Základní zákon života zní: buďte sobečtí, usilujte jen o vlastní prospěch! Mezi živočichy přesto není nouze o dobré skutky. Rodiče se starají o své potomky, společensky žijící zvířata vzájemně spolupracují, výjimkou není ani sebeobětování ve prospěch ostatních.
Základní zákon života zní: buďte sobečtí, usilujte jen o vlastní prospěch! Mezi živočichy přesto není nouze o dobré skutky. Rodiče se starají o své potomky, společensky žijící zvířata vzájemně spolupracují, výjimkou není ani sebeobětování ve prospěch ostatních.
JSOU V TOM NEVINNĚ
V první řadě není pravda, že by se zvířata chovala sobecky z vlastní vůle. Nemohou se vědomě rozhodnout pro konání dobrých skutků, nemají na výběr. Jejich chování je z velké části ovládáno instinkty a podmíněno vrozenou genetickou výbavou. Co byste si pomysleli o krůtě, která zabila všechna svoje mláďata? Jistě něco o krutosti, hlouposti a nedostatku citu. Rakouský zoolog Wolfgang Schleidt takovou krůtu měl. Zjistil, že krůty chrání své mladé tak, že útočí na vše, co se v blízkosti hnízda hýbe, pokud to nevydává zvuk krůtích mláďat. Tak jim velí jejich přirozenost. Motiv hromadné vraždy byl děsivě prostý - nebohá matka byla hluchá a vlastní mláďata považovala za vetřelce. Na tomto příkladu je vidět, že zvířata nemůžeme soudit podle měřítek lidské morálky. Nebylo by to vůči nim spravedlivé. Slovo "sobectví" by proto správně mělo být v celém textu v uvozovkách.
JÁ NA BRÁCHU, BRÁCHA NA MĚ
Sobectví se projevuje různě. V přírodě bychom samozřejmě našli řadu příkladů zneužívání druhých, bezohlednosti, okrádání, nelítostných soubojů a hašteření. Neméně často se ale setkáváme se vzájemnou pomocí, a to hlavně mezi příbuznými. Ačkoli to zdánlivě nemá logiku, i k takovému chování zvířata vedou sobecké zájmy. Děti při narození získávají polovinu genů od otce, polovinu od matky. Stejně tak sourozenci mají 50 % genů společných. A právě geny jsou tím, oč tu běží. Když jedinec zemře, kopie jeho genů žijí dál v tělech příbuzných. Zvířata proto usilují nejen o vlastní prospěch, ale i o prospěch rodiny. Zvyšují tak šance svých genů na existenci v dalších a dalších generacích stále se větvícího příbuzenstva. Rodiče živí a chrání svá ještě zranitelná mláďata, často si pomáhají i sourozenci. Například mladí ptáci mnoha druhů se spolu s rodiči starají o své mladší sourozence a teprve v dalším roce zahnízdí sami. Je to pro ně výhodné - kdyby se o hnízdění pokusili okamžitě, nemuseli by kvůli nezkušenosti uhájit své teritorium nebo sehnat dostatek potravy. Raději proto pomohou svým genům v tělech sourozenců a až potom se soustředí na vychování vlastního potomstva.
SPOJENÝMI SILAMI
Vzájemná spolupráce kvete i mezi nepříbuznými jedinci. Často je totiž pro zvířata výhodnější spojit síly než se rvát se životem na vlastní pěst. Každé ze zúčastněných zvířat se chová sobecky, ale výsledek je příznivý pro všechny. Drobné ryby se sdružují do obrovských hejn a býložraví savci do stád, v nichž jsou bezpečnější před predátory. Rackové loví ve skupinách, přičemž výzkumy prokázaly, že každý jednotlivý pták je ve skupině úspěšnější, než kdyby lovil samostatně. Mnozí ptáci (např. rorýsi nebo mlynaříci) se za chladného počasí přitisknou jeden k druhému a vzájemně se zahřívají. Podobných příkladů bychom našli nepočítaně. Pro úplnost je třeba dodat, že život ve skupině přece jenom nebývá úplně harmonický. Zájmy jednotlivých zvířat se sice zčásti doplňují, v mnoha ohledech však jdou proti sobě. Tak třeba při zmíněném napadení stáda nebo hejna nepřítelem jsou samozřejmě nejvíce ohrožena zvířata na jeho okraji. Každý se proto snaží ukrýt v bezpečí mezi ostatními a dělá vše pro to, aby černý Petr zbyl na někoho jiného. (Trochu složitější je situace u druhů, které vytvářejí určitou hierarchii a celé stádo např. přednostně chrání mláďata.)
