Jen málo zvířat vybavila příroda tak překrásným kožíškem : hustým a měkkým, s dlouhým vlasem. A ta barva - bílá, namodralá, kouřová... polární lišky za ten dar dodnes splácejí tu nejvyšší cenu, vlastní život. Jejich kožíšek jim totiž až příliš závidí lidé.
Jen málo zvířat vybavila příroda tak překrásným kožíškem : hustým a měkkým, s dlouhým vlasem. A ta barva - bílá, namodralá, kouřová... polární lišky za ten dar dodnes splácejí tu nejvyšší cenu, vlastní život. Jejich kožíšek jim totiž až příliš závidí lidé.
Polární lišky jsou v mnoha směrech výjimečná zvířata. Patří sice mezi šelmy psovité, ale zvolily si tak ojedinělé prostředí a způsob života, že se od svých příbuzných liší a tvoří v rámci čeledi zcela osamocený rod. Neexistuje mnoho suchozemských živočichů, kteří by se přizpůsobili životu za severním polárním kruhem - polární lišky (Alopex lagopus) jsou jedněmi z nejtypičtějších zástupců. Přizpůsobení životu v polární tundře se týkají jejich vzhledu i chování. Pro tyto lišky jsou kromě dlouhé husté srsti typické malé zaokrouhlené ušní boltce, které minimalizují tepelné ztráty, z téhož důvodu mají krátký čenich a zkrácenou hlavu - čím menší výčnělky a výrůstky, tím menší vyzařování tepla.
Stravovací návyky polárních lišek vycházejí z chudé potravní nabídky. V létě, kdy tundra ožije, loví lišky vše, co se hýbe: nejčastěji lumíky, různé hraboše a myšovité hlodavce. Nepohrdnou však žádným hmyzem a členovci vůbec, sežerou na zemi hnízdící ptáky i jejich vajíčka a mláďata, v jídelníčku lišek nechybí ryby a další vodní živočichové... Polární lišky ovšem patří k nejméně vybíravým tvorům na světě. Kromě výše jmenovaných živočichů si občas pochutnávají i na tuleních nebo dokonce velrybách! Ovšem mrtvých, lišky totiž požírají zdechliny vyvržené na mořský břeh nebo se přiživují na kořisti větších a silnějších šelem, hlavně ledních medvědů. Jejich nevybíravost jde tak daleko, že se v nouzi neostýchají požírat i exkrementy větších živočichů včetně lidských.
LUXUSNÍ KABÁT NA ZIMU
V létě vypadají polární lišky docela obyčejně - jsou to roztomilé středně velké šelmičky čile šmejdící po krajině a slídící po všem, co by utišilo jejich věčný hlad. Mají obyčejnou liščí srst - šedohnědou až hnědou, světle lemované uši a světlejší břicho... Ale jakmile se přiblíží zima, lišky se promění v okouzlující princezny sněhového království. Jejich krátká tmavá letní srst postupně vylíná a je nahrazena neuvěřitelně hebkým hřejivým kožíškem z dlouhé hedvábné srsti. A protože v zimě je všude bílo, je i jejich zimní převlek sněhově bílý. Tedy - u některých populací. Existují totiž lišky, které mají kožich ještě mnohem vznešenější - světlounce kouřový, modrý. Ostatně, v mnoha starších publikacích o přírodě se tato liška jmenuje modrá. Vzácné modré lišky nejsou všude stejně početné - zatímco v Severní Americe se vyskytne stěží jedna modrá liška na sto čistě bílých, v Grónsku je to půl na půl. Drahocenný kožíšek malých sněhových princezen ovšem nemohli přehlédnout lidé a mnohé dámy také zatoužily být sněhovými princeznami. Do polárních krajin proto vtrhli lovci kožešin a mnohou lišku stála její krása život. Domov polárních lišek je naštěstí i pro velmi otrlé lovce hodně nehostinný a lov z toho důvodu obtížný a nebezpečný. Ukázalo se proto, že bude daleko snazší chovat polární lišky na farmách. První byla založena roku 1865 na Aljašce a další rychle přibývaly ve všech severských zemích.
