Ikdyž se současnou studnicí moudrosti může zdát internet, mnohem významnější roli v tomto směru mají i v dnešním světě knihy, Existující na rozdíl od počítačů již celá tisíciletí. A přestože bývají některé z nich z důvodu snazší přístupnosti převáděny do elektronické podoby, pořád zůstávají uměleckými díly.
Ikdyž se současnou studnicí moudrosti může zdát internet, mnohem významnější roli v tomto směru mají i v dnešním světě knihy, Existující na rozdíl od počítačů již celá tisíciletí. A přestože bývají některé z nich z důvodu snazší přístupnosti převáděny do elektronické podoby, pořád zůstávají uměleckými díly.
PRVNÍ BYLI ČÍŇANÉ
Obyčejným lidem už ale nestačilo věřit tomu, co jim ti sečtělejší říkali, a chtěli se sami přesvědčit, co je v knihách psáno. V té době proto vznikají manufaktury zaměstnávající někdy i desítky řemeslných písařů. Jeden diktoval, ostatní psali. Nebylo to jen drahé, kniha stála tolik co statek, ale i zdlouhavé. Když si šlechtic Cosimo pro knihovnu ve Florencii roku 1444 objednal opis dvaceti rukopisů, pětadvacet opisovačů na této zakázce pracovalo dva roky. Ale i tento vylepšený způsob rozmnožování vědomostí opisováním brzy přestal stačit. Vynález knihtisku připisovaný Gutenbergovi byl na spadnutí, dal by se ovšem nazvat spíš znovuobjevením. Tisknout knihy uměli totiž Číňané už pět set let předtím. Vyřezávali své znaky (spíše slova nežli písmena) do dřevěné desky, z níž je tlakem rukou otiskovali na papír. Vynálezcem jednotlivých pohyblivých liter tu prý byl kovář Pi-šeng, používající písmena vyrobená z vypalované hlíny.
SÁZECÍ STROJE
Na jeden tiskový arch se vejde kolem padesáti tisíc písmenek. Tolikrát musel sáhnout sazeč do kasy a umístit písmenko. Není proto divu, že se od 19. století vymýšlely sázecí stroje. Na prvních z nich se odlévala jednotlivá písmena - litery (Monotype), později se ve stroji rovnou odlévaly z nasázených matric celé řádky (Linotype). Ty se po použití nevracely do kasy, ale do pícky, kde se zase roztavily.
GUTENBERG A JEHO STROJEK
Počátky evropského knihtisku můžeme vysledovat u starých Římanů, kteří používali různá razítka se značkami nebo s krátkým textem, ale už proslulý řečník Cicero se zmiňuje o možnosti tisku libovolného textu sesazováním jednotlivých pohyblivých liter. Razítkový způsob tisku přejala Evropa ve 14. století při výrobě hracích karet a obrázků svatých s krátkým textem. Říkalo se jim bible chudých. Dřevěnými deskami se tisklo tlakem rukou na jednu stranu listu. Potištěné listy se pak někdy lepily prázdnou stranou k sobě. Když se několik desítek takových karet svázalo, vznikly první knihy, tzv. deskové nebo špalíčkové. Od tohoto deskotisku k novověkému knihtisku stačilo udělat jeden krok - nahradit text vydlabaný do dřevěné desky sazbou z jednotlivých liter neboli typů. Tento krok přisuzujeme Janu Gensfleischovi z Mohuče, po matce řečenému Gutenberg. Jeho hlavní zásluhou je, že vymyslel ruční strojek, v němž jednotlivá písmena odléval ze směsi olova, cínu a antimonu (písmoviny čili liteřiny).
TISK Z VÝŠKY
Tento způsob písmolijci užívali pro knihtisk neboli tisk z výšky dalších 350 let. Nejprve si od rytců opatřili matrici s vyrytým nebo vyraženým písmenem. Tu vložili do licího strojku, do něhož nalévali roztavenou písmovinu, a opakovali to, dokud neměli na stole hromádku písmenek. Potom písmolijec odlamoval nálitky a hranolek s odlitým písmenkem obrušoval na kameni, aby byl na všech stranách rovný a hladký. Sazeč měl jednotlivá písmena uložená v přihrádkách v sázecí kase. Nejblíže po ruce měl ta, která používal nejčastěji. Podle rukopisu vybíral z přihrádek písmenka a sestavoval je v sázítku do slov. Když měl sázítko plné, přesunul sazbu do sazebnice (loďky). Každý sloupec sazby se vyvazoval motouzem, aby se sazba nerozpadla. Pak se na písmena plátěným ranečkem, tzv. balíkem, nebo plstěným válcem nanesla barva a provedl se zkušební otisk. Podle toho, že nevznikal pod lisem, ale získal se poklepáváním kartáčem, se mu říkalo kartáčový.
V ZÁPLAVĚ KNIH
Svou první knihu vytiskl Gutenberg kolem roku 1445 a již v roce 1452 začal tisknout svou neslavnější knihu, podle počtu řádků ve sloupci zvanou 14řádková bible. Během dvou let vyšlo z mohučské tiskárny těchto knih asi dvě stě. V roce 1500 už bylo v Evropě kolem tisícovky podobných manufaktur, které vyrobily 50 milionů knih! Dalších 300 let se používala stejná technologie ruční výroby liter a ručního lisu, původně upraveného z lisu vinařského. Teprve v roce 1814 byl zaveden první rychlolis, pak sázecí a tiskařské stroje. Jméno prvního českého knihtiskaře neznáme, víme jen, že to byl Plzeňák. Zdá se, že pražští univerzitní mistři se bránili novotám, takže Praha přišla v tisku knih na řadu až po Plzni, Vimperku a Kutné Hoře. Nevýhodou prvotisků bylo, že vzhledově napodobovaly rukopisné písmo, takže vyřezat matrice a ilustrace do kovu nebo dřeva bylo obtížné a zdlouhavé. Nejslavnějšími a nejpilnějšími tiskaři a vydavateli 16. století se stali Jiří Melantrich, který vytiskl přes dvě stě knih, a Daniel Adam z Veleslavína.
HLUBOTISK A OFSET
Dnes už při výrobě klasických papírových knih převzaly největší část práce počítače. Kniha se sází tak, že digitální podobu textu a obrázků z diskety nebo z jiného magnetického nosiče počítač převede na světelné laserové signály, které zanechají stopu na světlocitlivém tiskařském filmu. Na reprodukci všech barev stačí žlutá, červená, modrá a černá. Filmy pro jednotlivé barvy se pořídí na rychle se otáčejících válcích - scanerech - pomocí laserového snímače barev. Prosvícením filmů se naruší světlocitlivá vrstva na tiskové desce a podle toho pak příslušné prohloubeniny pojmou větší či menší množství barvy. Někdejší tisk z výšky tak nahradil tisk z hloubky (hlubotisk). Druhou technikou je ofset. Tiskové desky jsou na tiskařském stroji zase nejméně čtyři, obvykle bývají svinuty do válce. Pás papíru projde těmito válci namáčejícími se neustále tiskařskou barvou. Na konci stroje vyjíždějí stránky potištěné z obou stran. Moderní tiskařské stroje potisknou víc než 10 000 archů za hodinu.
KNIHY V PLENKÁCH
V souvislosti s knihtiskem bychom si měli zapamatovat také výraz inkunábule, což by se dalo přeložit jako v kolébce či v plenkách. Označují se tak knihy vytištěné před rokem 1500. Inkunábulí českého původu se zachovalo kolem čtyřiceti, z toho pět v latině. Nejstarším datem je označena Kronika trojánská - 1468.