DNES JÁ, ZÍTRA TY
Prospěch z pomoci druhým nemusí přijít okamžitě. Upír obecný ( Desmodus rotundus) žije ve skupinách a živí se sáním krve. (Nepropadejte panice - nejde o upíra z filmových hororů. Parazituje nejčastěji na hospodářských zvířatech. Navíc se jedná o americký druh. U nás žijí pouze jeho příbuzní - netopýři a vrápenci.) Stává se, že se některému ze členů skupiny nepodaří třeba dvě noci za sebou najít vhodnou oběť. Ostatní členové skupiny svého hladového kamaráda ochotně nakrmí, i když se nejedná o blízkého příbuzného a žádná odměna za takovou dobročinnost bezprostředně nenásleduje. Pokud se však do podobně nezáviděníhodné situace v budoucnu dostane dnešní dárce, zachráněný upír mu pomoc oplatí. V dlouhodobějším časovém horizontu se tak vzájemná pomoc vyplatí všem. Vstřícné chování odměňované až po delší době se vyvinulo pouze u druhů žijících v malých skupinách, v nichž se jednotlivá zvířata navzájem znají a pamatují si, jak se kdo v minulosti zachoval. (Jinak by se rychle objevili podvodníci, kteří by využívali pomoci ostatních, ale neopláceli by ji.)
PLNO ZÁHAD
Jihoafrická šelmička surikata (Suricata suricatta ) bývala vždy dávána za příklad zvířete, u něhož je vzájemná spolupráce velmi propracovaná. Žije totiž v koloniích, v nichž se jednotlivá zvířata střídají na stráži - stojí na zadních a pohledem pátrají po okolí, neobjeví-li se nablízku nebezpečí. Jenomže výsledky výzkumu z pouště Kalahari naznačují, že surikaty jednoduše hlídají samy sebe, a to tehdy, nemají-li zrovna plnou hlavu starostí se sháněním potravy. Jejich chování nemá co dělat s pomocí příbuzným ani se vzájemnou spoluprací. Fakt, že je hlídání výhodné i pro ostatní, je jen vedlejším důsledkem, nikoli příčinou. Určit, proč se vlastně zvířata chovají tak, jak se chovají, nebývá většinou vůbec jednoduché. Většinou vedle sebe existuje hned několik hypotéz vysvětlujících, co zvířata k jejich mnohdy na první pohled nepochopitelným činům vede. Všechna vysvětlení nějakým způsobem vycházejí z toho, že prvotním motivem jakéhokoli jednání je zájem na přežití vlastních genů. To naštěstí nic nemění na skutečnosti, že se "zvířecí sobci" často chovají velmi nesobecky.
* * * * * * * * * * * *
OBĚŤ VE VLASTNÍM ZÁJMU
Spolupráce mezi příbuznými je nejvýraznější u zástupců blanokřídlého hmyzu vytvářejících tzv. hmyzí státy. Jednotlivci věnují veškeré úsilí rozvoji své velké rodiny. Včelí dělnice nebo vojáci mravenců nemají dokonce ani vlastní potomstvo. Díky zvláštnímu způsobu rozmnožování jsou dělnice mezi sebou příbuzné víc, než by byly svým potomkům. Plození proto přenechávají královně a plně se věnují shánění potravy, péči o úl a jeho obraně, často i za cenu vlastního života. Tímto způsobem si (sobecky) zajistí co největší rozšíření kopií vlastních genů (v tělech svých sester).
