Svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, o tom není pochyb. Ale stejně tak barevný , voňavý a na dosah může být s krosnou na zádech a mnoha kilometry v nohách. Nevěříte? Pojďte s námi.
Svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, o tom není pochyb. Ale stejně tak barevný , voňavý a na dosah může být s krosnou na zádech a mnoha kilometry v nohách. Nevěříte? Pojďte s námi.
Sotva se jarní příroda zazelenala, zlákalo nás to na vandr. Samo sebou je lepší - už kvůli zážitkům - když vás vyrazí do přírody víc, ale my jsme nenašli jediného odvážlivce, který by chtěl dobrovolně umrznout pod širákem. Co naplat. A tak jsme naslepo zapíchli prst do mapy Českého ráje (kde jinde důstojněji pokřtít novou sezonu) a vlakem jsme se vydali rovnou do jeho srdce s cílem dobýt zříceninu Trosky.
První noc na zalesněné skalnaté plošině u zámku Hrubá Skála na Turnovsku byla krušná, na vlastní (husí) kůži jsme pochopili pochybnosti zimomřivých kamarádů. Záhy jsme ale zapomněli. Tzv. Zlatá stezka Českého ráje nás celý den vedla po červené značce ke zřícenině. Putovali jsme vlastně po pradávném mořském dně, jehož existenci připomínaly už jen obří pískovcové balvany všude kolem. Pěší pochod jsme brzy ocenili, i když bagáž táhla k zemi a dobré tři kilometry jsme si šlápli do pořádného stoupáku. Ale jen tak jsme mohli objevit břízu rostoucí z vrby, vyfotit babočku na jehličí a posbírat podběl na čaj. Na kole bychom sice projeli delší trasu, ale o tyto střípky bychom nejspíš zůstali ochuzeni.
HRAD NA SOPCE
Za soumraku jsme se doplazili serpentinou k Troskám. Přivítala nás zavřená vrata, ale i výhled od nich stál za to. Jako na dlani jsme měli celé údolí, kterým jsme se přes den trmáceli, a co víc: obdivuhodný výhled na Krkonoše, ještědský vysílač - a jako bonus za výšlap růžový opar nad sto kilometrů vzdálenou Prahou! Namlsalo nás to tak, že jsme se rozhodli vyhledat nocleh někde poblíž a počkat do druhého dne na výhled z Panny, té vyšší věže Trosek.
Nikam daleko se nám nechtělo, ale spát pod reflektory, které zříceninu za tmy nasvěcují, taky ne. Takže kam? V nejbližším lese už kdosi bydlel a vytrvale bubnoval a halekal. Všude dál jen soukromé pozemky. Už jsme byli smířeni s tím, že přespíme přímo před branami a ráno se necháme zašlápnout prvními návštěvníky, když jsme za křovím u cesty objevili jabloňový sad. Na ráno pod Troskami hned tak nezapomeneme. Ze spacáků nás vyhnal rozkohoutěný kohout a rozhled ze zpustlého hradu, postaveného na třetihorní sopce, byl jak z letadla. Není divu, že ho v době husitské tři roky marně obléhali.
* * *
Z PETŘINA NOTESU
Neznámou krajinou, s nocí v patách, míříme za noclehem. Tma přišla nečekaně rychle. Ještě poslední domek spící vesnice, a odbočujeme k naší ložnici, mezi borovice a buky. Kotlina v zajetí skal nevypadá příliš bezpečně, tak se drápeme úbočím výš, na samý vršíček jedné z mohutných skalních hor. Po čtyřech a s rukama šmátrajícíma po záchytných kmíncích. A vida, máme štěstí. Vítá nás útulný palouk, takové skalní podkroví s korunou stromů místo střechy. Usteleme si v dolíku s měkoučkou matrací z bukového listí: rozložíme plachtu, vklouzneme do spacáků a krosny přitáhneme pod hlavu. K ránu mě obrazí chlad. Celsiové dobývají nulu. Navlékám třetí ponožky a kuklím se do spacáku až po vlasy. Moc to nezabírá. Zatímco Míla snáší zimu div ne jako Eskymák, já se klepu až do svítání. Ale odměna je štědrá. Probouzí nás datel-doktor a přímo nad hlavami v korunách borovic hrají na honičku dvě zrzavé veverky. Zkrátka český ráj..
