Beránci v rouše vlčím

Není tomu tak dávno, kdy smečky divokých psů lovily na jih od Sahary prakticky po celé Africe. Dnes patří toto zvíře mezi nejohroženější šelmy Afriky vůbec. Společenští, mírumilovní, dlouhonozí lovci stojí na pokraji vyhynutí .

Smečka divokých psů běží savanou. Pestře zbarvená, černo-bílo-zlatě skvrnitá zvířata s nápadně velkýma ušima vypadají trochu jako klauni. Zdá se, že se dobře baví - poštěkávají na sebe, skučí a vyjí, navzájem se předbíhají, přeskakují... Hra postupně a nenápadně přechází v plynulý lehký běh, tak lehký, že si člověk ani neuvědomuje, že se vše odehrává v padesátikilometrové rychlosti. Někteří členové smečky se drží pozadu, jiní běží poněkud stranou. Před hrajícími si psy ze všech sil uhání impala s mládětem. Jen ona v tuto chvíli ví, že nejde o hru. Když prudce odbočí, je vše jasné i náhodnému divákovi. Psi běžící dosud stranou jí překříží cestu, zbytek smečky dvojici rychle dohání. První pes už je u mláděte, zakusuje se mu do slabin, trhá kusy masa a hltavě je polyká. V mžiku je tu zbytek smečky a zmítající se antilopa rychle mizí v jejich tlamách. Kruté, krvavé divadlo je však rychle u konce, smečka vyráží na další lov. Malé antilopí mládě nestačilo ukojit její hlad.

V BUŠI SE ŽIJE LÉPE
Není vyloučeno, že rychlé vymírání psů souvisí i s úbytkem vegetace. Zatímco v hustě zarostlé buši v Krügerově národním parku v Jihoafrické republice či v národním parku Moremi v Botswaně divocí psi jen málokdy přicházejí o úlovek, v otevřené savaně, jaká je v Serengeti, jejich úspěšný lov snadno zpozorují hyeny či lvi a psy od kořisti zaženou. Ti pak strádají hladem. Zdá se, že to je prvotní důvod, proč divocí psi v Serengeti vyhynuli. Nemoci, zejména vzteklina a psinka, už byly jen posledním hřebíčkem do rakve.

KRUTÍ JEN NA POHLED
Mnoho pověr koluje o divokých afrických psech (správně psech hyenových - Lycaon pictus ). Že jsou krutí, že požírají vlastní mláďata, že zabíjejí mnohem víc, než spotřebují, že jsou nebezpeční lidem... Částečně za to může jejich organizovaný způsob lovu, při kterém má jen málokterá vyhlédnutá oběť šanci uniknout, velký díl viny na jejich nevalné pověsti však určitě nese i "barbarský" způsob zabíjení - svou kořist doslova roztrhají a sežerou za živa. Divocí psi však nejsou ani krutí, ani nebezpeční. Dokonce je tomu právě naopak - jsou to jedny z nejmírumilovnějších šelem v Africe (a možná na světě) vůbec. Způsob jejich lovu není o nic krutější než způsob, jakým zabíjejí svou oběť třeba lvi. Je dokonce milosrdnější - oběť je v šoku, takže nevnímá bolest, a navíc zemře v několika vteřinách, zatímco lvi musí svou kořist rdousit i několik minut, než ji usmrtí. I to, že psi úlovek rychle roztrhají a spolykají, má svůj význam - když si nepospíší, přihrnou se mnohem větší a silnější hyeny a večeři jim ukradnou. Nebo lvi... A právě v těchto případech se projeví mírumilovnost a naprostý nedostatek agresivity divokých psů. Nijak svou kořist nebrání, na zloděje neútočí, nesnaží se ho zahnat. Prostě se seberou a vyrazí na další lov.

