Milí čtenáři

vy každého z nás redaktorů občas přijde řada, aby uspořádal nějakou soutěž . Na mě vyšla Doba ledová. A tak prohlížím vaše výtvory a třídím je na ty, které půjdou před porotu, a na ty, které nemají šanci na umístění. Několik obálek obsahuje průvodní dopis, nad nímž nevycházím z údivu. Pisatel či pisatelka v něm vysvětluje, proč právě on (ona) nezbytně nutně musí či potřebuje vyhrát hlavní cenu, mobilní telefon. "Nokii už jsem si strašně dlouho přál(a)... Prosím prosím. Moc bychom ten telefon potřebovali... Rodiče mi ho nekoupí, peněz u nás není nazbyt..."
Vyhrát chtějí nepochybně všichni - tuto touhu má v sobě každý. Na vítězství je však mnohem důležitější pocit, že jsem první, nejlepší... Věcná cena je jen takový dárek navíc: odměna za snahu, námahu, určité úsilí a překonávání překážek či sama sebe. A čím více námahy člověk musí vynaložit, tím méně mu záleží na odměně - ten pocit, že jsem to dokázal, ji plně vynahradí. Člověku stoupá sebevědomí, vytahuje se vítězstvím (nikoliv věcnou cenou), přátelé žasnou a nešetří obdivem. Jen díky tomu může existovat spousta soutěží či závodů, kde je jedinou odměnou potřesení rukou, případně diplom se jménem... Řada z vás to tak určitě chápe - přicházejí dokonale vypracované obrázky, mají vtip a nápad, soutěžící jim musel věnovat spoustu času (poznáme to i v případě, že není příliš výtvarně nadán!). Jiní - a často jsou to právě ti "prosebníci" - tužkou narychlo namalovali cosi o přestávce ve škole na list vytržený ze sešitu. Ti nesoutěží, ti se jen pokoušejí získat nějaký předmět - v tomto případě mobil... Své vlastní práce si neváží ani oni sami, papír ledabyle poskládají do malé obálky, kresba je pomačkaná, ušpiněná.
A tak bych nejen jim, ale vám všem moc přála alespoň jedno hodně těžce vybojované a draze zaplacené vítězství. Za diplom. Za ten úžasný povznášející pocit, že jste nejlepší, že jste překonali soupeře či sami sebe. To si nikde nekoupíte, nevyprosíte.