Ačkoli absolvoval Rallye Paříž Dakar čtyřikrát, tvrdí, že Afrika mu nikdy nezevšední. Usadila se natrvalo v jeho závodnickém srdci. Josef Kakrda založil Tuareg Racing team, který se zaměřuje na maratonské závody světového poháru rallye v cross country, jehož součástí je i známý "Dakar". Jedenačtyřicetiletého pilota jsme zastihli v Jablonci nad Nisou v době závěrečného ladění speciálu Nissan Terrano I před sezonou roku 2000.
Jak se z klukovských snů rodí automobilový závodník?
V mém případě to bylo tak, že krev jsem měl ředěnou benzinem po tátovi. On závodil na motorkách a později jako jeden z prvních v Československu v autokrosu. Odmalička jsem se motal kolem závodů. Jako čtrnáctiletý jsem chodil pomáhat do garáže, brali mě jako mechanika. Když jsem se vrátil z vojny, měl jsem ambice závodit na motorkách třídy Enduro, ale už jsem byl na ně starý. Navíc mě to táhlo ke čtyřem kolům. Začal jsem hned jezdit s nejrychlejším autem, které u nás bylo tehdy dostupné, s formulí Easter za AMK Jablonec. Tuto formuli později nahradila formule Mundial a na okruzích i v závodech do vrchu jsem to dotáhl až do reprezentace.
Kokpit formulového monopostu se však dost liší od kabiny tvého dnešního vozu. Jak ses dostal na Rallye Paříž - Dakar?
Ještě když jsem závodil s formulí, pracoval jsem v Liazu v dílně, kde se připravovaly závodní náklaďáky pro Dakar. Nejprve jsem jel jako náhradník a potom čtyřikrát vlastní soutěž. Dvakrát se mi podařilo vyhrát prolog, třikrát etapu a nejlepšího celkového umístění jsem dosáhl v roce 1991. Tehdy jsme s Jardou Lamačem a Pavlem Svobodou skončili po neuvěřitelných útrapách jedenáctí. Dlouho jsme se drželi na pátém místě, až nás zradila převodovka. Oprava stála spoustu času, klesli jsme až na 57. příčku. Ztrátu jsme neustále doháněli, do cíle v Dakaru jsme dorazili jedenáctí, což považuji za úspěch.
Panuje obecná představa, že při pouštních rallye jsou nejtěžší a nejnebezpečnější přejezdy dun. Jak to vidíš ze své kabiny?
Nejtěžší na Dakaru a podobných soutěžích je to, že všechno trvá strašně dlouho. Duny nejsou úplně nejhorší. Podle barvy písku se dá poznat stáří a pevnost duny, také podle sesypávání písku od kol. Na trati Dakaru se do cesty postaví třeba devadesátimetrová duna, musí se vyjet na vrchol a z něho potom taky sjet bezpečně dolů. To se dá naučit. V dunách a na písku jsme vždycky získávali. Nejhorší na Dakaru je ponorková nemoc. Po týdnu začne člověku vadit, jak se spolujezdec dívá a podobné věci. Do sluchátek pořád něco hlásí. Když jsem toho měl dost, tak jsem ho třeba na půl hodiny vypnul. Ale jinak si na kopiloty nestěžuji. Jarda Lamač dovedl tak krásně lhát, ani jsem nepoznal, že jsme se ztratili. Bloudili jsme, ale on na mě nervozitu nepřenášel. Teprve když jsme zase narazili na správnou trasu, tak jsem pochopil, že jsme třeba sto kilometrů jezdili a nevěděli kudy. Jinak je na Dakaru pohoda, maličké zabloudění je běžné. I tu ponorkovou nemoc je třeba brát s humorem.
Který závod máš nejraději a na který máš nejlepší vzpomínky?
