Kapesní hodinky důstojníka Pitmana ukazovaly 2 hodiny 20 minut ráno. Bylo 15. dubna 1912 a nad Titanikem, největším a nejluxusnějším parníkem té doby, se zavřely vody oceánu. Zatímco "nepotopitelné" lodi nebylo pomoci, pro víc než patnáct set pasažérů boj o přežití v mrazivém Atlantiku teprve začal. Byli mezi nimi prý i Češi. Ale můžeme tomu věřit?
Kapesní hodinky důstojníka Pitmana ukazovaly 2 hodiny 20 minut ráno. Bylo 15. dubna 1912 a nad Titanikem, největším a nejluxusnějším parníkem té doby, se zavřely vody oceánu. Zatímco "nepotopitelné" lodi nebylo pomoci, pro víc než patnáct set pasažérů boj o přežití v mrazivém Atlantiku teprve začal. Byli mezi nimi prý i Češi. Ale můžeme tomu věřit?
Celou pravdu o podrobnostech už zjistit nemůžeme. Od samého počátku existovala bílá místa a otazníky. Ve výpovědích trosečníků se objevovaly zásadní rozpory. Vinni byli i senzacechtiví novináři, ochotni dát za jejich výpovědi slušný honorář. A tak se nedivme, že si na svou záchranu "vzpomněli" i očití svědkové, kteří Titanik ve skutečnosti nespatřili ani z břehu.
Černý pasažér Viktor Halva, stevard Rudolf Linhart, člen lodní kapely Karel Stanke, číšník Josef Kielbasa, strojník Jan Kabát a cestující druhé třídy Michel Navratil se dvěma syny - tito Češi bývají nejčastěji zmiňováni v souvislosti s Titanikem. Jenže důkazy většinou chybí.
PROLHANÝ ČÍŠNÍK
Čítankovým příkladem je Josef Kielbasa. Až do své smrti byl ochoten přísahat, že v šestnácti letech pracoval na palubě lodi jako pomocný číšník. V osudný okamžik prý nesl plný tác piva a div že se nepolil. Pak mu jeho nový přítel telegrafista Philip Albert pošeptal, že dostal rozkaz vysílat SOS, a Kielbasa se řítil jako o život nahoru. Pomáhal ženám a dětem nastupovat do člunů a dav ho v panice strhl za nimi. Domnělý pikolík se ale nemohl "málem polít pivem", protože pasažéři žádný náraz nepostřehli. Zmiňovaný radista se ve skutečnosti nejmenoval Philip Albert, ale John George Philips a je téměř nemožné, aby se vybavoval s řadovým číšníkem, zvlášť když Kielbasa zřejmě neuměl anglicky. Ani s panikou se "netrefil". Vypukla totiž až těsně před potopením.
Zcela bez pochybností není ani příběh Viktora Halvy, mladíka s velikou touhou dostat se do Ameriky. Lístek do Států sice měl, ale Titanik, lákavý zázrak techniky, hlásil obsazeno. Halva se ale jen tak nevzdal. Využil zmatku při nakládání zásob a proklouzl na palubu. Přemluvit neznámého muže, aby ho ukryl u sebe v kajutě, už byla hračka. Ta kajuta měla číslo 903 a černý pasažér ji údajně opustil až před půlnocí 14. dubna. To už Titaniku docházely síly. Halva si byl dobře vědom nebezpečí i toho, že na člun se nedostane. Skočil do ledové vody. Tonoucí kolem křičeli a mizeli pod hladinou. Naštěstí spatřil člun. Doplaval k němu a lidé mu pomohli nahoru.
UNESENÍ SIROTCI
Zdá se, že "zaručených pamětníků" je dvanáct do tuctu. Zapátráte-li však v oficiálním archivu společnosti RMS Titanic na http://www.rmstitanic.net, najdete v seznamu přeživších i utonulých cestujících a členů posádky jen
ZACHRÁNCE Z CARPATHIE
Kde je nějaký skutečný Čech, ptáte se? Jedna ze stop vede na anglický parník Carpathia, spásu trosečníků. Mezi členy posádky, kteří se podíleli na záchraně polozmrzlých, byl i Alois Jelitík, pilníkář z Mohelnice. Jeho nevlastní dcera přenechala v sedmdesátých letech mohelnickému muzeu dar - perokresbu Titaniku. Až si ji přijdete prohlédnout, nenechejte se zmýlit. Na obrázku není Titanik, ale jeho sesterská loď Olympic.
V roce 1898, 14 let před katastrofou, vyšla kniha Marnost o srážce fiktivní lodi Titan s obrovským ledovcem. Podobnost se ztroskotáním Titaniku je velmi nápadná (příslušnost britská/britská, doba plavby duben/duben, maximální rychlost 23-25 uzlů/23-25 uzlů, počet pasažérů 2000/2223, záchranných člunů 24/20, poškození: pravobok proražen ledovcem/pravobok proražen ledovcem). Povídka vešla ve známost teprve po zkáze Titaniku - jako důkaz pozoruhodné předtuchy.
