Zpěv v hlubinách

Keporkak dlouhoploutvý ( Megaptera novaeangliae ) patří mezi největší velryby vůbec, do čeledi plejtvákovitých ( Balaenopteridae ). Tyto až 18 m dlouhé velryby se vyznačují mohutnou hlavou se širokou tlamou vybavenou množstvím kostic, s jejichž pomocí oddělují vodu od potravy. Obývají prakticky celý světový oceán, v němž migrují tisíce kilometrů od chladných arktických či antarktických moří, v nichž nalézají dostatek potravy, do mělkých teplých vod subtropických oblastí, kde se nejčastěji páří a rodí mláďata.
Latinské jméno Megaptera lze doslova přeložit jako "velkokřídlý", a keporkak ho dostal zcela právem: jeho hrudní ploutve - přeměněné přední končetiny - mohou měřit až pět metrů. Když keporkak vyskočí nad hladinu s ploutvemi široce roztaženými, opravdu vypadá, jako by se chystal vzlétnout...

Písně z hlubin

Voda je mnohem dokonalejším vodičem zvukových vln než vzduch, není proto důvod, proč by mezi sebou kytovci, stejně jako většina ostatních savců, nemohli komunikovat hlasem. Delfíni se dorozumívají zvláštními cvakavými zvuky, které lze jen těžko označit za zpěv. Zato písně keporkaků znějí jako hudba z vesmíru. Burácejí a hřmí, zaznívají z nich táhlé vzdechy střídané s chvějivými a kvílivými tóny, jednotlivé sloky se opakují, prolínají navzájem.
Písně nejsou stejné - jinak zpívají keporkaci z Tichého oceánu a jinak zvířata obývající Atlantský oceán, jiné písně znají severní populace a jiné zase populace z jižních moří. Ale ani jednotlivá zvířata nezpívají stále stejně. Rok od roku své písně lehce obměňují, přidávají nové motivy, nové sloky. Znalci písně keporkaků dokonale rozlišují a podle nahrávky jsou často schopni určit, z jaké skupiny zvíře pochází.

Kulturní revoluce ve zpěvu
Pozoruhodný jev, který by se dal nazvat téměř kulturní revolucí ve velrybím zpěvu, zaznamenali vědci v devadesátých letech v mořích kolem Nového Zélandu, Polynésie a Austrálie. Prakticky až do roku 1995 zpívali všichni zdejší keporkaci stejně. V roce 1995 se objevilo v severní i jižní (v té méně) populaci několik zvířat, jejichž zpěv se zcela odlišoval od ostatních. Ale o rok později došlo doslova k převratu - novou píseň zpívali téměř všichni keporkaci z jihu, jen pár jedinců se přidrželo té původní a několik zvířat pak zazpívalo směs původních a nových motivů a slok. Zato na severu, kde změna zdánlivě započala, zpívalo postaru ještě plných 60 % keporkaků a také zde bylo mnohem víc zvířat, která oba nápěvy zkombinovala. O rok později vymizel původní zpěv docela - novou píseň si přisvojily úplně všechny zdejší velryby.

Proč zpívají?

Vědci zkoumají písně keporkaků již dlouhé roky. A protože jde o mírumilovná a přátelská zvířata, která dávají přednost mělkým mořím a ze všech velryb se také nejčastěji ukazují na povrchu, vědí o nich mnohé podrobnosti. Ta nejzákladnější otázka přesto zůstává stále nezodpovězena. Proč vlastně velryby zpívají? Různé podmořské nahrávky, filmové záznamy i pečlivě vedená pozorování dokázaly, že zpívají pouze samci (samice nejsou němé, k hlasové komunikaci však používají jinou škálu zvuků). Ale teorie, že svým zpěvem lákají do své blízkosti samice, neobstála. Prakticky 75 % keporkaků, které zpěv říjného samce přivábí, jsou totiž opět samci, kteří pak mlčky doprovázejí zpívajícího druha na jeho cestě za samicemi.
Hádanka, kterou se zoologové marně snaží rozlousknout. Zatím dospěli ke třem možným řešením. Mlčenlivý doprovod dalších samců možná natolik rozptyluje samici, že to umožňuje hlavnímu samci nenápadně se přitočit do její blízkosti. Není však vyloučeno, že je zpěv opravdu určen samicím, ale přitahuje další samce - soupeře -, kteří doufají, že původního pána vytlačí a sami se dostanou k přilákaným samicím (počet říjných samců totiž převyšuje počet samic ochotných k páření). A nebo jde o trik přírody, která tímto zajišťuje optimální výběr: více navzájem si konkurujících samců znamená větší šanci na to, že své geny bude dál předávat opravdu ten nejlepší.

Žádná něha, ale boj!

Chování keporkaků v blízkosti samic však naznačuje i jiné možnosti. Někteří vědci uvažují, zda písně keporkaků nejsou vlastně jen obdobou impozantních jeleních parohů, jimiž samci demonstrují svou fyzickou kondici a dokazují, že oni jsou těmi nejvhodnějšími a nejperspektivnějšími partnery. Zda jejich zpěv vlastně jen neoznamuje okolí: "Jsem velký a divoký, připravený řvát..." Velryby totiž nejsou žádní něžní a mírumilovní obři, pocházejí z předchůdců kopytníků, a srovnáme-li jejich chování s typickým soutěživým chováním samců dnešních kopytníků, najdeme zde překvapivou shodu.
V blízkosti samice se samci předhánějí, plavou těsně pod hladinou, hlavou zvednutou vysoko nad ni mocně víří vodu a polykají ji, aby nafoukli mohutný hrdelní vak a vypadali tak větší. Úplně stejně, jako to dělají savci, když ježí chlupy na hřbetě a staví se k soupeři bokem. Vypouštěním matoucích oblaků bublin keporkaci odstrašují soupeře, odstrkují je vytrčenými hrudními ploutvemi a tlučou mohutným ocasem. Pod vodou do sebe navzájem vrážejí, až mají mnozí zkrvavené ocasní ploutve a nosy a hluboké šrámy na hlavách a po těle od toho, jak se navzájem poškrábali schránkami svijonožců žijících na jejich tělech.