Kdysi dávno, tak dávno, že si to ani neumíme představit, vznikl ve vodě život . Dlouhé stamiliony let ve vodě setrvával, vyvíjel se. Vznikli strunatci, obratlovci, ryby. Pak přišel onen přelomový okamžik - první obratlovec vystrčil hlavu z vody a nadechl se vzduchu . Nahradil ploutve kráčivými končetinami a vyšel na břeh.
Kdysi dávno, tak dávno, že si to ani neumíme představit, vznikl ve vodě život . Dlouhé stamiliony let ve vodě setrvával, vyvíjel se. Vznikli strunatci, obratlovci, ryby. Pak přišel onen přelomový okamžik - první obratlovec vystrčil hlavu z vody a nadechl se vzduchu . Nahradil ploutve kráčivými končetinami a vyšel na břeh.
VLÁDCI PŘESLIČKOVÝCH BAŽIN
Karbonským přesličkovým pralesům v tropických a subtropických oblastech dávného prakontinentu Pangey vládli obojživelníci. V tomto období prožívali svůj největší rozmach, obsadili všechna dostupná prostředí a vyvinuli se v množství nejrozmanitějších forem: někteří tvarem těla a způsobem života připomínali hady, jiní krokodýly či ještěry, tedy živočichy, kteří v té době ještě neexistovali. Mnohdy to byly "obludy", které si svou velikostí a dravostí nezadaly s dinosaury.
Jak čas ubíhal a Země se měnila, měnili se i obojživelníci. Někteří dali vznik plazům a dinosaurům, jiní se přizpůsobovali měnícímu se prostředí a jejich potomci oživují vody a mokřady i v současnosti. Vědci, přestože dávno vymřelé obojživelníky poznávají pouze prostřednictvím zkamenělin, je proto dělí do několika podtříd a řádů. Jedním z nejvýznamnějších řádů jsou Temnospondyli , jejichž zástupci žili ještě v období jury. Nejmladším rodem tohoto řádu je Koolasuchus , až pětimetrový obr, který žil před 140 - 112 miliony lety v chladných oblastech Austrálie. Svrchnokarbonské a permské močály Severní Ameriky byly domovem jiného obra, těžkopádného dravého obojživelníka s velkou plochou hlavou a mohutnými končetinami, který dostal jméno Eryops .
ŠEST I VÍCE PRSTŮ!
Jeden z prvních a zároveň i nejznámějších obojživelníků pravěku, Ichthyostega , se objevil již ve svrchním devonu (před 375 až 360 miliony lety). Tento více než metrový tvor ještě příliš neopouštěl vodní prostředí, byl proto vybaven dlouhým ocasem s ploutví, ale měl už i čtyři končetiny schopné chůze. Podobný obojživelník žil ve stejném období také na území dnešního Ruska. Vědci ho nazvali Tulerpeton . Byl sice menší (dosahoval jen velikosti kočky), jeho končetiny však měly na rozdíl od pětiprstých nohou Ichthyostegy šest prstů! To by mohlo vést k domněnce, že patří ke zcela jiné vývojové linii. Jenže poslední nálezy Ichthyostegy z roku 1990 tuto teorii příliš nepodpořily - ukázalo se, že tento obojživelník neměl pět prstů, ale sedm. A příbuzný rod Acanthostega dokonce osm! Jak se zdá, pětiprstý model končetin se ustálil až mnohem později.
OBOJŽIVELNÍCI V BRNĚNÍ
Již na konci prvohor se na Zemi začínali objevovat i první plazi, kteří pro pomalé obojživelníky představovali značné nebezpečí. Snad právě na obranu proti nim se na hřbetě jednoho z bezbranných obojživelníků z této doby vyvinuly dvě řady pevných desek, tvořících primitivní krunýř. Obrněný Cacops , jak tento druh pojmenovali vědci, žil ve spodním permu na území dnešního Texasu a byl už zcela přizpůsoben suchozemskému životu. Různé destičky a krunýře měli na hřbetě i jiní obojživelníci té doby, ale nejpozoruhodnější výzbroj nosil metrový Platyhystrix . Ten měl na zádech jakousi plachtu napnutou na prodloužených obratlových trnech. Plachta mu ovšem nesloužila k obraně - živočich ji natáčel směrem ke slunci a získával tak potřebné teplo, jež mu umožňovalo aktivnější způsob života. Je zajímavé, že stejný způsob získávání tepelné energie se vyvinul i u některých prvohorních plazů ( Pelycosauria ).
