Vzácnější než pandy

V etiopských horách Simien a Bale žije nejvzácnější psovitá šelma světa - vlček etiopský . Těchto zvířat zbývá méně než 500 , jsou tedy vzácnější než velké pandy či tygři. Ale většina lidí o nich téměř neví - dlouhonozí červení vlci zůstali zapomenuti : neobjevují se jako pandy či tygři v populárních pořadech, nepíše se o nich v knihách...

Nepřístupný horský kraj obklopený rašeliništi a ledovci je domovem podivné psovité šelmy, kterou zoologové dlouho nemohli nikam zařadit. Hlavou a zbarvením připomíná lišku, dlouhé končetiny, krátký ocas, lehce šikmé oči a chování jsou vlčí. Liška na vysokých nohách? Nebo snad šakal? Zoologové nazývali toto půvabné stvoření různými jmény: habešská liška, etiopský šakal, simienská liška (podle etiopského pohoří Simien, kde byla tato šelma poprvé pozorována) či simienský šakal. Oromští venkované jí říkají ky kebero , což znamená červený šakal.
Teprve moderní metody založené na srovnávání DNK (genetického kódu) zařadily toto zvíře do přímého příbuzenstva vlků: vlček etiopský ( Canis simensis ) má předky společné s vlkem šedým - během poslední doby ledové, tj. přibližně před 12 tisíci lety, přešli tito "pravlci" ze západní Evropy a dnešního Ruska do Afriky. Když doba ledová pominula, zůstali zde uvězněni na malém izolovaném území etiopských hor.

SAMOTÁŘŠTÍ LOVCI

Etiopští vlčci žijí ve velmi extrémních podmínkách, jejich domovem jsou vysoké hory, v nichž se pohybují v nadmořských výškách kolem 4000 m n. m. V tak vysokých horách je i v Africe poměrně nevlídno - náhorní planiny v horách Simien a Bale připomínají spíš drsné skotské pláně: jsou zde rozsáhlá vřesoviště, kamenité pouště, jezera. Kraj chudý na vegetaci neoplývá ani bohatstvím živočichů, aby se zde uživily smečky poměrně velkých šelem, musely se podmínkám přizpůsobit a vyvinout některé neobvyklé způsoby chování. Především, podobně jako u polárních vlků obývajících nehostinné polární pustiny, se i u vlčků etiopských rozmnožuje jen dominantní pár, ale o mláďata (ve vrhu bývá jedno až tři) pak pečují všichni členové smečky - střeží je a přinášejí jim potravu. Pokud by se mláďata narodila více samicím, hrozilo by nebezpečí, že skrovné zdroje potravy nestačí na jejich uživení - a hladověla by všechna. Takto je jisté, že se mláďatům dostane té nejlepší péče a že pro ně vždy bude dostatek potravy.
Členové smečky se dobře znají, jen málokdy se však krajem pohybují společně. Neuživili by se tak totiž. Setkávají se proto jen ráno, kdy se všichni navzájem pozdraví, zkontrolují hranice svého teritoria, které pečlivě střeží před sousedními smečkami, a pak se na celý den rozejdou na osamělý lov. Vlčci totiž neloví velkou kořist, při jejímž nadhánění by museli spolupracovat, jejich hlavní potravou jsou drobní hlodavci, které je naopak výhodnější lovit samostatně. Rozptyl šelem v krajině pak má i další význam - nemůže dojít k tomu, že by v určitém místě úplně vyhubily svou kořist a připravily se tak o zdroj potravy.

PSI VERSU S VLČCI

V letech 1990 - 95 klesly stavy vlčků etiopských o 70 %, druh se tak ocitl na pokraji vyhubení. Hlavní vinu na tom nese, jako v řadě jiných případů, člověk, ale tak trochu nepřímo. Kromě úbytku životního prostředí (přeměny horských plání v pastviny) totiž vlčky nejvíc ohrožují psi, kteří člověka doprovázejí.
Místní pastevci chovají psy proto, aby chránili jejich stáda před hyenami. Jenže psi občas utečou a zdivočí, navíc se k nim lidé nechovají příliš laskavě - převládají zde muslimové, kteří považují psa za nečisté zvíře, jehož se nesmějí dotýkat. Není proto divu, že se mezi zdivočelými domácími psy šíří vzteklina a další nebezpečné nemoci, které jsou, jak se ukázalo, přenosné i na vlčky. A právě vzteklina a další psí choroby tak katastrofálně zdecimovaly jejich stavy.
Tým vědců proto v první řadě zavedl očkování psů proti vzteklině - spolu s osvětou místních oromských obyvatel to přineslo velmi příznivé výsledky - očkování pomohlo psům i vlčkům. Vzápětí se však objevil jiný problém: psi se s vlčky plodně kříží. A ohrožení jejich genetické čistoty je stejně vážné jako ohrožení nemocemi - vlčky lze vyhubit i po genetické linii, v populaci převládnou domácí psi. Tady existuje jediné řešení - zoologové bojující za přežití vlčků musí přesvědčit místní obyvatele, že je nutné psy kastrovat.
Dnes už je jisté, že snahy zoologů nesou ovoce - počty vlčků stoupají, přírodovědci však ve svém úsilí nepolevují. Dokud se populace vlčků nezdvojnásobí, nepovažují je za zachráněné.

__________________

ZÁZRAK

Jméno vlček nepřehání - zatímco vlk může mít až 80 kg (největší poddruhy), vlček váží kolem 15 kg a není o mnoho větší než liška. V pohoří Bale jich v současné době žije asi 250, v Arsi a Simienských horách zbývá podle odhadu vědců 50 až 100 jedinců. Několik roztroušených smeček čítajících sotva desítku zvířat pak obývá pohoří na severu Etiopie. Vědci považují jejich přežití za zázrak - tak malé a izolované populace (v tomto případě jde navíc o endemit, druh, který jinde nežije) jsou nesmírně zranitelné a i nepatrný nepříznivý vliv znamená jejich definitivní vyhubení.

____________________

ODCHOV V ZAJETÍ

Etiopská vláda naštěstí povoluje vývoz vlčků přes hranice země. Jako většina psovitých šelem se i vlčci poměrně snadno množí v zajetí - zoologové této skutečnosti využívají k zachování genetického fondu druhu. I kdyby se nějakým nedopatřením stalo, že v přírodě vlčci vyhynou, skupiny chované v zajetí zabrání jejich definitivnímu vyhubení. V zajetí odchovaní jedinci navrácení do přírody mohou navíc v budoucnu posílit divoké populace.