Co je to vlastně domácí zvíře? Mnohá zvířata žijí v trvalém svazku s člověkem, a přesto je za domácí považovat nemůžeme. Těmi jsou pouze ta, která jsou zcela závislá na péči člověka: člověk se o ně stará, zabezpečuje jim vhodné životní podmínky, dostatek potravy, ale také řídí jejich rozmnožování, ovlivňuje a mění jejich vlastnosti a vzhled... Domácí zvířata se proto od svých divokých předků liší především svým genetickým vybavením - obvykle už jde o zcela jiný druh.
Domácí zvířata dnešních dnů
Je těžké udělat nějakou přesnou hranici mezi zvířaty, která člověk chová jen pro své potěšení, a zvířaty tzv. hospodářskými, která mu přinášejí nějaký užitek. Záleží na oblasti, plemeni a mnoha dalších okolnostech. Pro někoho je králík zvíře užitkové, pro jiného domácí mazlíček. U nás se morčata chovají jako laboratorní zvířata nebo domácí mazlíčci, indiáni je ale chovali pro maso. V Číně jedí psí maso a činí jejich kožešiny, v Indii jsme za barbary zase my, Evropané, neboť zabíjíme a jíme krávy, jejich posvátná zvířata...
Druhové zastoupení domácích zvířat v určitých oblastech navazuje na původní faunu - zdomácnělo zde některé z místních zvířat: v Jižní Americe je rozšířený chov lam, v Tibetu by se horalé neobešli bez domácích jaků, severské národy kočují se stády domácích sobů, pouštní krajiny křižují domácí velbloudi... Ale většina domácích zvířat sice zdomácněla v určité omezené oblasti, lidé je však při svém stěhování brali s sebou a rozšířili do celého světa. Dnes už víme, že jejich šíření do nových oblastí nebylo vždy správné.
Domácí zvířata, která člověk stěhoval do nového prostředí, totiž často nebyla přizpůsobena místním podmínkám a naopak místní podmínky neumožňovaly jejich chov plně rozvinout. Člověk proto vyšlechtil nová plemena, kterým změněné podmínky tolik nevadily, a přírodu přizpůsobil: např. vykácel či vypálil pralesy, buš apod., aby získal pastviny pro svá stáda domácího skotu. Místní zvířena musela ustoupit. Obrovská stáda dobytka nahradila na severoamerických prériích stáda bizonů, stáda merinových ovcí v australském vnitrozemí okrajují životní prostředí klokanů a dalších býložravých vačnatců, domácí skot vytlačuje zebry a antilopy z africké savany a od napajedel...
Jak dál?
Jíst ovšem člověk musí a lovem se dnes neuživí. Je proto nutné najít nějaký kompromis. Farmáři se o to pokoušejí už delší dobu, neboť zjistili, že dovezená domácí zvířata, např. skot, snadno podléhají různým místním onemocněním, vůči kterým jsou původní druhy odolné. Skot má také mnohem vyšší nároky na ochranu před nepřízní počasí či na kvalitu krmiva - i to farmáře něco stojí.
Poprvé se o řešení pokusili severoameričtí farmáři, kteří zkřížili domácí skot s bizonem. Vzniklo velmi odolné zvíře, bohužel se neujalo, neboť kříženci byli neplodní. Určitou cestu to ovšem ukázalo - dnes se na mnoha místech začínají chovat místo masných plemen skotu bizoni. V Africe zase bylo podniknuto několik pokusů o zdomácnění velkých druhů antilop (pokusně se chová např. kudu), nakonec se však pro farmářský velkochov osvědčilo zvíře zcela jiné - pštros.
Tento obrovský pták, který je zde původní, a tudíž dokonale přizpůsobený, dává nejen značné množství velmi kvalitního netučného masa, ale poskytuje i vejce a kůži. Přitom se na rozdíl od skotu, který může mít jedno mládě do roka, daleko rychleji množí. Podobné pokusy už se rozbíhají i v Jižní Americe a Austrálii s místními menšími druhy pštrosů - jihoameričtí farmáři začínají chovat nanduy, Australané pštrosy emu. Celá řada pštrosích farem prosperuje už i v Evropě, a začínají vznikat dokonce i u nás.
Ukázkový příklad špatného přístupu člověka k přírodě je Austrálie. Vysazení mnoha nepůvodních druhů - ať už divokých (králíci, ropuchy agy) nebo domácích, které zdivočely (psi, dromedáři), těžce poškodilo zdejší unikátní faunu. A když k tomu přičteme obrovská stáda ovcí, nelze se divit, že většina původních druhů patří mezi ohrožené. Přesto se i tady začínají objevovat první pokusy o změnu. Velké býložravé savce v australských stepích zastupují velcí klokani. Zatímco dřív je farmáři bez milosti vybíjeli (neboť konkurovali jejich ovcím) a nechávali bez užitku ležet, dnes se ukazuje, že si na nich může pochutnat i ten nejvybíravější labužník. Klokaní maso je zdravé, netučné, vyhovuje zásadám zdravé výživy. A zatímco chov ovcí, skotu nebo prasat je finančně náročný a pro australskou přírodu škodlivý, klokani, kteří jsou zde doma, nevyžadují žádnou péči. Po klokaním mase začíná být podobně jako po mase pštrosím poptávka po celém světě, není proto vyloučeno, že klokani časem nahradí v ohradách farmářů skot či ovce a začnou se chovat ve velkém.
PŘEDCHŮDCI DOMÁCÍCH ZVÍŘAT
Člověk zpočátku choval pouze ochočená divoká zvířata - zaměřil se přirozeně na taková, která mu poskytovala nějaký užitek. Držel proto v zajetí hlavně gazely a antilopy a - překvapivě - medvědy. Žádné z těchto zvířat nezdomácnělo, medvědi proto, že jsou vlastně potravní konkurenti člověka a užitek z nich nenahradí spotřebu. Proč ale nezdomácněly antilopy, to je otázka, přesto nám tyto dávné "pokusy" mohou být určitým vodítkem - když mohli tato zvířata chovat naši prapředkové, nedokázali bychom to také? Nešlo by jimi nahradit na některých místech současná stáda méně odolného nepůvodního skotu? Zatím existující pokusné chovy naznačují, že by to možné bylo.
NESTYDÍME SE JÍST OHROŽENÉ KLOKANY?
Někteří lidé mají k lovu klokanů výhrady - jde přece o ohrožená zvířata. Pravda je trochu jinde, v Austrálii dnes žije přibližně padesát druhů klokanů, z nichž mnozí jsou skutečně kriticky ohrožení. Ale na maso se loví pouhých pět velkých stepních druhů, které mezi ty ohrožené nepatří - podle nejnovějších odhadů jich dnes žije v Austrálii přibližně 40 milionů. Je pochopitelné, že nekontrolovaný lov může během několika málo let celou situaci zásadně změnit - ale stane-li se klokan "domácím" zvířetem, budou mít jeho divocí bratři vyhráno.