SLABŠÍ MÁ PŘEDNOST
Nejnápadněji se však jejich povaha projevuje ve smečce. Rozmnožuje se většinou jen vůdčí pár, ale o mláďata, jichž může být v jednom vrhu až ke dvaceti, se obětavě starají všichni členové smečky. Střeží je, po odstavu je všichni krmí vyvrženými kusy masa. O potravu žebrající mláďata dospělé psy nijak nerozlišují - typickým způsobem šťouchají do tlam všech a jsou si jista, že uspějí. Žádný dospělý člen smečky je nezažene a neodmítne jim potravu. Dojemná je péče o slabší jedince - různí pozorovatelé mnohokrát zaznamenali, že slabé či nemocné mládě se těší mimořádné péči - dostává přednostně potravu, věnuje se mu víc "strýců a tet"... Později, když odrostlá mládež loví s dospělými, se nikdy nestane, že by silnější odháněli od kořisti slabší jedince, jako tomu bývá ve smečkách jiných druhů velkých šelem (lvů, vlků ap.), kde se nejprve nažere vůdčí pár a na ta nejslabší a nejníže ve smečce postavená zvířata často zbývají jen špatně ohlodané kosti.

SOUMRAK DIVOKÝCH PSŮ
Divocí psi vymírají zoologům doslova před očima. Ještě v roce 1998 žilo v Africe asi 5000 psů, o dva roky později už jich vědci napočítali jen 3000. V národním parku Serengeti, kde se sledováním psů před lety začali, dnes nežije ani jeden. Hledání příčin tak rychlého úbytku je obtížné. Za hlavní viníky považovali zoologové především farmáře, kteří zabírají divokým psům jejich loviště. Tito kočovníci savany potřebují k životu obrovský areál, jen ten jim může zajistit úspěšný lov a dostatečné množství potravy. Roztříštěné území, v němž savanu nahradily pastviny, a omezená plocha rezervací, jež uživí jen omezený počet kopytníků, to všechno znamená hladovění a následné vymírání divokých psů. Dalším viníkem jsou nepochybně nemoci. S farmáři přišli domácí psi a s nimi vzteklina, psinka a řada dalších. Divocí psi jsou vůči těmto nemocem velmi vnímaví, v Serengeti hynuly celé vrhy štěňat na psinku, starší kusy kosila vzteklina. Nepomohlo ani očkování, spíš naopak, očkovaní psi umírali mnohem dříve.

ZRYCHLENÝ ŽIVOTNÍ RYTMUS
Když zoologové sledovali chování divokých psů, nemohli přehlédnout, jaké obrovské množství potravy spotřebují. Zvířata vážící přibližně 25 kg sežerou denně více než desetinu své váhy, v průměru 3,5 kg masa! Ve srovnání se spotřebou jiných velkých šelem je to obrovské množství, např. 60 - 70 kg těžká hyena vystačí s průměrnou denní dávkou 3,8 kg! Složitými pokusy proto změřili energetické výdaje hyenových psů a došli k neuvěřitelným výsledkům - každý člen smečky denně spálí (a musí tedy přijmout) až 15 000 kilojoulů. Pro srovnání - u hodně aktivního domácího psa stejné váhy (tedy 25 kg) to činí pouze 6000 kj. Vysoká spotřeba energie a v důsledku toho i potravy jsou možná důvodem, proč psi hyenoví nežijí v extrémních podmínkách, jako je např. poušť Kalahari - na rozdíl od lvů či hyen nemohou týden či déle hladovět. A souvisí s tím nejspíš i jejich krátkověkost, např. v populaci v Krügerově národním parku je 80 % psů mladších než čtyři roky a naopak jen několik psů starších sedmi let.

"UŽVANĚNÍ" LOVCI
Podmínkou přátelského soužití či úspěchu při lovu je dokonalá komunikace mezi jednotlivými zvířaty. Ta je u divokých psů neobyčejně rozvinutá. Soudržnost smečky upevňují její členové vzájemnými doteky, společným močením a kálením, hrami a honičkami, ale především obsáhlou škálou nejrůznějších hlasových projevů - od kňučení přes štěkání až po vytí. Hlasem se psi dorozumívají a povzbuzují navzájem i při štvaní kořisti, není to tedy mlčenlivá štvanice jako u vlků, oběť v tomto případě pronásleduje velice hlučná kňučící, vyjící a hlasitě štěkající smečka, která často přehluší všechny ostatní zvuky v okolí.