OBOJŽIVELNÍCI KOLEM NÁS
Současné obojživelníky ( Amphibia ) dělí vědci na tři samostatné řády - zástupci dvou z nich, žáby ( Anura , kdysi se jim také říkalo bezocasí) a ocasatí ( Caudata ), žijí i u nás, třetí řád, červoři ( Gymnophiona ), zahrnuje převážně obyvatele tropů. Téměř pět tisíc zástupců třídy obojživelníků obývá s výjimkou mořského prostředí a Antarktidy prakticky celý svět. Najdeme mezi nimi drobečky, jejichž velikost nepřesahuje pár centimetrů, i přes metr dlouhé obry, kteří připomínají své dávné prvohorní předky. Někteří obojživelníci si svou barevnou krásou nezadají s pestrými ptáky či motýly, mnozí jsou jedovatější než prudce jedovatí hadi, další prožijí celý život v temnotách jeskyní či hlubokých studní, a ztratili proto barvy i zrak. Existují obojživelníci, kteří nikdy nedospějí (tudíž se nezbaví žaber a neopustí vodu, tento jev se odborně jmenuje neotenie) a rozmnožují se v larválním stadiu, jiní mohou zamrznout na celé roky do ledu a pak znovu ožijí... Prastaří tvorové, napůl vodní, napůl suchozemští, jsou tak jedni z nejzajímavějších živočichů na Zemi.
TAJEMNÉ VOLÁNÍ
Každé jaro můžeme na mnoha místech naší republiky pozorovat malý zázrak přírody. Jakoby odnikud se vynoří neuvěřitelné množství žab, které spěchají k nejbližší vodě. Dvojice spojených skokanů nebo ropuch kladou do vody shluky (v případě skokanů) či řetízky (ropuchy) čirých rosolovitých vajíček. Přesto jsou i v těchto dnech dospělé žáby závislé na vzdušném kyslíku, který dýchají. Nemají-li možnost dostat se k hladině či vylézt z vody, utopí se jako kterýkoliv jiný suchozemský tvor. Ještě tajemnějšími návštěvníky jarních vod jsou čolci. Překvapivě se objevují na místech, kde jsme v létě či na podzim nikdy žádná podobná stvoření nespatřili. Přitom jsou nesmírně nápadní - jejich zářivě oranžová bříška s černými skvrnami a vysoké ploutevní lemy nelze přehlédnout. Jenže čolci v létě a na podzim vypadají úplně odlišně - na souši jsou to nenápadní, hnědošedí tvorečkové s drsnou matnou pokožkou, kteří se přes den skrývají pod kameny, v listí, pod kusy dřev či v tlejících pařezech. Jen na jaře dochází k té zázračné proměně a čolci ve svatebním šatu houfně spěchají k nejbližší vodě. Stejně jako žáby i je žene prastarý pud - co nejdříve musejí do vody naklást vajíčka, neboť i jejich potomstvo vstupuje do života v podobě vodních tvorů.
