Po zuby ozbrojení vetřelci překonali hradby a zaútočili na bezbranné obyvatele. Některé zabíjejí, jiné nutí ke spolupráci. Útočníků přibývá geometrickou řadou, vážnost situace si žádá okamžitý zásah armády. Obranné jednotky padají vyčerpáním, ale na frontu už dorážejí elitně vycvičení specialisté. Boj na život a na smrt začíná.
Válka v našem těle
Podobných bitev probíhá na celé Zemi nepočítaně. Každý z nás jich už několik zažil, nejeden ze čtenářů je přímým účastníkem válečné vřavy i ve chvíli, kdy čte tyto řádky. Bitevním polem je lidské tělo, hradby tvoří kůže a vnitřní povrchy spojené s vnějším prostředím, např. v trávicí či dýchací soustavě. Přes ně se do těla neustále snaží proniknout vetřelci - viry, bakterie, plísně... Kdybychom proti nim neměli účinnou obranu, byl by s námi brzy amen. Naštěstí nás chrání profesionální armáda - imunitní systém.
Imunitní systém a jeho armáda
Vojákům této obranné armády říkáme bílé krvinky (leukocyty). Neznamená to, že se vyskytují pouze v krvi. Krevní a lymfatické řečiště používají pouze k rychlému přesunu do ohrožených míst. Vznikají v kostní dřeni, některé procházejí ještě speciálním výcvikem v brzlíku (malém orgánu za hrudní kostí), potom se soustřeďují v kasárnách v různých částech těla - v mízních uzlinách, ve slezině, ve slepém střevě... Jejich předsunuté hlídky putují krví do tkání, kde pátrají po případných vetřelcích a lymfou se vracejí zpět. Když objeví nějakou nepřístojnost, rychle zalarmují celé vojsko.
Speciální jednotky
Armádu bílých krvinek tvoří specialisté, jejichž vzájemná spolupráce je nezbytnou podmínkou konečného úspěchu. V prvních chvílích po nepřátelském útoku však není čas na dlouhé přípravy, odpověď musí přijít co nejrychleji. Na napadené místo proto spěchají oddíly univerzálních bojovníků. Mají za úkol udržet frontu až do doby, kdy se imunitní odpověď rozběhne s plnou parádou. Hlavní roli v této první obranné vlně hrají fagocyty. Jejich zvláštní jméno se dá přeložit jako "požírači buněk". Tyto bílé krvinky jsou schopny přímo útočit na mikroby a jednoduše je polykat. Některé fagocyty navíc fungují jako chemické továrny. Do svého okolí uvolňují látky, které pomáhají vetřelce umořit.
Nemoc jako z hororu
Buňka napadená např. chřipkovým virem představuje časovanou bombu, která ohrožuje své zatím zdravé kamarádky. Připomíná to scénu ze špatného hororu - buňku jako by posedl ďábel. V jejích útrobách se tiše kopíruje genetická informace zákeřného bandity, který se tak připravuje na nový útok. Dříve nebo později se buňka rozpadne a do okolí se uvolní nespočet nových virových částic. Aby se tak nestalo, je nezbytné nemocnou buňku bez milosti zlikvidovat.
O to se starají další druhy bílých krvinek, hlavně tzv. NK buňky a cytotoxické T-lymfocyty. Jméno NK buněk pochází z anglického "natural killers" - přirození zabijáci. "Přirození" proto, že schopnost zabíjet mají vrozenou. Rozpoznají napadenou buňku, připojí se k ní a uvolní na její povrch agresivní chemikálie. Ty ji poškodí natolik, že se rozpadne dříve, než se virus stihne namnožit. Stejným způsobem likvidují "přirození zabijáci" i buňky nádorové. Cytotoxické T-lymfocyty - další odpudivě znějící jméno, ale odpusťme jim to; vděčíme jim za mnohé. Působí podobně jako NK buňky, ale k proměně v zabijáky potřebují nejprve impuls od jiných buněk.
