jsou pro ježky také různé okrasné bazénky - ježci sice dovedou plavat, ale pokud má nádrž příliš kolmé stěny, z vody se nedostanou a utopí se. Přitom stačí málo, např. překlenout okraj nádrže úzkým pásem hustého drátěného pletiva, které ježkovi umožní vylézt na břeh. Přikrmovat ježky na zahrádce je ovšem zbytečné - vhodnější je, když je necháme, ať se postarají sami o sebe. Opět to bude zahrádce jen ku prospěchu.
Ze života ježků
Ježci jsou noční lovci, den přečkávají někde v úkrytu, který opouštějí teprve za soumraku. Díky svému pichlavému kabátku se za všechny ty miliony let nenaučili bát nepřátel - pomalu a beze strachu s hlasitým funěním šmejdí v trávě, křovinách či spadaném listí a se zvednutým nosem hledají nějakou tu masitou kořist. Nejsou nijak vybíraví - pochutnají si na všem, na co narazí a co se jim dostane před tlamu vybavenou množstvím ostrých zoubků: od brouků přes žížaly, housenky a různé ponravy, slimáky a hlemýždě až po ptačí vajíčka a mláďata, drobné plazy či dokonce mršiny malých obratlovců. Při lovu používají především čich a sluch - jsou schopni ucítit kořist i pod zemí a na několik metrů bezpečně zaslechnou běžícího brouka. Zato zrakem příliš nevynikají - špatně vidí ve dne i v noci.
Zajímavou kapitolou ježčího života je rozmnožování. Jak se k sobě dvě bodlinatá, a navíc samotářská a vzájemně dosti nesnášenlivá zvířata vůbec přiblíží? Jak se spáří a konečně jak samička porodí své pichlavé potomstvo? Ježčí námluvy začínají brzy na jaře, hned, jak se ježci po zimě trochu vykrmí. A jsou značně bouřlivé, nezasvěcenému by spíš mohly připomínat souboj. Zvířata stojí čenichy u sebe, vzájemně na sebe prskají, kopou se, cení zuby. A přitom všem mohutně funí. To může trvat i několik hodin. Když se konečně samička nechá přesvědčit, položí se břichem na zem a ostny pevně přitáhne k tělu. Sameček se tak nemusí obávat, že si při páření poraní nechráněné citlivé bříško.
Za čtyři týdny po páření se rodí mláďata. Rodí se bez problémů - jsou totiž slepá a holá! Teprve po několika hodinách jim jakoby na zkoušku vyrostou první zcela bílé ostny. A o den později se začnou objevovat ostny tmavé, které postupně ty bílé nahradí. Než se mláďata začnou osamostatňovat, mají jich po těle asi 3000, dospělý ježek jich pak má 5 - 7 tisíc.
Pichlaví příbuzní
Ježci a jejich předchůdci
U nás se překrývá hranice rozšíření dvou evropských druhů ježků - ježka západního (Erinaceus europaeus) a ježka východního (E. concolor). Ten druhý je spíš eurasijský druh - u nás žije hlavně na Moravě, ale odtud sahá areál jeho výskytu až do Středomoří a pak dál do Asie až po Dálný východ. Zatímco oba naši ježci mají malá, mezi bodlinami skrytá ouška, v asijských a afrických pouštích žijí ježci, jejichž ušní boltce nelze přehlédnout. S ježkem ušatým (Hemiechinus auritus) se však můžete čas od času setkat i u nás, patří totiž k oblíbeným terarijním savcům. Také za dalšími druhy bychom se museli vypravit do stepních a pouštních oblastí Asie a Afriky: protože teplý kožíšek nahradily bodlinami, rozšířily se především v nejteplejších oblastech světa. Ale od těch našich dvou druhů se vzhledem příliš neliší.
Bodlinami se vybavily i některé druhy ze skupiny hmyzožravců, které jsou vlastně jakýmisi předchůdci ježků - tito tzv. bodlíni (Tenrecidae) jsou vývojově mnohem starší. Jejich bodliny jsou ovšem kratší, u některých druhů i řidší a promísené s dlouhými tuhými chlupy, z nichž původně vznikly. Většinou se proto ani nestáčejí do klubíčka jako ježci, byla by to příliš neúčinná obrana. Mírumilovní a téměř bezbranní hmyzožravci prastarého původu se dochovali pouze na Madagaskaru (podobně jako lemuři), který se oddělil od pevniny ještě dříve, než se na ní začaly vyvíjet pokročilejší druhy živočichů, které nakonec bodlíny v ostatních částech světa vyhubily.
Bodlinaté myši
Nejen hmyzožravci, ale i další skupiny savců objevily nezávisle na ježcích výhody pichlavého kabátku. A už jen skutečnost, jak jsou od sebe tyto skupiny vzdálené, dokazuje, že jde o významný prvek pomáhající přežití druhu. Vždyť srst za bodliny vyměnili primitivní ptakořitní savci stejně jako jedni z nejpokročilejších placentálních savců - hlodavci.