PROMĚNA
Z vajíček se po kratší či delší době vylíhnou tvorečkové, kteří se svým rodičům příliš nepodobají. Někdy, zejména u žab, je ten rozdíl tak velký, že přírodovědci zpočátku považovali larvy a dospělé jedince za dva odlišné druhy živočichů. Pulci, jak se larvy obojživelníků jmenují, jsou k životu pod vodou dokonale vybaveni. Mají dlouhé silné ocásky s ploutevním lemem a žábry, s jejichž pomocí dýchají kyslík rozpuštěný ve vodě. U larev čolků jsou žábry vnější a vypadají jako zvláštní keříčkovité útvary, které jim vyrůstají přímo za hlavou. Pulci žab jsou vnějšími žábrami vybaveni jen krátce po vylíhnutí, pak začnou dýchat žábrami vnitřními. Když pulci dorostou a "dospějí", přijde onen přelomový okamžik, kdy se zopakují dějiny: z vodního tvora se stává živočich suchozemský. Proměna (odborně metamorfóza) je mnohem nápadnější u žab. Pulcům začnou vyrůstat po stranách ocásku jakési výrůstky, v nichž brzy rozeznáme zadní nožky. Pak se objevují přední nohy a ocásek se nápadně zkracuje (u čolků jsou patrné nejprve přední nohy, ocásek zůstává, mizí jen ploutevní lem a ony keříčkovité žábry). Současně s tím se v tělní dutině vyvíjejí plíce. Ty jednoho dne převezmou dýchání a miniaturní žabka opouští vodu, aby se do ní vrátila až v dospělosti, a to ještě jen v čase rozmnožování.
KANIBALOVÉ JEŠTĚ PŘED ZROZENÍM
Někteří obojživelníci se na své cestě k suchozemským formám života dostali velmi daleko - zdánlivě vynechali stadium vajíčka a vodní larvy a rodí zcela vyvinuté pulce, kteří se brzy po svém zrození promění v suchozemského tvora. Někdy k této proměně dojde dokonce přímo v matčině těle a ta pak porodí zcela proměněná, vzdušný kyslík dýchající mláďata. Takto vyvinutí jsou např. někteří mloci, také náš mlok (Salamandra samalandra ) klade do vody místo vajíček několik plně vyvinutých pulců, kteří vodní prostředí brzy opouštějí. Vyvíjející se zárodky obojživelníků však nemají s matčiným tělem žádné spojení, které by jim umožňovalo přijímat živiny z jejího krevního oběhu (jako např. savci prostřednictvím placenty). Přesto se musí něčím živit. Zpočátku proto požírají zbytky vajíček, později se vrhnou na své slabší, méně vyvinuté sourozence. Na svět pak přichází jen několik nejsilnějších mláďat, která se stala kanibaly ještě dříve, než se vůbec narodila.
TAJEMNÍ OBŘI A PEKELNÍCI
Obrovské neforemné tělo plné kožních záhybů, plochá hlava a malá očka, široká tlama, která pohltí vše, co se pohne v blízkosti včetně neopatrných menších příslušníků vlastního druhu... Za živoucí fosilie lze považovat poslední tři žijící zástupce velemloků ( Cryptobranchidae ). Tito primitivní obojživelníci se od svých pradávných předků příliš neliší. Mají už sice plíce, ale velmi nedokonalé, takže jsou závislí na kožním dýchání. Právě proto je jejich kůže plná laloků a záhybů, které zvětšují její povrch. Z téhož důvodu žijí trvale ve vodě, na souši by jejich pokožka příliš vysychala, voda mimo to nadnáší jejich těžké tělo na slabých nohách. Nejmenší z velemloků, velemlok americký ( Cryptobranchus alleganiensis ), obývá především potoky a bystřiny v horských oblastech na východě USA. Skuteční obři dorůstající téměř půl druhého metru jsou pak oba asijské druhy - velemlok čínský ( Andrias davidianus ) a japonský ( A. japonicus ). Jejich blízký příbuzný, Andrias scheuchzeri , žil ve třetihorách a jeho domovem byly říčky a potoky střední Evropy. Oběma dosud přežívajícím druhům přírodovědci věnují značnou pozornost a prosazují ochranu lokalit, kde tito pradávní tvorové žijí.