Výstavka zloduchů
Když chtěl šerif na Divokém západě dopadnout zločince, vyvěsil po nárožích a barech jeho obrázky doplněné nápisem "wanted" - hledá se. V těle napadeném infekcí se děje něco podobného. Fagocyty a některé další buňky na svém povrchu vystavují části těl vetřelců, s nimiž se předtím vypořádali. Není to tak morbidní představa, jak by se na první pohled mohlo zdát. "Části těl", to nejsou žádné utržené ruce nebo hlavy nabodnuté na kopí. Pohybujeme se v mikrosvětě buněk a molekul, takže výstavku netvoří nic jiného než zlomky ukořistěných bílkovin. Když si jich všimnou T-lymfocyty, zcela změní své chování. Probudí se z poklidného spánku, začnou se rychle množit a získají schopnost ničit infikované buňky.
Buněčná zbrojovka
Zbraně našeho ochranného vojska jsou tak rozmanité, že zdaleka nemůžeme zmínit všechny. Alespoň na jednu skupinu bojovníků ale zapomenout nemůžeme. Bez B-lymfocytů by imunitní systém byl armádou bez munice. Právě tyto buňky totiž mají na starost výrobu protilátek. Protilátky jsou nenahraditelné. Některé se vážou na povrch mikrobů a usnadňují fagocytům jejich pozření. Jiné podobnou vazbou vetřelce jednoduše zablokují - zabrání mu v kontaktu se zdravými buňkami. Další způsobí, že se mikrobi začnou shlukovat a stanou se tak zranitelnými, ještě další dokonce umějí vetřelce přímo zlikvidovat...
Každý B-lymfocyt vyrábí protilátky pouze proti jednomu konkrétnímu druhu útočníků. Jakmile tento vetřelec pronikne do těla, je potřeba co nejrychleji namnožit ten pravý druh B-lymfocytů, aby se zajistil dostatečný zdroj protilátek. Ke zdárnému průběhu této bleskové akce přispívají i další typy bílých krvinek, které chemicky povzbuzují B-lymfocyty k rychlému dělení. V imunitním systému zkrátka nikdo nepracuje na vlastní pěst.
Konec války v lidském těle
Bitva je vítězně dobojována. Útočníci byli odraženi a organismus se vrací do normálního stavu. Zničené buňky jsou nahrazeny novými, z bojiště mizí mrtvá těla poražených nepřátel a přebytečné bílé krvinky, jejichž počet během infekce mnohanásobně vzrostl, postupně umírají. Ale ne všechny. Z některých T-lymfocytů vznikají tzv. paměťové buňky, které v organismu zůstávají pro případ další podobné infekce. Pokud přijde, bude na ni tělo schopné reagovat mnohem rychleji než při prvním souboji.
Medvědí služba
Medicína dokáže skutečné zázraky. Imunitní systém ale se zázraky nepočítá a nechtěně dokáže lékaře a pacienty pořádně potrápit. Při transplantacích se bílé krvinky chovají tak, jak jsou zvyklé - zuřivě reagují na cizí buňky, o nichž se domnívají, že na organismus chtějí zaútočit. Lékaři je proto musí v jejich snažení pomocí léků přibrzdit. Takové oslabení imunity ale zvyšuje riziko skutečné infekce. Moderní metody založené na klonování lidských buněk by mohly tento problém vyřešit - náhradní orgány by se mohly "pěstovat" z buněk pacientova těla, jež by imunitní systém přijal bez problémů.
Imunitní systém v troskách
Je-li imunitní systém poškozen, ztrácí organismus schopnost účinně se bránit infekcím. Menší oslabení mohou způsobit běžné infekční nemoci, stres nebo nezdravý způsob života. Některé poruchy jsou vrozené. Také léčba rakoviny s sebou nese ztrátu obranyschopnosti. Nejznámější z chorob souvisejících s oslabením imunity je AIDS neboli syndrom získané imunitní nedostatečnosti. Lidé nakažení virem HIV, který napadá bílé krvinky, umírají právě na druhotné infekce, s nimiž si jejich zdecimovaná obranná armáda nedokáže poradit.
Planý polach způsobí alergie
Imunitní systém nepracuje vždy bez chybičky. Klasickým příkladem jeho selhání jsou alergie - nepřiměřené obranné reakce na planý poplach vyvolaný nějakou za normálních okolností nevinnou látkou, např. prachem nebo pylem. Tělo na ni zaútočí protilátkami, které nadělají víc škody než užitku. Je to daň, kterou mnozí z nás platí za to, že nejsme vydáni napospas opravdu nebezpečným útočníkům.