Nejkrásnější závod, jaký jsem dosud absolvoval, byla Rallye Paříž - Peking. V roce 1995 jsme s Land Roverem tři dni před cílem vedli v kategorii dieselových motorů s náskokem dvacet devět a půl hodiny na další posádku. Trať nás vedla Altajem až do výšky 3100 m nad mořem. O vítězi bylo rozhodnuto, jeli jsme na údržbu. Speciální rychlostní zkoušky měřily na začátku soutěže třeba 750 km, na konci závodu už jen kolem stovky kilometrů. Průjezdy městy se změnily spíš v propagační, prostě pohoda. Pak se však stalo něco, na co v životě nezapomenu. V Mongolsku jsme si šli vyfotit domorodce v jurtách a nechali auto asi čtyřicet minut bez dozoru. Po nasednutí a zahřátí motoru na provozní teplotu vzplál Land Rover jasným plamenem, jehož jazyky šlehaly do výšky čtyř metrů. Vyhráli Italové, kteří se prý předtím kolem našeho auta dost dlouho motali. Nemohu nic dokázat, ale mám určitou představu, proč auto jen tak pro nic za nic začne hořet. Nakonec jsme byli rádi, že jsme vyskočili živí. Zůstala nám jen kombinéza, co jsme měli na sobě, doklady a spacák. Stalo se to ve tři odpoledne, čekali jsme na kamion pro odpadlíky. Ten nás zavezl do bivaku v Ulánbátaru, odtud v pět hodin ráno na letiště, v poledne jsme přistáli v Moskvě a v půl sedmé jsme už dosedli na plochu letiště v Praze-Ruzyni. Místo vítězství boj o holý život a předčasný návrat. Přesto považuji tuhle rallye za nejkrásnější. Líbily se mi extrémní pasáže v horách, kdy celý den jedete po svážnici nakloněni na jednu stranu, i přejezdy sibiřských řek a místa nesmírně vzdálená od civilizace.
Závodění v autech je bezpochyby hodně nebezpečné. Jaká nejtěžší havárie tě potkala?
Zatím mám štěstí, nikdy jsem nebyl v nemocnici, žádná zlomenina nebo dokonce něco horšího! Když jsem byl mladší a závodil s formulí, tak jsem asi třikrát vyletěl z tratě. Naštěstí se to obešlo bez zranění. S náklaďákem jsme v roce 1993, když se místo do Dakaru jelo do Kapského Města v Jihoafrické republice, lehli na bok. Zhasl nám motor, neměl jsem napřednou rychlost, ale jen setrvačnou, nepřepral jsem servořízení a už to bylo. Kromě zlomeného bočního zrcátka se však nic vážného nestalo. Od roku 1994, kdy jezdím s maratonskými auty, jsem ještě neměl havárii. Je to možná tím, že nikdy nejezdím na sto procent možností vozu, ale jen podle svých schopností. Když se někdo snaží jezdit rychleji, než umí, tak tomu v závodnickém žargonu říkáme, že jede přes šroubek. To není můj případ.
Prozraď nám své závodní plány na rok 2000.
Tuareg Racing team staví speciální auto pro kategorii T2, tedy kategorii upravených sériových vozů. V minulosti jsem jezdil s Land Roverem, v letech 1997 a loni s Kiou Sportage, ale na příští rok na tratě světového poháru FIA v závodech cross country připravujeme Nissan Terrano I. Rádi bychom s ním absolvovali co nejvíce závodů. Seriál světového poháru zahrnuje kromě Rallye Paříž - Dakar ještě dalších osm závodů a ještě se pořádá devět mezinárodních maratonů v cross country. Závodění je ovšem hodně drahé, jsme soukromý tým, a tak je naše účast závislá na finančních prostředcích. Dnes není problém připravit špičkové auto na světové úrovni, ale celou sezonu ho udržet v optimálním stavu. V tom mají výhodu týmy podporované velkými výrobci aut.
Za čtenáře ABC popřál Josefu Kakrdovi hodně štěstí na tratích rallye
JOSEF KAKRDA
1989 - vítězství v prologu Rallye Paříž-Dakar s vozem Liaz
1991 - 11. místo na Rallye Paříž-Dakar s vozem Liaz
1991, 1992 - vítězství v mezinárodní soutěži Truck Trial
1992 - vítězství ve třídě nákladních automobilů nad 12 tun a druhé místo absolutně v Rallye faraonů
1994 - první český soukromý tým na Rallye Paříž-Dakar (jeden Land Rover a dva motocykly)
1994, 1995 - mistr Evropy v trialu
1995 - těsně ztratil vítězství v kategorii dieselových motorů v Rallye Paříž-Peking kvůli záhadnému požáru jeho Land Roveru
1997, 1998 - účast v mistrovství světa cross country s vozem Kia Sportage
2000 - na tento rok je pro seriál mistrovství světa v cross country připravován zcela nový vůz Nissan Terrano I
