Vzácná, krticky ohrožená šelma není žádný hrůzu vzbuzující tvor, právě naopak. Je to půvabné stvoření , které svým vzhledem i způsobem života připomíná miniaturní vydru. V přírodě se s ním však těžko setkáte. Za norkem evropským jsem se proto vypravila do záchranné stanice v Pavlově u Ledče.
Vzácná, krticky ohrožená šelma není žádný hrůzu vzbuzující tvor, právě naopak. Je to půvabné stvoření , které svým vzhledem i způsobem života připomíná miniaturní vydru. V přírodě se s ním však těžko setkáte. Za norkem evropským jsem se proto vypravila do záchranné stanice v Pavlově u Ledče.
EVROPSKÝ ENDEMIT
Pro mě to byl téměř historický okamžik - dívala jsem se na jednu z nejvzácnějších šelem Evropy, na zvíře, které je už řadu let kriticky ohrožené vyhubením, a pokud se ochráncům přírody a zoologům nepodaří zastavit jeho úbytek, nejpozději do patnácti let vyhyne ve volné přírodě úplně. Znala jsem ho z fotografií z dávné dětské knížky a smířila se s tím, že už ho živé nikdy neuvidím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednoho nevlídného předjarního dne budu stát ve voliéře a šelmička, která byla ve střední Evropě vyhubena již někdy v 19. století, se mi bude snažit ukousnout palec u nohy.
Malý bratříček vyder kdysi obýval prakticky celé území Evropy až po Ural, ale v jiných částech světa byste ho hledali marně. Norek evropský ( Mustela lutreola ) je totiž evropským endemitem. U nás už mnoho lidí vůbec neví, že takové zvíře existuje a že patří do naší původní fauny - norek už je tak dlouho vyhubený, že se na něj zapomnělo. Co je však horší - zapomněli na něj i přírodovědci. Když si před několika lety vzpomněli, bylo téměř pozdě - z původního areálu rozšíření norka evropského zbývalo několik posledních osamělých ostrůvků, počet zvířat v jednotlivých populacích se navíc rychle rok od roku snižuje.
Když si zoologové v devadesátých letech povšimli kritické situace norka evropského, bylo už pozdě na nějaké terénní výzkumy, které by naznačily, jakým směrem se má ubírat jeho ochrana. Bylo nutné zachránit ho jako druh, za každou cenu udržet při životě - třeba i v zajetí - dostatečné množství zvířat. Záchranný program zahájila již v roce 1984 zoologická zahrada v estonském Tallinnu a o dva roky později se zde poprvé podařilo norky rozmnožit v zajetí. Tato zoo, vedená dr. Tiit Maranem, se později stala hlavním koordinátorem záchranného chovu norků, ke kterému se od devadesátých let připojují i další zoologické zahrady a podobná chovná zařízení. U nás můžete evropské norky vidět v zoo v Chomutově, v Hluboké nad Vltavou, v Děčíně a tam, kde jsem je viděla já, v záchranné stanici v Pavlově u Ledče.
Že vám to něco připomíná? Ano, samozřejmě, je to stejná stanice, o které jsme v ábíčku několikrát psali v souvislosti se záchranným chovem vyder (naposledy v čísle 7). Její vedoucí, RNDr. Aleš Toman, si před dvěma lety opatřil pár norků - původně to vlastně byla jeho soukromá iniciativa, ale norci a vydry mají tolik společného, že se to jaksi nabízelo samo. Vloni se podařilo odchovat čtyři mláďata. (Kája je první mládě narozené již rok předtím.) Týden před mou návštěvou putovali tři norci do Tallinnu, výměnou za ně dostanou do Pavlova čtyři jiná, zcela nepříbuzná zvířata.
Pavlovská stanice se tak připojila k mezinárodnímu záchrannému projektu a teď už jen čeká na jeho schválení. V každém případě je jisté, že se AOPK ČR (Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky), pod kterou stanice spadá, stane alespoň koordinátorem záchranných chovů norků u nás. To znamená, že bude řídit chovy ve všech zařízeních v naší republice, která dnes tato vzácná zvířata rozmnožují.
