Na světě je hodně lidí, kteří zdolali nějakou opravdu vysokou horu. Ani fotografů přírody není málo. Ale vynést profesionální fotoaparát do osmi tisíc metrů, pořídit unikátní záběry a udělat z nich technicky dokonalé, dech beroucí umělecké fotografie, to dokáže zřejmě jediný člověk - fotografující horolezec (nebo po horách lezoucí fotograf) Ladislav Kamarád.
Na světě je hodně lidí, kteří zdolali nějakou opravdu vysokou horu. Ani fotografů přírody není málo. Ale vynést profesionální fotoaparát do osmi tisíc metrů, pořídit unikátní záběry a udělat z nich technicky dokonalé, dech beroucí umělecké fotografie, to dokáže zřejmě jediný člověk - fotografující horolezec (nebo po horách lezoucí fotograf) Ladislav Kamarád.
Používá profesionální fotoaparát Hasselblad, jehož mechanika i optika obstojí v drsných podmínkách velehor. (Přístroje stejné firmy se osvědčily i na povrchu Měsíce.) Filmy v běžných amatérských přístrojích mají políčka velká 2,4 x 3,6 cm, Ladislav Kamarád fotí na film formátu 6 x 6 cm. To mu umožňuje vytvářet skutečně velké fotografie (většinou 1,5 x 1,5 m), aniž by zvětšením utrpěla jejich kvalita. Za své práce získal mnohá ocenění, mimo jiné i 1. cenu v kategorii Příroda a životní prostředí soutěže Czech Press Photo v roce 1998. Kamarádovy fotografie nejsou výjimečné jen ojedinělostí samotných záběrů a velkým formátem, ale i pečlivostí technického zpracování. Negativy nebo diapozitivy naskenuje do počítače a s pomocí grafických programů je dále upravuje a dolaďuje. Potom je tiskne na velkoformátové tiskárně.
Dá to tak dvojnásobný "záhul" než člověku, který tam leze jenom s běžnou výbavou. Na začátku expedice táhnu třeba třicetikilový batoh. Bývá v něm až 20 kilo fototechniky. Na vlastní kopec už fotovýbavu trošku redukuju, ale i tak má 10 - 12 kg. Není však ani tak práce to nést. Spíš jde o to, že se člověk musí zastavit, vysypat to, smontovat, sundat rukavice... Snímek zabere třeba půl hodiny. Když ostatní někde lelkují nebo jedí, já musím makat. Třeba při výstupu na Gasherbrum jsem vycházel hodinu po ostatních, protože jsem si připravoval věci. Na cestě jsem je předehnal a na vrcholu jsem byl hodinu před nimi. A dolů jsem odcházel zase poslední, protože jsem pět hodin čekal na to pravé světlo.
Myslel jsem, že člověk ve velehorách musí šetřit časem. A vy klidně hodiny čekáte na světlo. Máte o to lepší fyzičku než ostatní, nebo o to větší chuť tam být?
No - jsem na tom fyzicky dost dobře, ale on je to spíš takový tah na bránu. Jsem člověk hodně řízený svojí psychikou. Když vidím smysl, tak to funguje.
Přesto - není riziko příliš velké?
Člověk se musí od všeho oprostit, na všechno se vykašlat a začít tvořit. Nesmí myslet na to, že na něho může spadnout kámen, že ho může postihnout výšková nemoc, že může zmrznout... Prostě tady těch několik hodin počkám a udělám svoji práci - za každou cenu. Musím mít sebejistotu, že se potom vrátím dolů.
Kdybych si to nemyslel, asi bych tam nelezl. Občas sice chodívám i po ledovci bez jištění, jinak bych tam nemohl fotit, ale nějak tuším, kde ty trhliny jsou. Člověk píchne hůlkou a najednou bum - otevře se před ním černá, 200 metrů hluboká studna. Takže tam různě šachuju, skáču a uhýbám.
Je v tom nedostatek pudu sebezáchovy?
To není nedostatek, naopak si myslím, že ho mám silný. Dovedu si to intuitivně propočítat. Podívám se na počasí, na sníh, a poznám, co můžu čekat. Přesto jsem několikrát utíkal před lavinou. Kdo neumí rychle reagovat, nemá v horách co dělat.
Proč vůbec fotíte? Proč nechodíte po horách jen tak a nekoukáte na tu krásu?
