Milí čtenáři

Prosím mimopražské čtenáře, aby mi odpustili, že následující řádky budou pouze o Praze. Přesněji řečeno o cestování její hromadnou dopravou. Užívám si této rozkoše v poslední době do sytosti a věřte mi, že se při tom dá vypozorovat leccos, co se zdaleka netýká pouze hlavního města. Pražská hromadná doprava (nebo poprava, jak říká jeden kamarád) má po povodních k dokonalosti daleko.
Náhradní tramvaje mohou jezdit jedna za druhou, ale metro nenahradí. Cestující se tak podobají sardinkám namačkaným po tuctech do malinkých plechovek. V oleji naložené rybky ale už nic nevnímají - na rozdíl od lidí v tramvaji, kteří musejí vzdorovat nedostatku dýchatelného vzduchu, směsici nejroztodivnějších pachů, na bolehlav zadělávajícímu pištění zavíraných dveří, ostrým loktům, nevraživým pohledům a všeobecné nasupenosti.
Někdo tlačenici zvládá s noblesou a vůči spolutrpitelům nešetří povzbudivými úsměvy. Jiný v téže situaci nenávidí celý svět, nadává na všechno a na všechny, bublá vztekem a celou cestu se o něj pokouší infarkt. Neuvědomuje si, že svou podrážděností vše jen zhoršuje. Když je takových lidí pět na metr čtvereční, hrozí nebezpečí, že tramvaj exploduje.
Nervy jednou za čas povolí každému. Když jsem se nedávno přistihl, jak ve výše popsaném duševním rozpoložení skřípu zuby a nepřeji si nic jiného, než aby všichni ti "otravní lidé" na nejbližší zastávce vystoupili, zastyděl jsem se. Došlo mi, že se chovám přesně tak jako ti morousi, kteří mi jsou obyčejně pro smích. A protože bych o svou duševní pohodu nerad přišel a nechci ji brát ani ostatním, dávám si od té doby pozor. V tramvajích lze teď sebeovládání skvěle trénovat.
Dopravní krize se dá ostatně využít i pro zlepšení tělesné kondice. Nikdy jsem se po městě nenachodil pěšky tolik jako letošní podzim. To si teprve člověk uvědomí, jak je Praha vlastně malá.