Kriminalistická balistika zkoumá řadu problémů souvisejících s palnými zbraněmi. Do tohoto oboru patří nejenom vlastní zbraně, ale istřelivo, povýstřelové zplodiny a objekty zasažené střelou. Cílem zkoumání je určit zbraň, ze které výstřel vyšel, vzdálenost střelby, smrtelný účinek střely apod.
Kriminalistická balistika zkoumá řadu problémů souvisejících s palnými zbraněmi. Do tohoto oboru patří nejenom vlastní zbraně, ale istřelivo, povýstřelové zplodiny a objekty zasažené střelou. Cílem zkoumání je určit zbraň, ze které výstřel vyšel, vzdálenost střelby, smrtelný účinek střely apod.
Hlavně s drážkovými vývrty se vyrábějí již od počátku 19. století, a to pomocí speciálního stroje. Nástroje, které prořezávají drážky, se postupně použijí k výrobě většího počtu hlavní. S každou další se mírně opotřebují nebo dokonce poškodí. Výsledkem jsou drobné nedokonalosti v drážkách a polích vývrtu. Ty jsou u každé hlavně jiné a vytvářejí na střelách drobné soustavy rýh, jež jsou rovnoběžné s hranami stop polí. Rýhy na plášti vystřelené střely jsou velice individuální. Má-li kriminalistický expert z oboru balistiky k dispozici střelu, nepříliš zničenou po zásahu cíle, zjistí poměrně snadno parametry vývrtu hlavně zbraně, ze které byla střela pravděpodobně vystřelena. Je-li k dispozici navíc nábojnice, stanoví další konstrukční prvky zbraně. V případě, že je nalezena i podezřelá zbraň, pokračuje zkoumání dále. Provede se zkušební střelba do lapače střel a porovnávají se stopy na kulkách z místa činu a na kulkách vystřelených zkušebně.
Vývoj kriminalistické balistiky silně ovlivnil vynález komparačního (srovnávacího) mikroskopu. Přístroj je konstrukčně uspořádán tak, aby bylo možné pozorovat dva objekty v jednom zorném poli. Každý z objektů se upevní na samostatný mikroskopický stolek a jeho obraz je snímán samostatným objektivem. Oba takto snímané obrazy se opticky spojí v jediném okuláru tak, že je lze pozorovat současně v jednom zorném poli. Nezávislým pohybem obou mikroskopických stolků a pomocí ovládacích prvků optického systému lze v zorném poli obrazy obou objektů vzájemně spojovat. Tím je možné prokázat shodu rýh na kulkách, jejich stejné rozměry i tvar.
Kolem roku 1924 založil v New Yorku Charles E. Waite balistickou laboratoř a společně s Johnem H. Fisherem a Philippem O. Gravellem určil základy identifikačních metod, které se používají dodnes. O rok později předvedl americký balistik Calvin Goddard soudu výsledky mikroskopického zkoumání střel v řadě slavných případů. V roce 1929 identifikoval Goddard pomocí komparačního mikroskopu dva samopaly Thompson, použité při masakru v den svatého Valentýna v Chicagu. Krátce nato bylo založeno balistické oddělení FBI, jež je dnes největším a nejzaměstnanějším střediskem zkoumání palných zbraní na světě. Ale ani u nás jsme za vývojem kriminalistické balistiky nezaostávali. V Muzeu policie ČR jsou velmi dobře zpracované balistické posudky z roku 1925 a lze usuzovat, že balistické expertizy byly na našem území zpracovávány i před tímto rokem.
VZDÁLENOST STŘELBY
Je-li ze zbraně vystřeleno na krátkou vzdálenost, spálené a někdy i nespálené částice střelného prachu vytvoří na holé kůži v okolí zranění charakteristické "tetování". Podobný obrazec vznikne i na prostřeleném oděvu. Z velikosti zasažené plochy je možné velmi přesně odhadnout vzdálenost střelby, vzdálenost ústí hlavně od objektu a směr střelby. Vzdálenost střelby lze odhadnou do délky tří metrů (na delší vzdálenost na oběť nedolétnout povýstřelové zplodiny). Byla-li zbraň namířena přímo na oběť, je obrazec prachových částic téměř kruhový. V případě, že byla zbraň v kontaktu s kůží nebo ve vzdálenosti do jednoho centimetru, obraz prachových částic téměř vždy schází. To samé platí pro výstřely na vzdálenost přesahující tři metry. Při střelbě z brokovnice, kdy z hlavně vyletí roj broků, lze vzdálenost střelby odhadnout podle jejich rozptylu až na sto metrů. Střely s vysokou rychlostí mohou z místa střelby dolétnout do značné vzdálenosti a i v těchto případech je někdy možné přesně stanovit dráhu střely.
MŮŽE ZABÍT?
Speciálním odvětvím kriminalistické balistiky je zjišťování, zda střela (kulka) vystřelená ze zbraně může způsobit smrt zasaženého člověka. V některých případech se totiž může stát, že si pachatel buď upraví střelnou zbraň, nebo ji dokonce podomácku vyrobí a poté použije ke spáchání trestného činu. Pak je třeba zjistit, zda by střelbou mohl někoho usmrtit. Zjišťuje se dopadová (kinetická) energie střely v poměru s plochou jejího průřezu. To se provádí pomocí speciálních optických zařízení, která snímají okamžitou rychlost střely v kterékoliv části letu.
PŘÍPAD Z 18. STOLETÍ
Počátky kriminalistické balistiky lze vysledovat již na konci 18. století. V té době byl v Anglii zastřelen jistý Edward Cuslaw. Z vraždy byl podezírán John Toms, který vlastnil zepředu nabíjenou pistoli. Při používání zbraně tohoto druhu se do hlavně nejprve nasype střelný prach, který se utěsní papírovou zátkou. Poté se do hlavně vloží střela a zajistí druhou zátkou z papíru, která brání vypadnutí střely. Chirurg, který zkoumal Cuslawovo zranění, vyjmul z rány nejen střelu, ale také kus papíru, vytržený z okraje listu s textem lidové písně. Zbývající část papíru byla nalezena v kapse Tomse. Odtržené kusy spolu přesně souhlasily a tento důkaz postačil k tomu, aby Toms skončil na šibenici.
OTVOR PO STŘELE
Při výstřelu z pistole rotuje vystřelená střela kolem podélné osy. Její úsťová rychlost je 300 až 500 m/s. Po výstřelu z ústí se rotující střela kolébá a poté se ustálí. Silně kmitající střela může způsobit vznik vstřelového otvoru, který má průměr větší, než je ráže střely. Uvnitř zasaženého těla může dojít k natočení střely, a i když střela není poškozena, výstřelový otvor bude mnohem větší než vstřelový.