Když člověk chodí přírodou, vnímá jen jakousi virtuální realitu. Vyrábí si svoje představy. Říká si: "Jé, tam byly nádherný hory," ale přitom byly někde v dálce v mracích. Obdivuje pěknou skálu, ale ona je přesvícená sluncem... Fotografie je něco úplně jiného. Člověk musí mít předem v hlavě nějakou představu obrazu a v přírodě hledá její naplnění. Focením realitu vlastně přetváří. Jde o to, aby náboj, který tam člověk vidí a získá, byl schopen přenést a v posílené podobě ho dát lidem, kteří tam nejsou schopni vylézt nebo to vidět. A je jedno, jestli je to u nás, nebo někde v Himálaji. Skutečnost je roztříštěná, protože tam toho je hrozně moc. Vždycky se musí vytáhnout jenom něco. Okamžiků, kdy člověk cítí, že ta místa jsou skutečně nějak nabitá, že to tam pulzuje, těch okamžiků je hrozně málo. Záleží na člověku, který to dělá. Na stejné místo může jít deset lidí se stejnými foťáky a jejich fotky budou úplně jiné. Fotografie není zaznamenávání reality, je to jenom pomůcka. Rozhoduje autorův pohled, zpracování a doladění. Upravit diák na počítači do konečné podoby, vyčistit ho, aby byl skutečně o třídu lepší, než je standard, to je den práce. A těch dnů zas není tolik. Stalo se, že jsem třeba půl roku neměl foťák v ruce.
Pozor - slovo retuš může pro někoho znamenat, že tam přidávám kopce. Jenže já toto slovo používám ve smyslu odstranění svinstvíček a nápravy nedokonalosti procesu zpracování. Ty metody jsou čisté, není jediná fotografie, kde by bylo něco předělávaného. Nanejvýš se stane, že někde v dálce kouká láhev nebo kus papíru a já ho v počítači vymáznu. Když něco fotím, musím tam stejně pobíhat a to místo čistit, protože třeba v Jižní Americe je příroda téměř všude zaneřáděná. Tam je bordel i na těch nejvyšších místech. V Nepálu taky.
Nelákalo vás někdy fotit naopak tohle? Tu ošklivost?
Taky jsem nějaké dokumenty toho humusu udělal, ale o tom to není. Já se snažím vytvořit obraz krajiny, jaká bývala před staletími. Třeba v Mexiku to bylo velice obtížné. Najel jsem tisíce kilometrů, a nic, až najednou jsem někde objevil kus skály. Musel jsem přelézt plot, odstranit z pozadí sajrajt a pak z toho byla iluze něčeho, co tam ve skutečnosti bylo kdysi dávno.
Kam se chystáte letos?
Nevím, ale spíš někam do tropických pralesů - Venezuela nebo něco podobného. Teď už neplánuju nic dopředu, rozhodnu se na poslední chvíli. Není problém někam odjet, ale udělat to tak, abych tam vůbec s dvaceti kily foťáků mohl fungovat. Jsou to věci, které mají cenu kolem milionu. Jde o to ochránit je před zloději a bandity.
Protože všechno považují za svou památku - včetně přírodních rezervací. Malými fotoaparáty se může fotit všude, ale jakmile přístroj vypadá profesionálně, už chtějí povolení všelijakých ministerstev a podobně. Oni se bojí, aby z toho někdo nedělal třeba pohlednice. Je to úplná šílenost - proč člověk nesmí fotit přírodu? Třeba v Mexiku mě nepustili na jedinou památku, nedostal jsem se ani do pralesa. Všechno je zničené, vymýcené a obehnané plotem. Když jsem prolezl nějakou dírou, během pěti minut u mě byl policajt s vysílačkou a samopalem a "vypadni, vypadni, tady nemáš co dělat!"
Průšvih. Celou budoucnost vidím jako naprostý průšvih. Se světem, v němž se dává absolutní přednost penězům, to jde z kopce. Dokud byly přírodní národy v rovnováze samy se sebou, tak s nimi člověk vycházel bez problémů. To jsem tak trochu poznal v roce 1989 v Nepálu, když jsme se dostali do zakázaných, a tedy turisty nenavštěvovaných míst. Ale tam, kde to je zkažené, kde lidé vědí, že můžou mít televizi a auto, tam úplně zblbnou, přestanou se starat o ta svoje políčka a propadnou alkoholu nebo vydělávání peněz. Pak už to je spirála. Lidi, kteří dřív byli úplně v pohodě, najednou vytáhnou nůž a jdou loupit. Proto se teď snažím dostat do zbytku nějaké divočiny. Tam, kde to ještě aspoň trošku jde.
NA SÍTI a zemí
Fotografie Ladislava Kamaráda si můžete prohlédnout i na jeho internetových stránkách www.horolezec.cz .