ŽÁBY S OCÁSKEM
Tvar žabího těla je tak charakteristický, že tyto živočichy nelze zaměnit se žádnými jinými. Mají širokou plochou hlavu, která zdánlivě nasedá přímo na tělo. Krk, stejně jako ocas žabám chybí, typický je tvar zadních skákavých nohou. Přesto se i žáby vyvinuly z praobojživelníků, kteří se nijak nelišili od ostatních - měli kráčivé končetiny a docela normální dlouhý ocas. O tom, že žáby ztratily ocas dodatečně, svědčí existence několika primitivních druhů, které mají dodnes jeho zřetelný pozůstatek - krátký výrůstek na konci těla se zbytky párového ocasního svalu. Tři z nich (rod Leiopelma ) žijí na Novém Zélandu, čtvrtý, ocasatka americká ( Ascaphus truei ), je doma v rychle tekoucích vodách Severní Ameriky. Ocásek těmto žabám slouží jako kopulační orgán, ocasatky jsou totiž jediné žáby, které oplodňují vajíčka uvnitř těla samičky. Nejspíš jde o přizpůsobení životu v prudkém vodním toku, který by volně vypouštěné spermie rychle odplavil a mnoho vajíček by zůstalo neoplozeno. Rychle tekoucím vodám jsou přizpůsobeni i pulci - jejich ústa jsou přeměněna v silný přísavný orgán, s jehož pomocí se udrží ve vodním proudu.
PODIVNÍ ČERVI S PÁTEŘÍ
Pod zemí či spíše v zemi žije celá řada živočichů, kteří na první pohled připomínají jakousi nepodařenou žížalu. Pokud má ta "žížala" oči, nozdry a širokou nenasytnou tlamu, nesplete nás ani zdánlivě článkované tělo: kroužky jsou na něm tvořeny pouze kožními záhyby či šupinami. A kdybychom měli možnost vidět toho podivného tvora pod rentgenem, spatřili bychom pevnou lebku a páteř. Živočichové tohoto vzhledu mohou patřit buď mezi plazy (nejčastěji hady), nebo mezi obojživelníky, a to obojživelníky, kteří tvoří zcela samostatný řád červorů ( Gymnophiona ). Červoři způsobem života opravdu připomínají červy - většina druhů tráví život zavrtaná ve vlhké zemi. Jinak jsou to obojživelníci se vším všudy - jsou draví, larvy primitivnějších druhů se vyvíjejí ve vodě a dýchají vnějšími žábrami.
PRAVĚKÉ JEZERO V PLZEŇSKÉ PÁNVI
Jedním z nejbohatších nalezišť pravěkých obojživelníků u nás je okolí Nýřan, kde se před 300 miliony lety rozkládaly rozsáhlé bažiny a přes osm kilometrů dlouhé jezero. Právě tady objevil český profesor paleontologie Zdeněk Špinar larvální stadia určitých druhů krytolebců (ze skupiny Seymouriamorpha ) se zřetelnými žábrami. Tito krytolebci měli v dospělosti tolik plazích znaků, že je vědci do té doby mylně považovali za plazy. V okolí Nýřan se mimo to našlo téměř 20 dalších druhů obojživelníků z několika řádů. Významná naleziště těchto pravěkých živočichů jsou také v Podkrkonošské a Broumovské pánvi a v Boskovické brázdě na Moravě.
PROČ RYBY VYKRÁČELY Z VODY?
Prvotní příčinou, proč ryby začaly opouštět vodní prostředí, byl nejspíš nízký obsah kyslíku v mělkých prohřátých vodách dávných močálů. Podmínkou ovšem byl vznik končetin, které by nově vzniklým tvorům umožnily pohyb po pevné zemi. Obojživelníci se nejspíš proto vyvinuli z ryb lalokoploutvých, které už měly pozměněné ploutve, uzpůsobené k lezení po dně, k jejichž proměně v kráčivé končetiny chybělo jen málo.
CECÍLIE Z BAŽIN
Cecílie nemusí být jen nepříliš oblíbené ženské jméno, stejné nese i více než polovina z téměř dvou set zástupců podivného řádu obojživelníků - červorů. Do čeledi ceciliovitých ( Caeciliaidae ) patří i několik druhů měřících přes jeden metr - jsou to tedy jedni z největších červorů (a obojživelníků) vůbec.
