Když jsme před prázdninami vyhlašovali soutěž s roboty , netušili jsme, kolik mladých konstruktérů a možná i budoucích inženýrů robotiky se v řadách čtenářů ABC skrývá. Právě vy, naši čtenáři, jste důkazem, že tento atraktivní vědecký obor rozhodně nevymře po přeslici.
Na Mourrisonovu soutěž z ABC číslo 11, v níž bylo vaším úkolem navrhnout osobního robota, k nám do redakce přišly tak úžasné výtvory, že jsme k jejich hodnocení přizvali odborníka na slovo vzatého, vedoucího katedry robotiky elektrotechnické fakulty ČVUT, docenta Pavla Nahodila. Řízením robotů a výzkumem umělého života se zabývá už téměř dvacet let, o čemž jste se mohli dočíst v letošním ABC číslo 8. Přinášíme vám jeho vyjádření k vašim výtvorům. Posuďte sami, zda vaše představy nebyly zcestné a zda jste se ve svých úvahách ubírali stejným směrem jako součastná robotika.
VÁŽENÍ PŘÁTELÉ ROBOTŮ,
velmi oceňuji vaše s vtipem vysvětlované kresby a modely robotů s nejrůznějšími snímači. Ovšem takové sledovací sensorické systémy robotů vyžadovaly vždy výkonné počítače. Pro rozpoznání překážky a pohyb okolo ní bylo potřeba velké množství výpočtů a když se něčím pohnulo, robot byl zmaten. Dnes už je jasné, že proto, aby přežil ve skutečném světě, musí robot umět mnohem víc, než jen pohybovat se a úspěšně se vyhýbat překážkám. Musí být schopen myslet. Nestačí mu k tomu jen zabývat se téměř nekonečným množstvím všech možných (i silně nepravděpodobných) situací, závisejících na všech okolnostech. Kdyby se snažil současně vypořádat se všemi jemu známými informacemi, došlo by brzo ke kolapsu jeho systému. Cestou tady není naprogramovat robota na všechny možnosti, ale naprogramovat ho učit se samostatně stejným způsobem, jako se učí děti. Když děti rostou, řeší jednoduché úkoly způsobem pokus - omyl. Jak dospívají, jejich mozky jim umožňují učit se různá pravidla a řešení. Vědí nejen jak pohnout šachovými figurkami, ale také kam je umístit. Dnes toužíme po stvoření umělé inteligence. Chceme, aby stroje získaly vlastnosti živých bytostí. Cílem je zkonstruovat robota, který by byl bez jakéhokoliv zásahu člověka schopný vývoje a samostatné reprodukce v různých formách, jako kdyby na něm pracovala sama příroda.
Jistě víte, že výraz robot vyšel poprvé z pera našeho spisovatele Karla Čapka v roce 1921. Čapek ve své divadelní hře RUR (Rossum´s Universal Robots) popisuje, jak se roboti vzbouřili. Byli sestrojeni jako levná náhrada dělníků a v okamžiku, kdy se zmocní světa, hrozí lidstvu zkázou. Lidstvo zůstane pod nadvládou masově vyráběných strojů. Čapkovo drama RUR končí tím, že myšlení strojů dospěje k jednomu z nejhlubších lidských citů - k lásce. Cit je opravdu významná část lidské inteligence. Umět rozpoznat cit a správně na něj reagovat, je nejdokonalejší projev, jakého jsme schopni. Tušíme, že v našem mozku zabírá značné místo. Není to nic, co bychom neuměli vysvětlit. Neurologické souřadnice svých citů už identifikovat umíme. Je jasné, že lidský cit budeme chápat mnohem lépe, až zjistíme, co se v mozku děje. Teprve pak snad dokážeme konstruovat stroje, které budou i plně emocionální, budou chápat lidský cit a umět na něj odpovídat. A budeme-li tomu chtít, dokáží i sami cítit.
