Na Nové Guineji a v jejím okolí žijí v tropických pralesích tajemní tvorové. Na první pohled připomínají poloopice, jimi však být nemohou - tuto oblast obývají pouze vačnatci. Kuskusové, třebaže jsou to poměrně velká zvířata, jsou opravdu tajemní, o jejich životě toho zatím víme jen velmi málo.
Na Nové Guineji a v jejím okolí žijí v tropických pralesích tajemní tvorové. Na první pohled připomínají poloopice, jimi však být nemohou - tuto oblast obývají pouze vačnatci. Kuskusové, třebaže jsou to poměrně velká zvířata, jsou opravdu tajemní, o jejich životě toho zatím víme jen velmi málo.
NOČNÍ SBĚRAČI OVOCE
Nápadně velké zlatočervené oči mají svislou štěrbinovitou zorničku, která se ve tmě rozšiřuje úplně stejně jako např. u kočky. Oči kuskusů však na rozdíl od očí kočičích míří dopředu - jako u primátů. Už jen to hodně napovídá o jejich způsobu života. Tito stromoví vačnatci jsou noční tvorové a velké oči s roztažitelnou zorničkou jim umožňují skvělé vidění za tmy: tato zvířata celou noc hledají v korunách stromů potravu, den prospí schoulena do klubíčka v hustých větvích a listí nebo v dutině stromu. Díky očím směřujícím dopředu vidí kuskusové podobně jako opice prostorově a mohou rozpoznávat i nepohyblivé předměty. To je pro ně nesmírně důležité při hledání potravy, protože v jejich jídelníčku převažuje ovoce, květy nebo poupata, listy a pupeny stromů, někdy dokonce okusují i kůru. Ale když při svém hledání narazí na hmyz nebo ptačí hnízdo, nejspíš tímto masitým zákuskem nepohrdnou. V zoologických zahradách se totiž živočišnou stravou živí s velikou chutí, zdá se tedy, že v přírodě ji do jídelníčku nezařazují častěji jen proto, že nejsou lovci, na lov jsou příliš pomalí.
O námluvách a páření těchto nočních tvorů se ví dosud jen velmi málo. Ačkoliv jsou to poměrně velká zvířata (největší z nich, kuskus skvrnitý a kuskus tmavoskvrnný, mohou vážit přes 3,5 kg), žijí natolik skrytě, že je jen málokdo v přírodě zahlédne. Obyvatelé hustých korun stromů svůj vzdušný domov prakticky neopouštějí - mnozí jedinci za celý svůj život (dožívají se až jedenácti let) nesestoupí na pevnou zem: v korunách stromů se rodí a hledají potravu, v hustém větvoví se odehrávají jejich námluvy, tady stárnou a umírají... Jejich životní prostředí, tropické deštné nebo mangrovové lesy v nížinách či v nižších pahorkatinách, je navíc pro člověka poměrně nesnadno přístupné. Jen jedno je jisté, že se kuskusové rozmnožují celoročně: u odchycených a kontrolovaných samiček byla ve vaku nalezena mláďata pokaždé, bez ohledu na roční období. Samička kuskuse je březí pouhých 13 dní a může porodit až čtyři mláďata. Z nich však obvykle přežije a doroste jediné. Nevyvinuté mládě ihned po porodu přeleze do vaku, v němž se přisaje k jedné ze čtyř mléčných bradavek. S tou doslova "sroste" na dalších šest až sedm měsíců, než se podruhé "narodí", tj. začne opouštět matčin vak.
KDO JSOU KUSKUSOVÉ?
Rod ( Phalanger ), který dal jméno celé čeledi, zahrnuje osm (podle jiných zoologů až jedenáct) druhů stromových vačnatců obývajících především Novou Guineu, několik druhů žije i na okolních ostrovech a kuskus skvrnitý se vyskytuje i v malé části Queenslandu v severní Austrálii. Všichni kuskusové se vyznačují kulatou hlavou a mimořádně hustou měkkou srstí, mají protistojný palec bez drápu a chápavý ovíjivý ocas, který jim slouží jako pátá končetina. Podivně znějící jméno kuskus je domorodé novoguinejské slovo a znamená prostě zvíře. Největší a také nejznámější zástupce rodu je kuskus skvrnitý (Ph. maculatus), který může vážit přes tři a půl kila. Samci mají typické zbarvení, jsou opravdu skvrnití - na bílé nebo krémové srsti mají nepravidelné zlatooranžové skvrny, ty však někdy mohou chybět - v tom případě jsou samci zlataví, oranžoví nebo i čistě bílí. Samičky jsou mnohem skromnější - bývají nenápadně šedé a nikdy nejsou skvrnité. Ostatní druhy kuskusů mají zbarvení nenápadnější a také jsou menší. Od kuskuse skvrnitého se ti ostatní liší také tím, že mají mnohem nápadnější uši - kuskus skvrnitý má malá kulatá ouška skrytá v husté srsti. Prakticky všichni kuskusové dnes patří mezi druhy ohrožené vyhynutím, třebaže v přírodě nemají mnoho přirozených nepřátel. Jejich největším nepřítelem je člověk - místní obyvatelé považují maso kuskusů za lahůdku a intenzivně je loví. Kromě nadměrného lovu je však daleko víc ohrožuje odlesňování - tato pralesní stromová zvířata nejsou schopná přizpůsobit se změněným podmínkám.
SAMOTÁŘI
Pomalé a na první pohled zcela neškodné mírumilovné zvíře se překvapivě promění v zuřivou štěkající a vrčící fúrii v okamžiku, kdy se nablízku objeví jiný jedinec stejného druhu. Kuskusové jsou totiž samotáři a příslušníky svého druhu vyhledávají pouze v období páření. Po zbytek roku si své území odhodlaně brání před vetřelci. Střety většinou skončí u "nadávek" a vyhrožování, a pokud se někdy dva bojovní jedinci do sebe pustí doopravdy, končívá souboj nekrvavě, bez zranění. Aby podobným setkáním předešli, značí si kuskusové hranice svého teritoria pachovými značkami (ostatně, prudký pižmový pach mnozí zástupci čeledi používají i v sebeobraně).
ŽIJÍ JEŠTĚ?
Za vůbec nejvzácnějšího kuskuse je považován kuskus ostrovní (Phalanger lullulae), který žije na ostrově Woodlark východně od Nové Guineje. Tento druh je znám v pouhých osmi jedincích a od roku 1953 nebyl v přírodě spatřen. Mezi velmi vzácné zoologové řadí i kuskuse hedvábného ( Ph. vestitus - vyznačuje se velmi krátkou světle hnědou až stříbřitou srstí) a druh Ph. permixtio, zvýšenou pozornost si zasluhuje i vyobrazený kuskus pruhovaný ( Ph. orientalis ).
