Ráno co ráno, jakmile slunce pozlatí srázný břeh řeky Tambopata, opakuje se zde úchvatná podívaná. Desítky velkých, červeně, modře, zeleně a žlutě zbarvených papoušků naletují na sráz a živí se - hlínou. Přestože jim okolní prales nabízí obrovské množství mnohem stravitelnější a lákavější potravy: různé šťavnaté bobule a další ovoce, křehké výhonky, listy, ba i květy, ořechy a semena...
Ráno co ráno, jakmile slunce pozlatí srázný břeh řeky Tambopata, opakuje se zde úchvatná podívaná. Desítky velkých, červeně, modře, zeleně a žlutě zbarvených papoušků naletují na sráz a živí se - hlínou. Přestože jim okolní prales nabízí obrovské množství mnohem stravitelnější a lákavější potravy: různé šťavnaté bobule a další ovoce, křehké výhonky, listy, ba i květy, ořechy a semena...
NÁHRADNÍ RODIČE
Tyrkysově modrý a žlutý ara ararauna, šarlatově červený, žlutý a modrozelený ara arakanga nebo červenozelený ara zelenokřídlý jsou nejčastějšími návštěvníky hliněného srázu. Co je na jílovém srázu tak přitahuje, proč vyhledávají tu nezvyklou pochoutku? Když vědci prozkoumali složení jílu, zjistili, že obsahuje značné množství solí a minerálních látek, které chybějí v jejich přirozené rostlinné stravě. V mnoha semenech a plodech, jež tvoří podstatnou část potravy arů, naopak objevili vysoký obsah různých taninů a alkaloidů, které jsou ve své podstatě jedovaté.
MODŘÍ AROVÉ VYMÍRAJÍ
Sedmnáct druhů arů dnes žije ve Střední a Jižní Americe - od Mexika po severní Argentinu. Osmnáctý, ara kubánský (Ara tricolor), byl vyhuben již v 18. století. Bohužel je téměř jisté, že se mezi vyhubené druhy zařadil i ara tyrkysový (Anodorhynchus glaucus) ze severní Argentiny. Lesy, v nichž tito velcí modrozelení papoušci žili, jsou vykácené, v přírodě je nikdo neviděl léta a o jejich životě se prakticky nic neví. Poslední známý jedinec chovaný v zajetí uhynul v zoologické zahradě v Buenos Aires v roce 1938.
Vyhubení však hrozí i dalším druhům modrých arů. Kriticky ohrožený je ara Spixův (Cyanopsitta spixii) - ve volné přírodě žije možná poslední jedinec a jejich jedinou nadějí je odchov v zajetí a následná reintrodukce do přírody. Na hranici přežití se ocitl i ara Learův ( Anodorhynchus leari ). Těchto papoušků v přírodě žije méně než dvě stě.
Největší modrý ara (a současně i největší papoušek světa vůbec), metrový ara hyacintový ( Anodorhynchus hyacinthinus ), je na tom v porovnání s ostatními ještě dobře - přibližně 4000 těchto kobaltově modrých papoušků žije v různých oblastech Brazílie. A tak, třebaže je ara hyacintový zapsán v seznamu chráněných živočichů - to kvůli obrovské poptávce obchodníků se zvířaty -, bezprostřední vyhynutí mu zatím nehrozí.
Mezi nejhojnější, a tudíž nejméně ohrožené druhy patří až 86 cm velký ara ararauna (Ara ararauna). Také arakangy (Ara macao) a ary zelenokřídlé (Ara chloroptera) lze ještě spatřit na mnoha místech jihoamerických tropických pralesů v hojném počtu. Jenže jak pokračuje odlesňování, ubývá i jejich životní prostředí. Přírodovědci jim proto věnují soustředěnou pozornost (všichni arové jsou např. zapsáni v seznamu CITES) jaksi preventivně.
Není to ovšem nic snadného. Papoušci se většinou pohybují v horních patrech tropického pralesa, v dutinách stromů vysoko nad zemí také hnízdí. Sledování arů pomocí vysílaček, které se osvědčilo u většiny živočichů (od krabů přes vodní želvy, delfíny až po velké savce), není možné. Jak si arové vzájemně čistí peří, každý vysílač umístěný na těle druhého okamžitě svým mohutným zobákem hravě zničí.
A tak, pokud se zoologové chtějí o arech něco dozvědět, musí se k nim do těch závratných výšek nějak dostat. Nezbylo jim proto nic jiného než se naučit létat. V posledních několika letech používají ke sledování papoušků ultralighty vybavené plováky - mohou tak pohodlně létat společně s ptáky vysoko nad korunami stromů. Při kontrole hnízd se však mění v "horolezce" - své životy svěřují lanu, na němž jsou v závratných výškách zavěšeni.
Dlouhé čtyři týdny zahřívá samička ary svá dvě vajíčka, než se z nich vylíhnou holá, bezmocná mláďata. Během této doby ji samec krmí, v zobáku jí přináší i vodu. Na krmení mláďat se pak už podílejí oba. Mláďata se ovšem nelíhnou současně, druhé mládě přichází na svět často až o pět dní později. To však má pro jeho další život zhoubné následky.
Mezi sourozenci nevládne žádná sourozenecká láska - naopak, starší mládě svého mladšího bratříčka odstrkuje, u rodičovského zobáku přinášejícího potravu je vždy první, a pokud to jde, sežere všechno. Není proto výjimkou, že později vylíhlé mládě nepřežije. Rodičovský pár mrtvého potomka bez milosti vyhodí z hnízda, ale bylo už také nalezeno uhynulé mládě, které rodiče pohřbili přímo pod vystýlkou hnízda.
Zoologové, kteří sledují ze svých visutých posedů hnízda a kontrolují v nich zdravotní stav mláďat, se proto začali těchto podvyživených "sirotků" ujímat a dokrmují je uměle. I tímto způsobem lze papouškům pomoci - odchovaná mláďata se později vracejí do přírody, přírůstek populace je díky nim větší. A protože jsou arové dlouhověcí (v zajetí se dožívají 50 - 60 let i více a rozmnožovat se začínají již ve věku dvou až tří let), má každý do dospělosti odchovaný jedinec svůj význam.
________________________
"BUDKY" PRO ARY
Jedním z faktorů, který způsobuje pomalé rozmnožování arů v přírodě, je nedostatek hnízdních možností. Vědci s překvapením zjistili, že na obrovském území tropického pralesa je jen pár dutin dostatečně hlubokých, čistých a suchých, jež by vyhovovaly tak velkým ptákům, jako jsou arové. Zoologové jim proto zkusili nabídnout umělé hnízdní dutiny ve 2,5 m dlouhých a 35 cm širokých rourách z PVC (jejich povrch opálili a zdrsnili, aby připomínaly kmen stromu). Arové (vždy šlo o arakangy) nabídku přijali a v umělém hnízdě vyvádějí mladé stejně ochotně jako v přirozených dutinách.
________________________
NEJCHYTŘEJŠÍ PAPOUŠCI
Arové se od ostatních papoušků celého světa liší nezvykle dlouhým ocasem, obrovským silným zobákem a také inteligencí. Zoologové tvrdí, že rozdíl mezi inteligencí arů a ostatních papoušků je přibližně stejný jako rozdíl mezi inteligencí šimpanzů a ostatních opic.