ZÁKONY ROBOTIKY
Doktor Kurzveil, slavný americký vědec, se domnívá, že na úrovni 20 biliónů výpočtů za sekundu ( to prý bude dosaženo nejpozději v roce 2019 ) ,budou stroje schopny prožívat lidské city. Díky neuronálním implantátům budou možná již v roce 2029 nevidomí vidět, neslyšící slyšet a paraplegikové chodit. V roce 2099 prý pak stroje vznesou požadavek na své zrovnoprávnění s lidmi. Já jsem ale pevně přesvědčen, že samostatné propojování citů, pocitů a vlastních zkušeností robotů je právě to, s čím v dohledné době nemůžeme počítat. Rovněž pochybuji o tom, že by inteligentní roboti, samostatně vytvářející stále dokonalejší počítačové programy, realizující umělý život, mohli jaksi sami od sebe zneužít svých schopností a obrátit je proti člověku - svému tvůrci. Vize světa tyransky ovládaného inteligentními stroji jsou vděčným námětem mnoha vědeckofantastických románů. Vím, že realizace podobných představ přitom vyloučena není. Nepochybuji o tom, že existují pracoviště, ve kterých se vyvíjejí počítačové programy pro útočné roboty, kteří podle pachu a teplotních rozdílů ve vzduchu najdou živého člověka. Proti skupině robotů-zabijáků se člověk těžko ubrání. Spisovatel sci-fi Isaac Asimov to tušil a už v roce 1950 vyhlásil své tři zákony robotiky, bránící možnému konfliktu robotů a lidí.
Druhý zákon: Robot musí poslouchat příkazy kvalifikovaného personálu, pokud se tím neporušuje pravidlo číslo jedna. Jinými slovy - robotu nemůže být nařízeno, aby zabil člověka.
Třetí zákon: Robot musí chránit vlastní existenci (je to přece jenom drahé vybavení) , pokud se tím ale neporušují pravidla číslo jedna a dvě.
NADĚJE V NOVÉ GENERACI
Robot by tedy neměl uškodit člověku, nebo dopustit, aby jeho nečinností byl člověk postižen. Když bude takto dobře vychovaný robot vylepšovat počítačový program svého nástupce (potomka), nedopustí, aby v něm cokoliv ohrožovalo život člověka. Z pohledu dnešní vědy jsou však zmíněné zákony bohužel spíše zbožným přáním. Jejich respektování je a bude otázkou etiky konstruktérů. Je naivní myslet si, že roboti budou válčit jedině s roboty a nikdo už se nikdy nezraní. Myslím si, že by se takové války mohly velmi snadno vymknout kontrole. A byla by to chyba lidí! Ani u velmi inteligentních robotů budoucnosti nemůžeme doufat, že ony tři zmíněné zákony by nás zachránily. Roboti prostě budou dělat vlastní práci a jistě se nezastaví jen proto, že by mohli zranit či zabít člověka. Já osobně bych nepostavil žádné autonomní robotické systémy, do kterých bych nezabudoval všechny druhy bezpečnostních opatření, aby nemohly dělat věci, které nechci aby dělaly. Proto velmi oceňuji fakt, že v těch stovkách vašich promyšlených návrhů robotů se žádný robot-zabiják nevyskytl. Je to v současném rozbouřeném světě velká naděje pro budoucnost. Děkuji vám. Máte-li dotazy či připomínky k tématu vývoje robotů, můžete psát na e-mail: nahodil@fel.cvut.cz
* * * * * * * *
BUDOUCNOST RŮŽOVÁ, NEBO ČERNÁ?
Vývoj robotů prošel za posledních padesát let dlouhou cestu. Dnes se již mohou samostatně pohybovat a někteří z nich se již učí myslet. Roboti se vyvíjejí přibližně milionkrát rychleji, než jsme se vyvíjeli my. Ještě v polovině 90. let bylo jejich vědomí jen zhruba na úrovni hmyzu. To už je ale velký skok z pozice, kde byli před padesáti lety. Tehdy byli srovnatelní s jednobuněčnými organismy. Kdyby se i nadále vyvíjeli milionkrát rychleji než Homo sapiens (a všechno tomu nasvědčuje), trvalo by jim to už jen 50 dalších let, aby nás plně dostihli a byli nám svými schopnostmi ve všech oblastech rovni nebo dokonce nadřazeni. Bude-li tomu tak, nabízí se otázka: Budou nás někdy roboti ovládat? Odpověď záleží jen a jen na nás.
