To myslíte vážně?" Mahmud Mortada jako by nevěřil vlastním uším. Přikyvuji: "Ano, v České republice opravdu problém pracujících dětí neznáme." Je to pro něj těžko pochopitelné. Vždyť v bezprostředním okolí jeho káhirské kanceláře se nachází bezpočet dílen, v nichž je dětská práce naprosto běžná.
To myslíte vážně?" Mahmud Mortada jako by nevěřil vlastním uším. Přikyvuji: "Ano, v České republice opravdu problém pracujících dětí neznáme." Je to pro něj těžko pochopitelné. Vždyť v bezprostředním okolí jeho káhirské kanceláře se nachází bezpočet dílen, v nichž je dětská práce naprosto běžná.
V KÁHIRSKÝCH ULIČKÁCH
Většina turistů zná hlavní město Egypta pouze z okénka autobusu, vozícího je od jedné památky ke druhé. Ale jakmile vyrazíte do ulic pěšky, nemůžete si nevšimnout množství dětí, které se snaží vydělat si nějakou tu libru. Šesti-, sedmiletí caparti prodávají papírové kapesníčky a sponky do vlasů, jejich o něco starší kamarádi posedávají na chodnících s kartáčem a plechovkou černého krému a nabízejí služby čističů bot. Další děti pomáhají rodičům v pouličních stáncích se zeleninou a arabským chlebem, v dílničkách otevřených přímo do ulice zahlédnete chlapce pracující se dřevem, vyměňující kola od motorek, opravující budíky... Dokonce jeden z taxikářů, který mě vezl někdy kolem půlnoci, nevypadal na víc než patnáct let.
O zajímavých setkáních často rozhoduje náhoda. A tak se stalo, že jsem se při snídani v hotelu seznámil s Lorenzem, mladíkem z italské Florencie. V Káhiře tráví několik měsíců ročně, překládá do italštiny egyptskou literaturu. Bavili jsme se o zvláštní atmosféře Káhiry, a když přišla řeč na pracující děti, zmínil se, že zrovna dnes má schůzku s člověkem, který se takovým dětem snaží pomoci. Egypt je nesmírně pohostinná země a Lorenzo nejspíš něco z tamní mentality pochytil, protože mi bez váhání nabídl, abych jel s ním.
MAHMUD
Mahmud Mortada, kterému mě o dvě hodiny později představil, má za sebou pestrý život, v němž nechybí ani zkušenost politického vězně. Před pětadvaceti lety, v době studií, byl odsouzen za účast na "chlebových nepokojích". Ty vypukly poté, co tehdejší vláda snížila chudým příspěvky na základní potraviny. Dnes má z kanceláře ve věžáku na jižním předměstí Káhiry, v níž jsme se sešli, výhled přímo do areálu "své" věznice. Zvláštní pocit... Mahmud je ředitelem centra, jehož hlavním posláním je péče o děti pracující v okolních keramických a kožedělných dílnách. V úvodu našeho rozhovoru se vyptával spíše on. Vyprávění o situaci v České republice ho upřímně překvapilo.
Opakovaně jsem ho ujistil, že u nás by děti, které místo školy pracují, hledal marně. Stále tomu nemohl uvěřit. Vysvětlil jsem mu, že v ČR je školní docházka ze zákona povinná. "U nás také, ale to přece nic neznamená. Některé děti zkrátka pracovat musí, zákon nezákon," mávl rukou Mahmud. Vylíčil jsem tedy, jak by úřady zavařily českým rodičům, kteří by své děti nepustili do školy, a firmám, jež by je zaměstnaly. "A to v České republice děti ani neprodávají na ulici noviny?" Když neuspěl ani s tímto posledním dotazem, konečně se vzdal: "V tom případě blahopřeji. Myslel jsem, že problém pracujících dětí existuje všude. Potíže přece mají i ve Spojených státech nebo Velké Británii. Pokud tomu tak u vás není, je to obdivuhodné."
DŘINA I PRO DOSPĚLÉHO
Mahmudův údiv jsem plně pochopil, až když mi popisoval, v jakých podmínkách žijí děti, které má jeho organizace na starosti. Patří k nejchudším obyvatelům Káhiry a rodina se bez jejich platu neobejde. Nemají odborné znalosti, takže vykonávají ty nejobyčejnější činnosti. V hrnčířských dílnách zpracovávají nepoddajnou hlínu a přenášejí výrobky k pecím. Nejenom že je taková práce mizerně placená. Patří navíc k těm nejobtížnějším. Hnětení hlíny je fyzicky vyčerpávající, v dílnách je temno a vlhko, vzduch se téměř nedá dýchat. V pecích se totiž zpravidla topí vším, co je právě k dispozici - pneumatikami, umělou hmotou, lakovaným dřevem... Ideální prostředí pro rozvoj nejrůznějších nemocí.
VŠESTRANNÁ POMOC
Mahmud Mortada a jeho kolegové dětem pomáhají hned několika způsoby. Jsou si vědomi toho, že dětská práce ze světa hned tak nezmizí. Snaží se proto alespoň o zlepšení pracovních podmínek. Třeba tím, že děti učí hrnčířskému řemeslu, což jim dává šanci získat lepší práci - méně namáhavou, ve zdravějším prostředí, lépe placenou. Při centru funguje jakási jednoduchá škola, v níž se děti jednou týdně učí alespoň to nejzákladnější: číst, psát a počítat. Do jiné školy chodit nemohou a takto získané vzdělání pro ně bude mít v budoucnu cenu zlata. Děti procházejí pravidelnou lékařskou prohlídkou a v případě potřeby je jim k dispozici psychologická poradna. Dobrovolníci s nimi navštěvují muzea, vedou výtvarné kroužky a všemožně se snaží, aby poznaly i něco jiného než jen úmornou dřinu v dílnách. Součástí snahy zajistit jim co nejnadějnější budoucnost je i podpora společných setkání malých dělníků se stejně starými školáky, aby vedle sebe nevyrůstaly dvě oddělené skupiny, z nichž ta méně šťastná nikdy nedostane šanci svůj osud zlepšit.
DĚTSKÁ PRÁCE V EGYPTĚ
Uzákoněna je osmiletá povinná školní docházka a děti mohou oficiálně začít pracovat až ve svých čtrnácti letech. Přesto podle vládního průzkumu pracovalo v roce 1988 neuvěřitelných 1 309 000 dětí ve věku 6 - 14 let. Nevládní organizace jejich současný počet odhadují nejméně na 1,5 milionu, což je plných 12 % všech dětí uvedeného věku! Většina (78 %) pracuje na venkově v zemědělství, ostatní v dílnách všeho druhu, v rodinných obchůdcích nebo přímo na ulici jako kameloti, prodejci drobného zboží a čističi bot. Pracovní doba některých z nich se pohybuje kolem dvanácti hodin denně.
CELOSVĚTOVÝ PROBLÉM
O tom, že dětská práce není v celosvětovém měřítku maličkostí, svědčí nejlépe některá čísla. Jenom v Indii pracuje 44 milionů dětí, tedy čtyřikrát víc, než je všech obyvatel ČR! V Pákistánu tvoří děti ve věku 10 - 14 let desetinu všech pracujících. Pro ještě mladší věkovou kategorii nejsou údaje k dispozici, jinak by byl tento podíl ještě větší. Nejvíce pracujících dětí je v Asii, následuje Afrika a Jižní Amerika.
