Zdá se téměř neuvěřitelné, že všechna ta ušlechtilá plemena nejrůznějších barev, tvarů a velikostí, stejně jako uliční směsky a voříšci pocházejí z jediného psího předka a tu rozmanitost že si udržují jen díky lidskému úsilí. Ale živoucím důkazem o tom jsou psi v zemích, kde se o ně člověk přestal starat.
Psí život ve východním Turecku se rozhodně nedá srovnat s psím životem ve středních Čechách. I tamní psi mají svého pána: jeho pozemek je současně jejich teritorium, které zuřivě brání před vpádem vetřelců - psích i lidských. Psího vetřelce zaženou, na lidského sice také zaútočí, ale jen do té chvíle, než se sehne pro kámen nebo se ožene klackem. Pak na něj štěkají z bezpečné vzdálenosti. Vědí proč, zažili příliš mnoho kopanců, ran holí či kamenem.
O potravu se musejí postarat sami. Psi na pobřeží jsou na tom proto o mnoho lépe než ti ve vnitrozemí. Těm vnitrozemským nezbývá než prohledávat různá smetiště či odpadkové jámy. Moře je štědřejší. Celý den pobíhají vyhublí urousaní psi po pláži a hledají, co jedlého moře vyvrhlo. Přijedou-li turisté (např. z Čech), psi je nejprve uvítají štěkotem, ale pak opatrně zjišťují, zda by z cizinců nevypadlo něco k žrádlu. Obvykle uspějí a pochutnávají si na nezvykle vybraných lahůdkách - vylizují špatně vyškrábané masové konzervy, dojídají zbytky tvrdého chleba, mírně oplesnivělý sýr, slupky od salámů, a někdy dokonce i část oběda či večeře některého soucitnějšího člena výpravy. Za to přijmou cizince za vlastní a jejich tábor zahrnou do svého teritoria: zdržují se v jejich blízkosti, brání je, stejně jako své pány, před vpádem cizinců i cizích psů (i když v tomto případě lze předpokládat, že spíš brání zdroj potravy). Přes toto přátelství či přízeň si udržují odstup, nikdy se nenechají pohladit, dokonce ani nevezmou sousto z ruky, byť je sebelákavější. Strach z člověka je silnější.
Svým vzhledem a chováním, stejně jako způsobem života, se tito polodivocí psi vracejí ke svým předkům. Především žijí v trvalých párech, které nesestavil člověk. Pes své vyvolené partnerce neustále dává najevo svou přízeň a chrání ji i její štěňata před každým vetřelcem. A také se stará, aby těch štěňat bylo co nejvíce. Opět bez lidského zásahu. Což ovšem na druhou stranu znamená, že nejsou žádné přídavky vitaminů či příděly krmení navíc. A není ani sterilní pelíšek nebo veterinář. Právě naopak. Březí fena si po způsobu vlků nebo divokých psů vyhlídne vhodné místo, kde vyhrabe krátkou noru a doupě. V něm zakrátko sama bez jakékoli pomoci porodí. Štěňat často bývá hodně přes deset, ale nikoho nezajímá, zda je uživí. Fenka je však obětavá matka - sama většinou vyhubne na kost, ale její štěňátka jsou baculatá a neznají hlad. Ten poznají až později.
Přiblížit se k takovému doupěti je velmi nesnadné, jako každé divoké zvíře je matka brání na život a na smrt, překoná v takovém případě i svůj obvyklý strach z lidí. Roztomilá štěňátka jsem tak většinou mohla pozorovat pouze ze značné vzdálenosti, a i to za nepříjemné asistence rozzuřené matky. Jen jediná udělala výjimku a dovolila mi nahlédnout až "do domu", abych mohla zblízka obdivovat její početné potomky. A že bylo co obdivovat, vidíte sami.
NÁVRAT K PŘEDKŮM
Mnohé vlastnosti ušlechtilých plemen lze udržet jen pečlivým výběrem rodičovského páru, jinak se vytrácejí. Všichni polodivocí psi proto mají velmi podobný vzhled, většinou jsou světle pískově plaví s delší splývavou srstí, mají dlouhé štíhlé nohy a špičatý čenich. Na rozdíl od našich venkovských voříšků jsou poměrně vysocí, v kohoutku mohou měřit kolem šedesáti až sedmdesáti centimetrů. Jsou mezi nimi samozřejmě výjimky - psi s kratší srstí, psi jinak (obvykle černě) zbarvení ap., těch je však velmi málo a jejich potomci už se zase podobají všem ostatním. Právě tak nějak mohli vypadat dávní psi krátce poté, co si je člověk ochočil.
