Stařenka z pouště

Polední slunce se opírá do rozžhaveného písku, nad zdánlivě mrtvou krajinou se tetelí vzduch. V úmorném horku jako by se zastavil čas. Snad proto se zde daří rostlině, která se životu v poušti přizpůsobily tak dokonale, že tu bez výrazných změn roste už od třetihor.
Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) dostala jméno podle rakouského botanika Friedricha Welwitsche, který ji roku 1860 objevil v poušti Namib na jihozápadě Afriky. Jinde ji ostatně ani objevit nemohl, protože se jedná o endemit - neroste na žádném jiném místě na světě.

ŽIVOTODÁRNÁ MLHA

Poušť Namib, táhnoucí se 1500 km podél pobřeží Atlantiku z jižní Angoly do Namibie, patří k nejvyprahlejším místům na Zemi. Teploty se běžně pohybují kolem čtyřicítky, ale v poledne mohou dosáhnout až 65 °C. V místech, kde welwitschie roste, se roční srážky pohybují kolem 25 mm. (U nás i na nejsušších místech naprší ročně alespoň 400 mm.) Naštěstí se nad pouští díky blízkosti oceánu každé ráno objevuje mlha, jejíž vydatnost odpovídá 50 mm srážek za rok.

ANI KAPKA NAZMAR

Většina rostlin vzdorujících extrémnímu suchu má na povrchu listů velmi málo průduchů, kterými by se mohla voda odpařovat. Jsou umístěny na spodní straně listů v hlubokých prohlubních, aby ztráty byly co nejmenší. Silné listy navíc slouží jako zásobárny vody. Welwitschie má naopak hustou síť průduchů na obou stranách poměrně tenkých listů. Její hospodaření s vodou je totiž jiné. Místo aby čekala na vzácný déšť, získanou vodu pečlivě uskladnila a žila z ní třeba dlouhé měsíce, naučila se využívat každodenní ranní mlhu.

NEZNIČITELNÉ LISTY

Welwitschie vytváří za celý život pouze dva vstřícné listy. Běžně se přitom dožívá tisíce let a nejstarší jedinci možná pamatují počátek letopočtu. Kdyby listy mohly nerušeně růst, dosáhly by délky stovek metrů, ale vítr jimi neustále smýká po zemi, takže se na konci trhají, třepí a postupně odumírají. Nejdelší nalezený list tak měří "pouze" 6,2 metru. Trhají se i podélně a u starších rostlin vypadají spíše jako zmatený živý chuchvalec. Průduchy jsou pro příjem oxidu uhličitého, nutného pro fotosyntézu, otevřeny pouze přes noc. Ve dne jsou uzavřené, aby se jimi neztrácela voda. Welwitschie jimi naopak dokáže vstřebávat vzdušnou vlhkost, což je v rostlinném světě zcela ojedinělé. Další vláha se na listech sráží a skapává do písku, kde na ni už čeká síť jemných kořínků.

PŘÍBUZNÁ NAŠICH SMRKŮ
W elwitschie ( Welwitschia mirabilis ) patří do malého oddělení Gnetophyta, jež spadá mezi nahosemenné rostliny. Je tedy příbuzná jehličnanům, přestože se jim vzhledem vůbec nepodobá. Ale stejně jako ony netvoří skutečné květy a plody; semena dozrávají v šišticích, v nichž se jich najednou tvoří až 10 000. To je sice ohromující množství, ale jen asi 0,01 % z nich se podaří vyklíčit a vyrůst v dospělou rostlinu. Když si to spočítáte, zjistíte, že ze všech semen v průměru uspěje pouze jediné!

KOŘEN JAKO KOTVA
Na povrchu je vidět vlastně jen část rostliny, pozornosti nespravedlivě uniká kůlovitý kořen. Ten mívá až 1 m v průměru a může pronikat až 60 metrů hluboko! Dříve se soudilo, že jeho hlavním úkolem je čerpat spodní vodu, ale ve skutečnosti rostlině spíše pomáhá udržet se v nepevném substrátu a odolávat vytrvalým a silným pouštním větrům.