Milá Bibi,
rozhodla jsem se, že ti napíšu, protože jsem se právě naštvala na rodiče. Pořád mi říkají, že musím být rozumná a že mám na všechno v životě čas. Ale kdo má pořád čekat, až ten "pravý" čas přijde? A kdy to vůbec bude? Tak třeba teď před chvilkou. Šla jsem za tátou, jestli bych si mohla na Silvestra pozvat nějaké kamarády a kamarádky. Nejdřív se mě táta zeptal, proč zrovna já chci zvát nějaké kamarády, proč si je k sobě domů nepozve někdo jiný? On snad vůbec nechápe, že na tom není nic špatného! Jednou je pozvu já, podruhé někdo jiný. Chtěla jsem uspořádat nejlepší party století a jemu je to úplně jedno. Nakonec jsem se s ním pohádala (jako vždycky) a on mi sdělil, že když jsem tak hubatá, žádná party nebude. Táta mě pořádně štve, ale nemůžu s tím asi nic dělat.
Jana, 13 let
Milá Jano, myslím, že s tátou ses pohádala tak trošku zbytečně. Píšeš, že to tak končí vždycky. Zkus si promyslet, jestli bys hádce nemohla nějak předejít. Myslím, že se váš rozhovor odehrává pokaždé podle stejného scénáře. Ty něco chceš, jdeš se otce zeptat a už předem víš, že se neshodnete. Představ si, že by se poslední situace opakovala ještě jednou. Když se tě táta zeptal, proč s kamarády nejdete k někomu jinému, hned ses rozzlobila. Měla jsi mu spíš v klidu vysvětlit, že o tu party moc stojíš, že neuděláte nepořádek, všechno připravíš i uklidíš, že jsou to kluci a holky, které přece zná. Až se příště půjdeš na něco zeptat, všechno si nech předtím projít hlavou. Připrav si jednotlivé body, o kterých chceš s tátou mluvit a snaž se jich při rozhovoru držet. Každý z nás se učí jednat s druhými lidmi celý život. Věřím, že ty to s rodiči dokážeš. Bibi
