Přichází čas, kdy naši zem opouštějí tisíce drobných obyvatel - tažných ptáků . Odlétají čápi i divoké husy, vlaštovky, pěnice či rorýsi, špačkové a rákosníci... proč, kam a kudy letí , co na své cestě uvidí a jak najdou cestu tam a zase zpátky? Na tyto otázky hledají ornitologové odpověď již více než sto let.
Příběh začíná na jaře, kdesi ve střední Francii. Hejno divokých hus se vrací z daleké cesty. Vítá je domov, řeka, stará dřevěná kůlna, jarní tráva na březích. A také zvědavý venkovský kluk na zrezivělém kole. Husy poplašené jeho příjezdem hlučně odlétají, ale jedna zůstává - zamotala se do jakési sítě skryté pod hladinou. Kluk ji vysvobodí a husa, ještě se zbytkem sítě na nožce, se mu prudce vytrhne, vzlétá a snaží se dohonit svoje družky. A právě podle toho vlajícího provázku ji později ve filmu poznáváme na jejích dalekých cestách světem.
SVĚDECTVÍ KROUŽKŮ
Že mnozí ptáci od nás na zimu odlétají a na jaře zase přilétají, toho si lidé všimli už dávno. Ale po dlouhá staletí jim zůstávalo skryto, kam vlastně letí. Teprve v roce 1899 vymyslel dánský učitel H. C. C. Mortensen metodu, kterou ornitologové v prakticky nezměněné podobě používají dodnes: nachytal co nejvíc ptáků a připevnil jim na nohu kovový kroužek se svou adresou. U každého ptáka si pečlivě zapisoval druh, stáří, pohlaví, datum, kdy mu kroužek nasadil, a označení kroužku (dnes se používají čísla). Stalo se to, v co doufal: z celého světa mu začaly přicházet zprávy o tom, kam až se jím označený pták dostal. Dnes ptáky kroužkují tisíce profesionálních i amatérských ornitologů. Každé zpětné hlášení pak znamená nový bod do pomyslné mapy ptačích tahů - čím více kroužků a hlášení, tím přesnější je mapa. Díky kroužkování tak dnes víme, kam od nás na zimu odlétají např. čápi a kudy vede jejich cesta. Známe jejich zastávky i překážky, které musejí na své cestě překonat. Kroužky však prozradily i mnoho jiného - například potvrdily to, co dosud kolovalo mezi lidmi jako nepodložená pověst: stejná vlaštovka se prakticky na den přesně vrací z daleké rovníkové Afriky ke svému starému hnízdu ve stáji kdesi ve střední Evropě. Také čápi se pravidelně vracejí na "svůj" komín a v budce se ve stejný den jako před rokem usadí loňský lejsek šedý. Díky kroužku je zkrátka každý jednotlivý pták přesně rozpoznatelný a nezaměnitelný s jiným. Podobně jako naše filmová hrdinka - husa s provázkem na nožce.
VNITŘNÍ HODINY
Kroužkovaní ptáci prozradí hodně, ale zdaleka ne všechno. Odpověď na řadu otázek proto hledají ornitologové v laboratořích. Pokusné ptáky např. dokonale izolují od vnějšího prostředí, takže nemohou rozpoznat, jaké je venku roční období. Přesto se i tito jedinci "vydávají na cestu" ve stejný čas jako jejich příbuzní na svobodě. A nejen to, zcela neomylně zamíří i správným směrem. A protože se úplně stejně chovají i mladí ptáci, kteří ještě nikdy netáhli, zdá se, že čas a směr tahu mají vrozený - zdědili ho po předcích. Pokusní jedinci dokonce přesně znají různé odbočky, zachovávají všechny změny směru, které dodržovali jejich rodiče, a na den přesně také vědí, jak dlouho jejich cesta ke vzdálenému cíli potrvá. Vědci například naložili v době tahu skupinu budníčků větších (Phylloscopus trochilus ) do letadla a během několika hodin je přepravili do Konga, kde obvykle zimují. Budníčci však nepoznali, že jsou na místě, a "cestovali" v kleci stejný počet dní jako jejich kolegové, kteří zdolávali dlouhou trasu vlastními silami.
SÁM SOBĚ KOMPASEM
Jak se ptáci na dlouhé cestě orientují? Velmi důležitý je zrak - podle různých pokusů je zřejmé, že se ptáci ve dne řídí sluncem a v noci hvězdami, nejčastěji Polárkou, která nehybně stojí na místě a ostatní hvězdy se otáčejí kolem ní. Když je však obloha pod mraky a slunce či hvězdy nejsou vidět, vnímají ptáci směr magnetických polí obklopujících Zemi a orientují se podle nich. Svou roli, jak se zdá, hraje i sluch. Různé objekty v krajině (např. moře, lesy, hory, města) jsou zdrojem charakteristických infrazvuků - táhnoucí ptáci tak mohou sluchem rozpoznat, co je zrovna pod nimi. Vnitřní ucho jim mimo to slouží jako výškoměr - pták je schopen zaznamenat tak nepatrnou změnu tlaku, která odpovídá výškovému rozdílu 10 m.