Těmi ptakořitními (Monotremata) jsou samozřejmě míněny ježury. Ježura australská (Tachyglossus aculeatus) dokonce vzdáleně připomíná přerostlého, velmi zavalitého ježka. Na rozdíl od něj se však nespoléhá jen na pevné svinutí do koule - dovede se také bleskurychle zahrabat do země, takže nepřítel nemá vůbec žádnou šanci proniknout přes naježené bodliny ke zranitelné-mu bříšku ukrytému pod zemí. Jediný další druh z této skupiny, paježura Bruijnova (Zaglossus bruijni), tak dokonale vyzbrojen není - na hřbetě paježury se v bodliny proměnila jen malá část pesíků, řídce roztroušené ostny tak ční z husté srsti jen tu a tam.
Na téměř opačném konci vývojové řady stojí početný řád hlodavců (Rodentia). A i mezi nimi se objevují druhy, které vyměnily pesíky za bodliny. Chovatelé drobných savců dobře znají pouštní myši bodlinaté (Acomys cahirinus). Tyto pískově zbarvené okaté myši ze severní Afriky a jihozápadní Asie se na první pohled příliš neliší od ostatních myší. Ale při důkladnějším pohledu zjistíte, že na hřbetě jim ze srsti vyrůstají ploché bodliny. Jejich obranný význam ale není velký, myš se ani nedovede stočit do klubíčka, ani je neumí vystřelovat. V každém případě je takto vyzbrojená myš mnohem nestravitelnější sousto než myš krytá měkkou srstí.
Chřestící ostrostřelci
K naprosté dokonalosti dovedli svou obranu pomocí ostnů dikobrazi (čeleď dikobrazovití - Hystricidae). Jejich srst, tedy ta část chlupů, která se odborně jmenuje pesíky, se změnila v neuvěřitelně dlouhé, pevné "šípy" či "harpuny". Dikobrazí ostny nejsou stejné a zvířata je také používají k různým účelům. Tuhé, krátké bodliny na ocase slouží dikobrazům stejně jako chřestidlo chřestýšům - k varování a zastrašení nepřítele. Nepomůže-li to, dikobraz se začne točit k útočníkovi zády a nastavovat mu ostré naježené bodliny dlouhé až půl metru. Pokud se cítí bezprostředně ohrožen, začne je na útočníka "vystřelovat" - prudkým stahem kožních svalů v okolí ostnu ho dovede vymrštit na vzdálenost až jednoho metru, případně i delší. Jinak jsou tito hlodavci Starého světa docela mírumilovná stvoření, která se živí především rostlinnou stravou: různými plody a ovocem, oddenky a hlízami, které vyhrabávají ze země silnými hrabavými končetinami, ale i listím a kůrou stromů ap.
Dokonalosti dikobrazů (r. Hystrix) ani zdaleka nedosahují jejich blízcí příbuzní osináci (patří do stejné čeledi). Tato zvířata s nápadně dlouhým ocasem jsou vybavena jen krátkými řídkými ostny, které jim zdaleka neposkytují takovou ochranu jako ostny pravých dikobrazů. Na americkém kontinentu (od Severní přes Střední až po Jižní Ameriku) pak zastupují dikobrazy jiní bodlinatí hlodavci, kteří však jsou spíš než dikobrazům příbuzní morčatům. Mají krátké ostny, často zakončené zpětnými háčky, a na rozdíl od pozemních dikobrazů (i když osináci docela dobře šplhají) žijí spíš v korunách stromů. Některým jihoamerickým druhům pomáhá při šplhání dlouhý, částečně ovíjivý ocas.
Všichni patří do čeledi urzonovitých (Erethizontidae), ale urzon je mezi nimi jen jeden - urzon kanadský (Erethizon dorsatum). To je ostatně také onen jediný "dikobraz" Severní Ameriky - pokud se totiž někde v dobrodružné knížce o indiánech dočtete o "dikobrazech" (nebo třeba o zdobení oděvů "dikobrazími" ostny), jde vždy o urzony, dikobrazi v Americe nežijí. V Jižní Americe je pak zastupují pozoruhodní tvorové s podivným jménem kuandu (rod Coendou, Sphiggurus či Echinoprocta).
JEŽCI BEZ OSTNŮ
Do čeledi ježkovitých (Erinaceidae) dnes vědci řadí 21 druhů, ale kdo by očekával, že se všichni vyznačují bodlinami, byl by na velikém omylu. Do této čeledi patří i zvířátka, která dlouhým ocáskem, protáhlým čenichem a hrubou srstí připomínají spíš krysy. Množství ostrých zoubků a chybějící řezáky je však spolehlivě zařadí mezi hmyzožravce. Tato pozoruhodná zvířata se jmenují srstíni a jejich domovem jsou oblasti jihovýchodní Asie a indonéských ostrovů.
PRASTAŘÍ OBYVATELÉ ZEMĚ
Ježci patří mezi hmyzožravce - jsou tedy blízce příbuzní krtkům či rejskům. Spolu s nimi patří mezi velmi starobylá zvířata: hmyzožravci jsou jedni z vůbec prvních savců, kteří se na Zemi objevili. Ostatně, právě hmyzožravci stojí i na počátku vývojové linie primátů, ježky tak lze považovat za naše velice vzdálené příbuzné. První ježci se na naší planetě objevili asi před 45 miliony let a jejich předchůdce, drobný hmyzožravec Zalambdates, žil na Zemi údajně před 80 miliony let.
