Plyn je palivem 21. století. I když začal být využíván dříve než elektřina či ropa, teprve poměrně nedávno došlo k jeho masovému rozšíření. Většina domácností u nás už přešla výhradně na zemní plyn. Pojďme se podívat, jak se plyn získává a jak se dostane až k nám domů.
Na území České republiky žádný významný zdroj zemního plynu není, proto se plyn musí "dovážet" ze zahraničí. Dopravuje se i několik tisíc kilometrů dlouhými plynovody. Zemní plyn se dělí podle svého původu na naftový a karbonový. Oba tyto druhy plynu jsou organického původu. Při vytváření ropy či uhlí přeměnou živočišných a rostlinných zbytků se pod zemí uvolňoval plyn, který se zde postupně hromadil.
TĚŽBA
Naftový zemní plyn pochází z nalezišť ropy. Bývá uložen pod povrchem země v pórovitých horninách uzavřených nepropustnými horninami. Vyplňuje dutiny nad vrstvami ropy či vody, odkud se odčerpává cílenými vrty. Do střední Evropy se naftový zemní plyn dováží hlavně z Ruska a severní Afriky, významné naleziště je ale například také v Holandsku či v Severním moři. Karbonový zemní plyn se vyskytuje v ložiscích černého uhlí. Není zdaleka tak častý jako naftový zemní plyn a získává se dvojím způsobem. Častěji jako vedlejší produkt při těžbě uhlí, kdy se uvolňuje a zůstává ve vyrubaných prostorech, odkud se z bezpečnostních důvodů odsává, ale těží se také cílenými vrty.
ÚPRAVA PLYNU
Zemní plyn se po vytěžení musí nejprve vyčistit. U surového zemního plynu musí být upraveno vysoké množství uhlovodíků a sirných látek. Plyn může být také příliš vlhký. Voda se pak usazuje ve ventilech či trubkách plynovodu a může způsobovat korozi. Surový zemní plyn také obsahuje prach. Proto se plyn po těžbě suší a filtruje.
PŘEPRAVA
Zemní plyn se po souši přepravuje potrubím, po moři zpravidla ve zkapalněném stavu tankery. Ovšem ani podmořské plynovody nejsou výjimkou. Tankery se využívají hlavně k přepravě plynu na delší vzdálenosti (do Evropy například z Austrálie či Afriky). Zemní plyn se nejprve za velkého tlaku při teplotě -162o C zkapalní, čímž až šestsetkrát zmenší svůj objem. Na tankeru se ukládá do plynojemů ve tvaru koule, která nejlépe odolává vysokému tlaku. Když je plyn dopraven na místo určení, přečerpá se do přechodných plynojemů, kde se postupně odpařuje a odvádí do dálkových plynovodů. To jsou tlaková potrubí o průměru až 1,5 metru, s provozním tlakem až 10 MPa. Z mezistátního plynovodu se zemní plyn rozvádí do vnitrostátních plynovodních sítí. Přechod zajišťují předávací stanice, kde se měří množství plynu odebraného z dálkového systému a upravuje tlak plynu pro vnitrostátní síť. Prostřednictvím vnitrostátní plynovodní sítě se zemní plyn dopravuje k průmyslovým podnikům, městům a obcím.
ROZVOD PLYNU
U měst a obcí se v regulačních stanicích upravuje tlak plynu a odtud se rozvádí do jednotlivých domácností. Místní rozvod může být buď nízkotlaký, v takovém případě tlak plynu vyhovuje provozním podmínkám plynových spotřebičů, nebo středotlaký, potom se musí tlak v každém domě upravit regulátorem. Středotlaký rozvod je dražší, ovšem pro větší města či městské části výhodnější, protože umožňuje vyšší kapacitu plynovodní sítě.
SKLADOVÁNÍ
Protože je spotřeba zemního plynu v zimě logicky vyšší a dodávky mezistátních plynovodů po celý rok stejné, uskladňují plynárenské společnosti přes léto plyn v sezonních zásobnících. Bývají to většinou vytěžená ložiska plynu, ropy, uhlí, soli či podzemní vody. Kromě sezonních zásobníků se využívají i tzv. špičkové zásobníky, které slouží k pokrývání odběrových špiček v průběhu celého roku a mimo špičku jsou doplňovány. Mohou to být také vytěžené doly či uměle vyrubané kaverny.
ZÁSOBY PLYNU
Ikdyž zemní plyn patří k fosilním surovinám stejně jako uhlí nebo ropa, zatím v jeho případě nehrozí, že by ho byl v dohledné době nedostatek. Ne, že by plynu v zemi neubývalo, ale rok co rok přibývá nalezišť, z nichž je možné ho těžit. Zásoby jsou rozděleny do několika kategorií. V první řadě jsou to prověřené zásoby. To jsou zásoby v plně prozkoumaných ložiscích, ze kterých se v současnosti těží, nebo v nich může být těžba okamžitě zahájena. Prověřených zásob zemního plynu neustále přibývá vzhledem k rozvoji metod geologického průzkumu ať už na pevnině či na mořských dnech. Zatímco v roce 1970 činily prověřené zásoby necelých 40 000 mld. m3 , v roce 2000 to bylo již 165 000 mld. m 3 , z toho více než dvě třetiny na souši. Další kategorií jsou pravděpodobné zásoby, již objevená, ovšem dosud netěžená ložiska. V současnosti obsahují téměř 347 000 mld. m 3 zemního plynu.
NEKONVENČNÍ ZDROJE
Poslední kategorií jsou nekonvenční zdroje. K těm nejvýznamnějším patří hydráty metanu nacházející se v zemské kůře pod dnem oceánů. U těchto zdrojů je ale problém s technologií jejich těžby. Dodnes není jasné, jak hydráty metanu, které jsou v krystalickém stavu, a navíc ve velkých hloubkách, čerpat. Jejich zásoby jsou dnes odhadovány na 20 000 000 mld. m3 . Těžba plynu je jednou z oblastí průmyslu, na které lze demonstrovat, jak ohromným tempem se technický pokrok ubírá. Naleziště, ze kterých ještě před deseti lety nebylo technicky možné těžit, jsou dnes díky zavádění nových technologií bez problémů využívána. A stejný pokrok se dá předpokládat i do budoucna. Zemnímu plynu tedy nic nebrání stát se palivem budoucnosti.
* * * * * *
HISTORIE PLYNÁRENSTVÍ
Historie plynárenství se začala psát v roce 1813, kdy byl plynovými lampami osvětlen Westminsterský most v Londýně. První plynové osvětlení u nás bylo zavedeno až roku 1847, a to v pražském Karlíně. Až do konce 20. let 20. století se používal především svítiplyn vyráběný zplyněním nebo odplyněním uhlí. Byl ukládán v plynojemech pod stálým tlakem a do domácností rozváděn především ve větších městech. Postupně byl nahrazován zemním plynem, který není na rozdíl od svítiplynu s vysokým obsahem oxidu uhelnatého jedovatý.