ŠETŘENÍ ENERGIÍ
Na svých cestách ptáci překonávají obrovské vzdálenosti, na nichž nenajdou žádnou potravu, žádnou pitnou vodu. Po zdolání 600 km přes Středozemní moře je čeká nehostinná Sahara: 1800 km pouště ve čtyřicetistupňovém vedru a sotva desetiprocentní vzdušné vlhkosti! Jak to dokážou, že nezahynou hladem a žízní? Částečnou odpovědí je, že většina ptáků letí hlavně v noci, vyhnou se tak tomu největšímu horku. Velké druhy, jako jsou např. čápi či pelikáni, mají nepochybně i nějaké energetické rezervy, ale jaké rezervy může mít taková šestnáctigramová pěnice slavíková či ještě drobnější budníček vážící sedm gramů? Přesto se, jak vědci zjistili, dovedou i tito drobní ptáci nažrat do zásoby - před přeletem Sahary přijímají potravu bohatou na tuky (z tuku se uvolňuje voda) a proteiny, hlavně směs různých bobulí a hmyzu. Jejich váha se tak velice rychle až zdvojnásobí. Ale ani to by na ten obrovský energetický výdej nestačilo. Až laboratorní pokusy odhalily, že během hladové cesty ptáci postupně odbourávají všechno přebytečné - zmenšuje se jejich trávicí trakt, především střeva, stráví až polovinu jater a dvacet procent svaloviny včetně té nejdůležitější, srdeční. Jakmile doletí na místo určení, kde je potravy dostatek, jejich smrštěné orgány rychle nabudou původní velikosti.
SPLNĚNÝ SEN - LÉTAT JAKO PTÁK
Kam a kudy letí tažní ptáci? Co na své cestě vidí, s čím se setkávají? Vidět svět jejich očima nám umožní pozoruhodný film, v němž nehrají lidé, ale více než 40 druhů ptáků: divoké husy, jeřábi, čápi či pelikáni a další. Natáčelo ho čtrnáct kameramanů ve 40 zemích světa. Kameramani i jejich asistenti se museli naučit "létat" spolu s ptačími hejny - prakticky neustále natáčeli ze vzduchu, zavěšeni na kluzáku či na jeřábu, čápy filmovali z balonu, pelikány z lodi... A i když se pohybovali po pevné zemi, nebylo jim co závidět - bylo to v těch nejnehostinnějších místech světa: v bažinách, v pouštích, v neschůdných horách či na skalních útesech. Kvůli filmu jeho tvůrci vynalezli a nechali si patentovat pět nových přístrojů, které umožňují sledování ptačího života. Ptáci jsou ovšem špatní herci, nenechají si od režiséra poroučet, přilétají, odkud se jim zlíbí, v okamžiku, když se zhorší počasí či světelné podmínky. Tři a půl roku proto trvalo natáčeni filmu Ptačí svět, který vám ukáže Zemi z ptačí perspektivy. Obklopeni mávajícími křídly poletíte přes hory a oceány, přes pouště a jezera, přes idylickou krajinu i nekonečné průmyslové aglomerace plné špíny. Za noci usednete na osamělém tankeru uprostřed vln, ze spánku vás vyruší lavina řítící se ze srázů v Himálaji... Alespoň na chvilku se vám tak splní dávný lidský sen - létat jako pták.
* * *
NA VZDUŠNÝCH PROUDECH
Ptáci dolétají ke svému cíli v překvapivě dobré kondici - v mnohem lepší, než naznačovaly výsledky laboratorních pokusů. Příčinu tohoto jevu odhalila teprve meteorologická pozorování. Nad Saharou totiž vanou úplně jiné vzdušné proudy než v Evropě. Ve výškách od 500 do 1000 m proudí vzduch směrem k jihu. A od 2000 m výš vanou větry trvale k severu. Tato proudění jsou navíc silnější v noci, i to je důvodem proč většina ptáků cestuje v této době. Každoročně se jich nechává nést vzdušnými proudy až pět miliard: na jaře k severu, na podzim k jihu. A jejich dolet se tak více než zdvojnásobí.
VYZKOUŠENOU CESTOU
Ptáci jsou nesmírně konzervativní a po mnoho let (i desetiletí, neboť mladí ptáci přebírají zkušenosti rodičů) dodržují stále stejné zvyky: odpočívají na stejném stromě, ukrývají se ve stejné houštině, přistávají na stejném jezeře, zdolávají hory stejným průsmykem... Díky kroužkování víme, že se ve stejný čas vracejí na svá stará hnízdiště a shromažďují se na oblíbené pastvině. A tak je dnes téměř jisté, že např. příslovečná věrnost čápů není ve skutečnosti věrností druha druhu, ale hnízdu.
REKORDMANI
Jedním z největších a nejtěžších ptáků, který je ještě schopen létat, je pelikán bílý (Pelecanus onocrotalus). Ačkoliv váží až 15 kg, dosahuje rychlosti 30 - 50 km/hod. Tomu odpovídá úctyhodné rozpětí jeho křídel, může měřit přes tři a půl metru. Rybák dlouhoocasý ( Sterna paradisea ) urazí na tahu každoročně 50 000 km, uletí tedy větší vzdálenost, než kdyby letěl kolem celé zeměkoule. Výš než letadlo vzlétne africký sup (Gyps rüppellii) , který je schopen vystoupat až do výšky 11 500 m.
PTÁCI S BATŮŽKEM
K mapování ptačích cest dnes ornitologové využívají i daleko modernější metody. Na záda některých jedinců např. připevní miniaturní vysílačku, jejíž signál přijímají ze země nebo přes satelit. Tímto způsobem získávají zcela přesnou trasu celého tahu, a to i z míst, kam by se normálně nedostali. Naši ornitologové takto již několik let sledují, kudy táhnou na zimoviště čápi z Čech. O čápech s batůžky, v nichž nesou vysílačku, i o lidech, kteří je sledují, u nás vyšel samostatný článek v čísle 19.
