Půvabné akrobatky z ostrova

I lidé už dnes chápou, že zdroje planety nejsou nevyčerpatelné - přemnožíme-li se, vyhyneme. Guerézy zanzibarské na to na omezeném území malého ostrova přišly dávno před lidmi a naučily se regulovat počet svých mláďat. Vynalezly "antikoncepci".

Jako děti jsme se v zoologické zahradě vždycky nejvíc těšili na opice. Ale zatímco většina mých vrstevníků zaujatě postávala před klecí se šimpanzi, případně gorilami, já se nenápadně odebrala o pár metrů dál. Ke kleci, kterou obývaly nejpůvabnější opice, jaké jsem kdy viděla. Měly černou hedvábnou srst, bílý závoj kolem obličeje a dojem nevěsty umocňovala sněhobílá vlečka tvořená dlouhými splývavými chlupy na ocase. Guerézy pláštíkové si byly vědomy své výjimečnosti. Nepředváděly se v kleci jako jiné opičky, důstojně posedávaly po větvích, bělostné vlečky spuštěné pod sebe, a nanejvýš shovívavě přihlížely dovádění stejně zbarvených mláďat.
Nedovedla jsem si v té době představit, že by někde na světě mohly žít guerézy, které ty moje známé ze zoo krásou ještě předčí. Ani jsem si to představovat nemohla - ta nejkrásnější gueréza patří současně k jedněm z nejohroženějších druhů opic vůbec a chová ji jen málokterá zoo, v Evropě snad jen Durrelova zoo na ostrově Jersey, která se významně podílela na její záchraně.

BEZ LESŮ VYHYNOU

Bílé břicho a vnitřní strany končetin, černý pás přes lopatky a vnější strany končetin, červený hřbet, ocas a "vlasy" v týle - tak neuvěřitelně pestré zbarvení má trojbarevná gueréza zanzibarská (Procolobus kirkii), která, jak jméno napovídá, žije pouze na nevelkém ostrově Zanzibar při východním pobřeží Afriky. Za dlouhé roky izolovaného vývoje na ostrově se z ní stal typický lesní druh. Vždyť v dobách před příchodem člověka byl celý ostrov zalesněný - guerézy se tak mohly volně pohybovat po celém jeho území.
Za posledních dvacet let se však počet lidských obyvatel na ostrově zdvojnásobil, a lidé potřebovali pastviny, potřebovali dřevo na stavbu svých domů či jako palivo... Většina ostrova byla proto odlesněna. Guerézy přišly nejen o svůj domov, ale i potravní základnu. Udržely se pouze na malém území lesní rezervace Jozani, kde dnes přežívá posledních asi 2000 zvířat. Tento počet už je ovšem optimistický proti stavu před třiceti lety, kdy jich zoologové napočítali necelých 200.

PŘÍRODNÍ ANTIKONCEPCE

Životní prostředí, jehož velikost je pevně daná, způsobilo, že se u tohoto ostrovního druhu opic vyvinuly některé zvláštnosti, jimiž se liší od svých pevninských příbuzných. A právě jedna z jejich typických vlastností je spolu s mizením lesů přivedla na pokraj vyhubení. Guerézy zanzibarské se nesmírně pomalu rozmnožují, rodí ve dvakrát delších intervalech než všechny ostatní druhy. Docilují toho způsobem, který bychom mohli nazvat hormonální antikoncepcí. Matky totiž svá mláďata kojí neuvěřitelně dlouho, samečky do tří až čtyř let jejich věku, samičky po kratší dobu, "jen" rok a půl. Kojení a tvorba mléka ovšem způsobují hormonální změny v organismu, a samička tak v tomto období nemůže přijít do říje a znovu zabřeznout.
Guerézy zanzibarské proto mají v průměru jedno mládě za tři a půl roku. Což je nepochybně výhodou v omezeném areálu rozšíření, neboť tak nemůže dojít k jejich přemnožení a zničení potravní základny. Ale v okamžiku, kdy se stavy zvířat sníží pod kritickou hranici, je zle - pomalé rozmnožování jen urychluje jejich úbytek.

POJÍDAČI UHLÍ

Guerézy občas projevují podivné chutě - skupiny opic vyhledávají a okusují zuhelnatělé pařezy nebo sbírají kusy dřevěného uhlí v okolí otevřených pecí a ohnišť a žvýkají je. A ikdyž mají složitý čtyřkomorový žaludek, který jim umožňuje trávit i celulózu obsaženou v listech, uhlí pro ně ani tak není příliš výživné. Proč si tedy na něm pochutnávají?
Jak se zdá, umožňuje jim to přijímat potravu, která by pro ně mohla být škodlivá. Guerézy se živí různými plody a listím stromů a keřů. V některých oblastech ostrova žerou i listí manga či mandloní, stromů, které na ostrov přivezl a vysadil člověk. To však obsahuje kromě bílkovin i značné množství fenolů, jež mohou být jedovaté nebo narušují trávení. Dřevěné uhlí škodlivé chemické látky absorbuje (naváže na svůj povrch, čímž je odstraní), v trávicím traktu se pak do organismu vstřebávají pouze čisté bílkoviny.


AKROBATÉ BEZ PALCE

Guerézy zanzibarské se v korunách stromů pohybují s mimořádnou obratností. Způsobem pohybu, tzv. brachiací, trochu připomínají gibony: zavěšeny za prsty předních končetin se přehupují z jedné větve na druhou, dlouhé paže a lehké tělo jim umožňují skoky až sedm a půl metru dlouhé. Za tuto schopnost však zaplatily ztrátou palce, jenž zakrněl, zatímco ostatní čtyři prsty jsou naopak silně prodloužené a zahnuté slouží jako háky, za něž se opice zavěšují na větve. Chybějící palec řadí guerézy zanzibarské do skupiny červených gueréz, které se tímto znakem (mimo jiné) liší od skupiny gueréz černých nebo černobílých, jimž zůstal alespoň jeho zbytek.

DVA RODY

Guerézy patří do čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae) a jejich odborný název colobus, pocházející z řečtiny, znamená zakrnělý. Guerézy ho dostaly díky svému zakrnělému palci na předních končetinách. Všech osm druhů gueréz žije v Africe a až na dvě výjimky jsou všechny zařazeny do Červené knihy ohrožených druhů. Hlavní příčinou jejich ohrožení je úbytek lesů, ale vinu nesou i lovci, kteří některé druhy zabíjeli pro hedvábnou kožešinu, domorodci pak i pro maso. Guerézy se dělí do dvou rodů, první (r. Colobus) zahrnuje skupinu černých druhů, druhý (r. Procolobus) skupinu tzv. červených gueréz.