Nejrychlejší vozy světa, monoposty formule 1, dosahují maximální rychlosti vyšší než 350 km/h. Již několik let nedošlo na okruzích Grand prix ke smrtelné nehodě, což je ve srovnání s minulými desetiletími ohromný pokrok . Jsou snad současní piloti F 1 kvalitnějšími jezdci než jejich předchůdci?
Nejrychlejší vozy světa, monoposty formule 1, dosahují maximální rychlosti vyšší než 350 km/h. Již několik let nedošlo na okruzích Grand prix ke smrtelné nehodě, což je ve srovnání s minulými desetiletími ohromný pokrok . Jsou snad současní piloti F 1 kvalitnějšími jezdci než jejich předchůdci?
HAVÁRIE PROSTU
Loni na Velké ceně Belgie se prost jezdce Luciana Burtiho po kolizi s Irvinovým jaguarem zapíchl v rychlosti 300 km/h do bariéry z pneumatik. Z televizních záběrů se zdálo, že jezdec nemohl náraz v tak extrémní rychlosti přežít! Přestože Burti utrpěl otřes mozku a další zranění, která ho vyřadila na zbývající tři Grand Prix ze hry o mistrovské body, fantastická odolnost kokpitu jeho monopostu mu zachránila život! Tato nehoda uvolnila místo našemu Tomáši Engemu. Tak už to ale ve světě nejrychlejších kol bývá, šance se někdy rodí utrpením soupeře.
Burtiho hrůzostrašně vypadající havárie demonstrovala několik pozoruhodných skutečností současné formule 1. Po havárii z vozu nevytekl benzin a nevyšlehly ničivé plameny. Přitom právě oheň budil ze spánku generace pilotů formule 1. Z monopostu odpadlo vše, co z něj odpadnout mohlo. Prakticky neporušená zůstala pouze kabina jezdce a také nádrž paliva odolala nárazu v takto extrémní rychlosti!
Mistrovství světa formule 1 se koná od roku 1950 a smrt do jeho dění zasahovala hned od počátku. Dvojnásobný světový šampion z let 1952 a 1953 Alberto Ascari zemřel v kokpitu rudého ferrari při tréninkové jízdě. Pozdější mistr světa, rovněž na voze Ferrari, Brit Mike Howthorne zahynul za volantem v roce 1959, nikoliv však v závodním voze. S tím se rozloučil titulem světového šampiona v předchozí sezoně. Stačil si ještě užít několik týdnů slávy, když v lednové anglické mlze narazil ve svém sportovním jaguaru rychlostí 160 km/h do protijedoucího nákladního vozu.
V roce 1961 se pořádal ve srovnání se současnými sedmnácti sotva poloviční počet Velkých cen. Světový šampionát vrcholil zářijovou Gran Premio di Italia na autodromu v Monze nedaleko Milána. O titulu mistra světa se mělo rozhodnout mezi dvojicí jezdců Ferrari. Blíže k němu měl německý šlechtic Wolfgang von Trips. Zakladatel a šéf stáje, slavný Enzo Ferrari, měl mladého usměvavého Němce v oblibě. Na titul ovšem pomýšlel iPhil Hill, přezdívaný "Tichý Američan". Ferrari mohl sám rozhodnout, kdo bude mistrem světa, dal však svým jezdcům volnou ruku. Riskoval, že bratrovražedný souboj nezvládnou a nezvítězí ani jeden z nich.
Průběh Velké ceny předčil svou tragičností veškeré filmové scénáře, které byly do té doby z prostředí automobilových závodů napsány. Závod, v němž měl von Trips získat titul mistra světa, mu přinesl smrt v proslulé zatáčce Parabolica, kterou se vjíždí do cílové rovinky. Ta navazuje na dlouhý rovný úsek, kde vozy jedou na maximum. Phil Hill se stal prvním americkým mistrem světa formule 1, ale přiznal se, že tak smutný titul ho netěší. Se závoděním v Evropě brzy skončil a v kariéře pokračoval mimo formuli 1. V roce 1966 byl natočen velkofilm Grand Prix inspirovaný touto tragickou událostí. V něm je ale Hill po smrtelné nehodě kolegy ze závodu černou vlajkou odvolán.
Enzo Ferrari již nežije, ale vozy s jeho jménem dnes sklízejí možná ještě větší slávu než za jeho života, a to zásluhou geniálního pilota Michaela Schumachera. Ale i ten v sezoně 1999 při Velké ceně Velké Británie havaroval a zlomeniny ho připravily o všechny zbývající závody šampionátu. Naštěstí pro něho je bezpečnost vozů Ferrari současnosti s tehdejšími monoposty nesrovnatelná.
