Dva velké OSTROVY a spousta malých kolem. Od nejbližší pevniny, Austrálie, je dělí více než 1600 KILOMETRŮ. Příroda NOVÉHO ZÉLANDU se vyvíjela nezávisle na přírodě australské a je ještě starobylejší - je to svět, v němž se setkávají DRUHOHORY se současností.
Dva velké OSTROVY a spousta malých kolem. Od nejbližší pevniny, Austrálie, je dělí více než 1600 KILOMETRŮ. Příroda NOVÉHO ZÉLANDU se vyvíjela nezávisle na přírodě australské a je ještě starobylejší - je to svět, v němž se setkávají DRUHOHORY se současností.
PTAČÍ RÁJ
Nový Zéland se oddělil v dobách, kdy ještě na Zemi nevládli savci. V jeho původní fauně proto (s výjimkou dvou druhů netopýrů, kteří jediní dokázali překonat moře) savci chyběli. Místo nich se zde vyvinulo množství ptáků podivuhodného vzhledu i způsobu života. A protože se nemuseli bát žádných šelem, mnozí se zbavili schopnosti létat a ve všech biotopech zastoupili savce. Na planinách se tak místo kopytníků proháněli obrovští běžci - pštrosi moa, z nichž největší měřil 4,5 m. V lesních houštinách či hustých travnatých porostech se dodnes skrývají nelétaví chřástali weka ( Gallirallus australis ), mělké vody a močály jsou domovem největší ze všech slípek, slípky takahe ( Porphyrio mantelli ), a v noci vycházejí ze svých úkrytů i nejznámější ze všech nelétavých novozélandských ptáků, poslední příbuzní vyhynulých pštrosů moa, kiviové (kivi jižní Apteryx australis a kivi Owenův - A. owenii ). Příchod lidí a jejich čtyřnohých průvodců - savců - se nelétavým ptákům stal osudným. Řada z nich už je vyhubená (především všichni pštrosi moa), většině ostatních vyhubení hrozí. Právě tak jako nelétavým papouškům kakapo, o kterých jste si v ábíčku mohli přečíst zcela nedávno.
Na Novém Zélandu samozřejmě nežijí jen ptáci, jsou tu doma i jejich předchůdci - plazi. Nejsou to ovšem ledajací plazi, na ostrovech statisíce let izolovaných od ostatního světa se nám zachovali - dinosauři. Tedy ne doslova, ale zmiňovaní praještěři nejsou nijak příbuzní se současnými ještěry, zato s dávnými dinosaury mají mnoho společných znaků. Haterie novozélandská ( Sphenodon punctatus ) a její blízká příbuzná haterie Guentherova ( S. guentheri ) jsou dnes jedinými zástupci řádu haterií ( Rhynchocephalia ), který byl na Zemi rozšířen před 200 - 150 miliony let. Bohužel i tyto živé "zkameněliny" doplatily na příchod člověka a savců, kteří ho doprovázeli - haterie dnes žijí jen na malých ostrůvcích lemujících pobřeží Nového Zélandu, zatímco na hlavních ostrovech jsou vyhubené. Zavinilo to jejich pomalé rozmnožování. Haterie jsou nesmírně dlouhověké - dožívají se i více než sta let. Ale každá samička mívá ve snůšce jen 8 - 15 vajíček, jejichž inkubace trvá v závislosti na teplotě prostředí déle než rok. Sotva deseticentimetrová mláďata pak rostou nesmírně pomalu, zpočátku povyrostou o pouhého půl centimetru za rok! Trvá tedy velmi dlouho, než dospějí a mohou se také rozmnožovat. Dokud haterie neměly na ostrovech nepřátele, pomalé rozmnožování stačilo na obnovu populace, ale s příchodem savců, zejména krys, které ničily jejich snůšky, začaly rychle ubývat.
Nejen ptáci, ale i mnohý novozélandský hmyz ztratil schopnost letu - k nejpozoruhodnějším patří obrovští cvrčci weta (např. rod Hemideina ). Úctyhodných velikostí mohou dorůstat i mnohé kobylky, ale tito jejich příbuzní je hravě předčí - ani ne tak délkou těla, která většinou nepřesahuje 15 cm, jako celkovou robustností a vahou - wety bývají větší než dobře vykrmený hraboš. Není to nijak početná skupina hmyzu, přírodovědci dnes rozlišují asi deset druhů. Wety však žijí dost skrytě, a navíc jsou vzácné, některé (dosud bezejmenné) druhy byly objeveny teprve nedávno, a tak není vyloučeno, že další na své objevení teprve čekají. Kromě velikosti drží wety ještě jeden rekord - spolu s hateriemi patří mezi nejstarší živočichy na Zemi. V prakticky nezměněné podobě obývají tento svět téměř 200 milionů let, žily tu tedy ještě před objevením dinosaurů. Vděčí za to nejspíš tomu, že jsou velmi přizpůsobivé: jsou schopné změnit své potravní návyky, takže je příliš neohrožuje ani ničení původních pralesů a mnohé se dnes živí rostlinami, které byly na Nový Zéland zavlečeny. Jejich přizpůsobivost je bohužel neochrání před přivandrovalými savci, především krysami, pro které wety představují snadnou a vítanou kořist.
Nový Zéland tvoří množství ostrovů, což znamená nekonečné kilometry mořského pobřeží - členitého, skalnatého, bohatého na život. A tady našly svůj domov druhy živočichů, které sem připlavaly či přiletěly přes moře v době relativně nedávné. Na útesech či kamenitých plážích hnízdí obrovské kolonie ptáků, jaké známe i z jiných částí světa - racků, buřňáků či terejů, a také několik druhů tučňáků, jejichž hlavním domovem je Antarktida. Některé druhy zde zdomácněly a dnes už jinde nežijí. Tučňák žlutooký ( Megadyptes antipodes ) se podmínkám Nového Zélandu dokonce přizpůsobil natolik, že jako jediný žije v husté vegetaci: skrývá se v křovinách či v pralese. Bohužel, jako většina nelétavých novozélandských ptáků je bezprostředně ohrožen vyhubením.
__________________
Ačkoliv je Nový Zéland obýván prastarými živočichy, někteří zástupci plazů, zejména těch "modernějších", zde zcela chybějí. Najdeme tady různé druhy gekonů a scinků, ale velké nápadné plazy, typické pro nejbližší kontinent - Austrálii -, bychom tu hledali marně. Na Novém Zélandu nežijí varani, ale co je zajímavější, je to jedno z mála míst na Zemi, kde nežijí (a nikdy nežili) vůbec žádní hadi!
__________________
ŽÁBY S OCÁSKEM
První obojživelníci, kteří se na Zemi objevili již někdy na konci prvohor, měli silný svalnatý ocas. V průběhu let se z nich vyvinuly současné řády obojživelníků a u jednoho z nich - u žab - došlo k úplné ztrátě ocasu. Ale na Novém Zélandu přežívají tři druhy nesmírně starobylých žab, které se ocásku nezbavily zcela - i po proměně z pulce v žábu jim zakrnělý ocásek včetně svalů, které jím kdysi u ocasatých obojživelníků pohybovaly, zůstává. Tyto tzv. ocasatky (r. Leiopelma) jsou tak považovány za nejprimitivnější bezocasé obojživelníky na světě.
