Bílé zlato

Před druhou světovou válkou to vypadalo, že přírodnímu kaučuku odzvonilo. Když byl po roce 1930 syntetizován kaučuk z ropy, prudce začala stoupat jeho spotřeba a již kolem roku 1940 představovala asi 80 % celosvětové spotřeby. Jeho výroba byla mnohem levnější než náročný a mnohdy velice nebezpečný sběr přírodního latexu v tropických pralesích. Posléze se ukázalo, že mnohé vlastnosti přírodního kaučuku nelze deriváty ropy nahradit, a v některých průmyslových oblastech se výrobci vrátili k přírodní látce. Je používána při výrobě dílů do rychlovlaků TGV, traktorů, automobilů, v letectví, lékařství atd. Ostatně vývoj spotřeby přírodního i umělého kaučuku si můžete prohlédnout na obrázku. Předpokládá se, že do roku 2000 bude spotřeba přírodního kaučuku představovat asi 40 %. Dnes se získává přírodní kaučuk podobnými postupy jako dříve. Kůra po obvodu kmenu kaučukovníku se nařízne v šikmém směru a míza (což je vlastně surový kaučuk čili latex), kterou strom roní, stéká do zavěšené nádobky. Míza na vzduchu rychle tuhne, a tak je nezbytné každý den obcházet stromy a řezy obnovovat. Jakmile se řez pročistí, bílá míza se ihned objeví a v překvapivém množství stéká do nádobky (někdy jen do skořápky od kokosového ořechu). Kaučukovníky jsou dnes obvykle vysazené na rozlehlých plantážích a dobrodruzi se za nimi nemusí plahočit neprostupnými pralesy, plnými jedovatých hadů, nebezpečného hmyzu a divochů. 94 % produkce přírodního latexu se získává na plantážích v jižní Asii (znamená to ročně asi šest milionů tun), zbytek v centrální Africe a tropické Americe.