Hlavním cílem záchranných chovů je navracení vyhubených zvířat na místa jejich původního výskytu nebo posílení dosud existující populace. U norků evropských ovšem vypouštění odchovaných norků zpět do přírody naráží na jeden obrovský problém - není kam je vypouštět. Téměř všude dnes žijí minkové, kteří navrátilce zase vytlačí. Norky evropské je proto možné vracet pouze na taková místa, kam dosud norek americký nepronikl.
Takové místo, jak se zdá, je zatím v Evropě jen jedno - v rozsáhlých rákosinách Dunajské delty. Však zde také žije zatím nejsilnější populace evropských norků. Bohužel jich každoročně několik set zahyne v železech - místní lidé loví ondatry (legálně) a do želez se často chytí i norek. Není ovšem vyloučeno, že je to občas záměrné - za jednu norčí kožku dostane lovec od ukrajinských překupníků až 25 dolarů. A to je pro rumunské rybáře hodně peněz. Kromě posílení místní populace norků je tedy nutná i osvěta.
NADVLÁDA MINKŮ
Jak rychle vytlačují norci američtí svého evropského příbuzného, můžeme uvést na příkladě Běloruska - před pěti lety se v pastech (kladených kvůli odchytu živých norků pro potřeby záchranných chovů) objevoval jeden mink na deset evropských norků. Dnes je poměr obrácený. Také ve Španělsku v povodí Ebra (další lokalita dosud obývaná evropskými norky) se ještě vloni chytlo 16 norků, letos už jen čtyři, a o to víc bylo v pastech minků.
První pokusy s vysazováním norků evropských se proto připravují na několika estonských ostrovech, kde norci američtí nežijí nebo je lze zcela vyhubit. Na ostrově Hiiumma trvalo jejich odlovení dva roky a vloni tam bylo vysazeno prvních osm norků evropských, opatřených vysílačkami. Vyhubení minků na pevnině ovšem není tak snadné jako na ostrově, někde je to dokonce nemožné. To se týká i naší země, dnes už jsou u nás prakticky všechna vhodná místa obsazena norky americkými, takže vypouštění norků evropských vůbec nepřichází v úvahu. Jejich záchrana však není záležitostí jedné země, je to mezinárodní projekt a čím víc evropských států se na něm bude podílet, tím větší šanci norci dostanou.
Nejen u nás, ale i jinde v Evropě byli evropští norci vyhubeni v průběhu 19. a 20. století. Přesnou příčinu zoologové neznají, nejspíš šlo o souhru několika okolností. Lidé norky intenzivně lovili pro kožešinu, ničili a znečišťovali jejich životní prostředí, ale svůj podíl viny nepochybně měly i epidemie nemocí - jak samotných zvířat, tak živočichů, kterými se norci živí. Jejich definitivní zkázu pak ve 20. století završilo zakládání kožešinových farem, na nichž se choval příbuzný, ale dvakrát větší a silnější norek americký - mink ( M. vison ). Jedinci, kteří uprchli z farem, v evropské přírodě rychle zdomácněli a všude, kde se objevili, vytlačili původní druh.
DVA NORCI, KAŽDÝ JINÝ
Norek americký je téměř dvojnásobný proti norku evropskému - dospělí samci mohou vážit až 2 kg, zatímco evropský neváží ani kilogram. Samičky obou druhů jsou ještě o polovinu menší než samci. Na první pohled lze oba druhy rozlišit podle bílé kresby na čenichu - mink má bílou skvrnu pouze na dolní čelisti, u evropského druhu přechází bílé zbarvení i na horní čelist kolem nozder. Norek evropský, který se živí rybami, obojživelníky, raky či drobnými savci, je vázán na poměrně neporušené životní prostředí - čisté vodní toky s původními břehovými porosty. Norek americký je mnohem přizpůsobivější, může žít iv oblastech silně pozměněných lidskou činností.
