Tumaj

Michel Brunet stojí uprostřed pouště, ale jeho mysl se toulá úplně jinou krajinou: Na travnatých pláních se pasou stáda antilop, kolem slídí šavlozubí tygři, z pralesa se ozývá vřeštění opic. Tak vypadal dnešní Čad před šesti až sedmi miliony let. Svůj domov tu měl i Tumaj - tvor, jenž je francouzskému paelontologovi zvláště blízký.

JAK SE HLEDÁ FOSÍLIE
Slavný britský paleontolog Louis Leakey (1903-1972) vyrůstal mezi africkými Kikuji a osvojil si od nich moudrost, kterou se řídil po celý život: "Když někde něco nevidíš, nemusí to být tím, že to tam není, ale tím, že se špatně díváš." Když pátral po pravěkých kostech v tanzanské Olduvajské rokli, přišla mu dovednost "dobře se dívat" vhod. V hledání fosílií dosáhl skutečného mistrovství a v roce 1961 objevil se svou ženou Mary kosti tvora, který je dodnes považován za nejstaršího známého člověka - byl jím Homo habilis čili člověk zručný.

Jméno Tumaj znamená "Příslib nového života" a v Čadu je dostávají děti narozené koncem období sucha. Michel Brunet jím pokřtil živočicha, jehož fosílie vydobyl z rozpálených skal pouště a kterému dal vědecké jméno Sahelanthropus tchadensis (česky "čadský člověk ze Sahelu" - oblasti na jih od Sahary).

PODIVNÝ TVOR
Tumaj sledoval svět očima ukrytýma pod mohutnými nadočnicovými oblouky. Tento rys je z hlediska dnešního člověka "primitivní", ale v Tumajově době představoval revoluční novinku, na kterou měli mít živočichové ještě pět milionů let čas. Podobně "moderně" působí s odstupem času i Tumajovy zuby. Naopak dutina lebky, v které se skrýval Tumajův mozek, je maličká. I odborník by si ji při pohledu zezadu snadno spletl s lebkou šimpanze. Sahelanthropus tchadensis měl lidský obličej a mozkovnu opice. To je tak překvapivá kombinace, že někteří vědci hovoří v souvislosti s nálezem Tumajových ostatků o objevu století.

CHYBĚJÍCÍ ČLÁNEK
Dnes je naším nejbližším příbuzným šimpanz. Rozhodně to neznamená, že se naši předci vyvinuli ze šimpanzů. Zhruba v době, kdy se Tumaj proháněl po savanách kolem dnes už dávno vyschlých čadských řek, žil v Africe tvor, jehož potomci se na jedné straně vyvinuli v dnešní lidoopy, na straně druhé od nich vedla vývojová cestička až k nám - lidem. Zatím nikdo nenašel z tohoto tvora ani kůstku, a tak je obvykle označován jako "chybějící článek". Vědci mají o tomto "chybějícím tvorovi" celkem jasnou představu. Žil v korunách stromů a v případě potřeby dokázal chodit po dvou. Když se spustil na všechny čtyři, opíral se o zem klouby prstů na rukou podobně jako dnešní šimpanzi. Obličej měl "opičí" s dopředu vystouplými mohutnými čelistmi. Stejně opičí byl i jeho chrup s drobnými stoličkami a mohutnými špičáky. Tumaj sice žil v té správné době, protože "chybějící článek" musel skákat v korunách afrických stromů před 5 až 7 miliony lety, ale se svými lidskými zuby a tváří se do role společného předka lidoopů a člověka vůbec nehodí. A právě v tom spočívá jeho význam.