Farmy kožešinových zvířat existovaly i u nás. Polární lišky, aby se odlišily od pravých lišek rodu Vulpes (nejčastěji stříbrných), se chovaly pod názvem pesec. V osmdesátých až devadesátých letech minulého století však u nás prakticky všechny farmy zanikly. Částečně to bylo způsobeno malým zájmem o problematické kožešiny, částečně zánikem podniků, které kožešiny vykupovaly a zpracovávaly. Tlak ochránců zvířat a jejich útoky proti nošení kožešin jsou velmi silné i v dalších zemích, farmy proto postupně zanikají na celém světě. Je to trochu škoda, protože za dlouhé roky chovu v zajetí zvířata zdomácněla: chovatelé z nich vyšlechtili skutečné domácí zvíře - větší, než jsou divoké lišky, a v několika barevných odchylkách. Téměř stopadesátiletá šlechtitelská práce tak přichází nazmar a domestikovaným liškám - pescům - hrozí vyhynutí. Přitom poptávka po atraktivní kožešině trvá, divoké lišky tak dál platí daň za svou krásu, protože se jejich lov v důsledku úbytku kožešinových farem vyplácí stále víc.
TULÁCI SEVERU
Polární lišky žijí podivuhodným nomádským životem. S výjimkou období rozmnožování se toulají celým svým královstvím. Cestují na ledových krách desítky a stovky kilometrů: byly pozorovány až 640 km severně od pobřeží Aljašky. Jedna označená liška byla dokonce zastižena na 88o severní šířky, 800 km od nejbližší pevniny (Ruska). Jiná, označená na Banksově ostrově, byla o tři čtvrtě roku později odchycena na místě vzdáleném vzdušnou čarou 1530 km. Liška ze severovýchodní Aljašky naopak doputovala na Banksův ostrov a překonala tak vzdálenost 945 km. Občas se lišky zatoulají i do vnitrozemí: nejdále do Ontaria, rekord pak drží liška, která byla ulovena v jižní Manitobě, 1000 km na jih od severské tundry. Z Ruska jsou známy případy, kdy se polární lišky zatoulaly dokonce až 2000 km daleko do vnitrozemí.
MRÁZ JE NEZAHUBÍ
Polární lišky si poradí v situacích, které většina zvířat (i lidí) nepřežije. Přijde-li blizard, vyhrabou si úkryt ve sněhu a v něm nepohodu bezpečně přečkají. Jejich kožíšek je uchrání i před extrémními mrazy - lišky byly zastiženy v nejsevernějších oblastech Grónska, kde teploty klesají pod -50 o C, pokusy s liškami v zajetí dokázaly, že jsou schopné přežít i teploty nižší než -80 o C!
DŮVĚŘUJÍ I NEPŘÍTELI
Přestože člověk loví polární lišky už po celá staletí, tato zvířata se stále nenaučila bát se ho. Snad je to tím, že s výjimkou ledních medvědů, kteří výjimečně v době velkého hladu lišky napadají (občas je uloví i vlci, orli nebo sněžné sovy), nemá tato šelmička v přírodě přirozeného nepřítele. Lišky se často bez bázně pohybují v okolí lidských sídel, přírodovědci mohou pozorovat tato zvířata z těsné blízkosti, neboť k nim sama zvědavě přicházejí... Lišky s oblibou navštěvují i různé výzkumné stanice a polární základny, neboť zde vždy najdou nějakou potravu.
NEKONEČNÁ DOUPATA
Polární lišky žijí v trvalých párech a rozmnožují se jen jednou ročně. Zato jsou neobyčejně plodné, v průměrném vrhu bývá 6 - 12 mláďat, neobvyklé nejsou ani vrhy s více než dvaceti mláďaty. V tomto období obývají lišky podzemní doupata - jejich nory se čtyřmi až dvanácti východy tvoří spletitý labyrint zaujímající plochu až 30 m2. Lišky se ke svým norám vracejí po léta a vždy je rozšiřují, některé tak mohou být využívány mnoha liščími generacemi po celá desetiletí až století. Takové prastaré rozsáhlé podzemní labyrinty pak mívají i více než sto východů.