Přes řadu tragédií vozů Ferrari se "pojízdné rakve" přezdívalo závodním monopostům jiné značky - anglickému Lotusu. Vytvářel je Colin Chapman, konstruktér obdivovaný i nenáviděný, který proslul výrokem: Mé vozy jsou stavěné na vítězství, ne na lety z tratí! V roce 1963 dokázal s jeho vozem Jim Clark, jemuž se říkalo "létající Skot", zvítězit v sedmi z celkového počtu deseti Velkých cen. Mistrem světa se stal s největším náskokem v historii. O dva roky později si titul světového šampiona zopakoval. Lotusu vyhovovala pravidla z let 1961 až 1965, podle nichž motory F 1 směly mít maximální objem 1500 ccm. Vozy té doby připomínaly úzké doutníky a také pneumatiky byly na první pohled mnohem užší než dnes. Od roku 1966 začala platit třílitrová formule a tento objem motorů charakterizuje vozy F 1 dodnes. Záhy se prosadily i široké pneumatiky.
SMRT JIMA CLARKA
Chapman v prvních sezonách nové formule 1 hledal pro svůj lotus správný motor. Našel ho u fordu a v roce 1968 se zdálo, že opět nastal čas Jima Clarka, považovaného za nejtalentovanějšího pilota všech dob. Clark zahájil šampionát vítězstvím ve Velké ceně Jižní Afriky. Pak ale při nevýznamném závodě formule 2 na německém Hockenheimu na rovném úseku náhle vybočil ze směru a narazil do ochranné bariéry. Když ho z trosek vozu vyprošťovali, byl již mrtvý. To byla obrovská rána pro celý motoristický sport a na Colina Chapmana se snesla obrovská palba kritiky. Důvod Clarkovy havárie se nikdy nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Málokdo si dovedl představit, že by Clark udělal jezdeckou chybu, natož na tak bezproblémovém úseku tratě. Nastal již několikátý boj za větší bezpečnost vozů formule 1.
VÍTĚZ IN MEMORIAM
Lotus přesto titul mistra světa získal - v roce 1968. Vybojoval ho Graham Hill, otec dnes známějšího Damona Hilla, jenž ho v roce 1996 napodobil. Pouhé dva roky po Clarkově smrti měl ale lotus opět sehrát tragickou roli při souboji o titul mistra světa. Chapman na sezonu 1970 připravil revoluční vůz Lotus 72, který znamenal z technického hlediska možná největší pokrok, jaký kdy automobil formule 1 během jediné sezony udělal. Osmadvacetiletý Rakušan Jochen Rindt šel od vítězství k vítězství a po dvou třetinách šampionát vedl se ziskem 45 bodů. Průběžně druhý Jacky Ickx nasbíral pouze 20 bodů.
Definitivní pojištění titulu mohla znamenat Velká cena Itálie v Monze. Jako v případě von Tripse devět let předtím však zasáhl osud v táhlé a nesmírně rychlé zatáčce Parabolica. Jochen Rindt v ní havaroval při tréninku. Jezdec ještě dvacet minut po nehodě žil, při převozu do nemocnice však zemřel. Jochen Rindt se přesto mistrem světa stal - in memoriam. Jako první a doufejme i poslední v historii formule 1. Jacky Ickx totiž ve zbývajících závodech dokázal shromáždit jen dalších 20 bodů, tedy celkem 40.
PROSPĚŠNÉ ZÁVODY
V roce 1971 časopis Stadion napsal: Nemine snad týdne, aby na automobilových nebo motocyklových závodech nedošlo ke smrtelnému úrazu. Přesto se nikdy závodit nepřestalo. Zastánci nejrychlejších vozů poukazují na jejich přínos pro konstrukci běžných automobilů. Zde osvědčené systémy se dříve nebo později prosadily v běžném provozu. Současné osobní vozy jsou díky stabilizačním systémům a celé řadě jiných konstrukčních prvků bezpečné právě proto, že prošly "laboratoří" formule 1.
RYCHLOST ROSTE
Snad je současná bezpečnost vozů formule 1 na takové výši, že se tragická historie nebude opakovat. Samozřejmě ani dnes nemůžeme automobil jedoucí rychlostí 360 km/h považovat za absolutně bezpečný. Matra-Ford, s níž v roce 1969 získal Skot Jackie Stewart svůj první titul mistra světa, dosahovala maxima 330 km/h a zrychlení z klidu na 100 km/h za 3,3 sekundy. O kolik jsou dnešní vozy rychlejší? Jen o 30 km/h? Ale stejný úsek projedou za 2,8 vteřiny. To už je slušný rozdíl, co myslíte?