STROM, NEBO KEŘ?
Až doposud si vědci představovali vývoj následovníků "chybějícího článku" jako jednoduchou cestu bez velkých odboček. Tito tvorové měli postupovat jako po žebříku - s každou další příčkou získali další znak či vlastnost, která je přiblížila k prvním lidem. Toto období mělo trvat velmi dlouho a skončilo před třemi miliony roky, kdy se údajně jednotná linie lidských předků začala větvit na pestré příbuzenstvo australopiteků, z nichž jen někteří byli předurčeni k položení základu lidského rodu. Schéma takového vývoje by se podobalo stromu. Pata kmene by stála na "chybějícím článku" a větve by se rozkošatily až s příchodem australopiteků. Tumajův vzhled vypovídá o něčem jiném. Vývojový strom našich dávných předků se začal větvit už od samého počátku. O nějakém kmeni nemůže být řeč. Byl to spíše hodně košatý keř, jehož větve tvořili následníci "chybějícího článku". Znaky klíčové pro vývoj v předka lidí - velké mozkovny, obličej bez vystouplých čelistí, chůze po dvou a dovedné ruce - se vyvinuly hned několikrát. Například Tumaj dostal do vínku velmi "polidštěný" obličej a zuby. Evoluce nabídla podobný "rozjezd" zřejmě i dalším tvorům, které zatím neznáme. Jen někteří však chytli příležitost za pačesy. Pokud nalezneme ostatky dávného tvora nesoucího některé lidské znaky, neznamená to, že jej můžeme automaticky zařadit mezi přímé předky dnešních lidí (tj. umístit ho na kmen vývojového stromu). Může být zástupcem jedné z mnoha slepých evolučních uliček (bočních větví vývojového keře), kterými sice pravěcí tvorové vykročili na cestu k vývoji člověka, ale nedokázali je úspěšně zakončit. To platí i o Tumajovi. Nevíme, jestli je to náš prapradědeček, nebo jen vzdáleně příbuzný praprastrýček.

HÁDKY A ZÁVIST
Objev Tumaje nevyvolal jen nadšení. Početná skupina vědců ho nezahrnuje do těsnějšího příbuzenstva člověka, ale řadí jej mezi pravěké lidoopy. Nejhlasitěji se ozývá Francouzka Brigette Senutová, podle které patřila Tumajova lebka pravěké gorile. Překvapivě pokročilé rysy Tumajovy tváře připisuje tato badatelka tomu, že šlo o gorilí samici s relativně jemnými rysy. Brigette Senutová není ve sporu o Tumaje zcela nezaujatá. Odmítnutím Tumajova postavení mezi příbuznými člověka si ohřívá vlastní polívčičku. Udržuje tak ve hře o přímého pravěkého předka dnešních lidí vlastní nález z keňských Tugenských hor. Na základě kusu čelisti, několika zubů, kostí z prstů ruky a silné stehenní kosti starých šest milionů let popsala tvora s vědeckým jménem Orrorin tugenensis. Ten se proslavil ve sdělovacích prostředcích jako "Millenium Man" čili člověk tisíciletí, protože byl objeven na sklonku roku 2000. I orrorina vítali vědci se značnou nedůvěrou. Podobně neměl na růžích ustláno ani ve stejné době objevený Kenyanthropus, který žil před 2 až 3,5 miliony roků a podle svých objevitelů rovněž patřil k přímým předkům člověka. S trochou nadsázky můžeme tyto hádky shrnout do tvrzení, že "správný" paleontolog uznává za důležité jen ty objevy, které učinil on nebo jeho kamarádi, zatímco pro nálezy svých konkurentů najde slovo uznání jen výjimečně.

DĚDEČKOVÉ A PRASTRÝCI
S tav našich znalostí o "příbuzenských svazcích" našich pravěkých předků je neutěšený. Můžeme jen říci, kdy který z tvorů žil, a snad propojit australopiteky (oranžově) s člověkem (červeně). Ani to ale není jisté. Přímým předkem člověka by mohl být i loni objevený Kenyanthropus (hnědě), což by australopiteky odsunulo na vedlejší kolej. Na té jsou zcela jistě parantropové (černě). Předkem australopiteků mohl být ardipitekus (zeleně), o postavení orrorina (žlutě) a sahelantropa (modře) se vedou zuřivé hádky. Drtivou většinu svých pravěkých příbuzných jsme ještě neobjevili. Kdyby bylo naše schéma úplné, hrálo by všemi barvami a bílých míst by na něm moc nezůstalo.